Situace, ve které se ocitnul Kvant po svém připojení ke stanici, se podobala událostem z dubna 1971. Tehdy se ke stanici Saljut 1 připojil Sojuz-10 s trojčlennou posádkou, ovšem během zatahování dokovací tyče se proces zastavil a příruby Sojuzu a stanice od sebe dělilo pár centimetrů. Tehdy problém tkvěl v nesprávně naprogramované logice postupu při spojování, kdy se orientační motorky lodi snažily vyrovnat houpání, jež vždy po záchytu tyče nastane, následkem čehož se zlomil jeden z ustřeďovacích tlumičů. Jenže když se Kvant připojoval k základnímu bloku, nic takového se nestalo. Spojovací mechanismus byl průběžně vylepšován a snesl mnohem větší zatížení než ten původní z roku 1971. Motorky byly nyní automaticky vyřazovány tak, aby se patálie à la Sojuz-10 neopakovala. Přesto se tyč odmítla zatáhnout a příruby zadního stykovacího uzlu základního bloku a Kvantu od sebe dělilo 5 centimetrů. Po jednom dni vzrušených diskusí a debat jak na Zemi tak ve vesmíru došlo vedení letu k jednoznačnému závěru: jedinou možností, jak zjistit, co je vlastně špatně, je výstup do volného prostoru. Romaněnko a Lavejkin prošli

Modul 37КЭ „Kvant“, jenž počátkem dubna 1987 nešťastně „plápolal“ u zadního stykovacího uzlu Miru, byl vlastně tak trochu raritou. Původně se s ním pro Mir vůbec nepočítalo, jeho cílovou destinací měl být Saljut 7. Jenže průtahy při zhotovování modulu znamenaly jeho redesignaci pro novou stanici Mir. 37КЭ měl být prvním z celé rodiny podobných modulů, jež měly následovat a měly být paradoxně určeny od počátku pro Mir. V plánu byly totiž další moduly rodiny 37K, které Mir dotvoří a znásobí jeho kapacitu jak v oblasti zabezpečení životních potřeb, tak zejména v oblasti experimentálního vybavení. Ony moduly měly navíc vytrhnout konstruktérům trn z paty – jak už jsme zmiňovali v prvním dílu seriálu, základní blok Miru byl cvalíkem, jehož hmotnost postupně překročila možnosti Protonu, tehdy nejsilnější rakety v sovětském repertoáru. Jeden z modulů měl na své palubě nést veškeré systémy a komponenty, na něž v základním bloku nezbývala zásoba hmotnosti. Jenže, jak už jsme se v historii kosmonautiky (a vlastně v historii jakékoli lidské činnosti) přesvědčili, do každého plánu neomylně zasáhne pravidlo pana Murphyho, v němž se praví: „Všechno

Léto roku 1986 pomalu přešlo v podzim a základní blok stanice Mir stále kroužil kolem planety bez posádky. EO-2, tedy druhá expedice (označení EO je zkratkou основная экспедиция – základní expedice), měla původně startovat v říjnu toho roku, jenže vše vázlo na modulu 37КЭ, jenž dostal oficiální pojmenování „Kvant“. Jeho vybavování se stále protahovalo a stávající termín startu modulu, tedy listopad 1986, musel být přesunut na březen 1987. Hlavní problém spočíval v dokončení a vyladění orientačního systému. Stejně jako u základního bloku Miru, i tady ještě bylo třeba dopracovat hlavně software ovládání modulu. Za dané situace nemělo smysl k Miru posílat další posádku. Kosmonauti by totiž, podobně jako první expedice, neměli téměř nic na práci. Kvant se tak stal prvkem, udávajícím tempo sovětských pilotovaných startů. Bylo nutné smířit se s faktem, že v roce 1986 zapíše Sovětský svaz do statistik pouze jeden pilotovaný let. Onen rok koneckonců nebyl nijak jednoduchým jak pro Sověty, tak pro Američany. Posledně jmenovaní se vzpamatovávali z katastrofy raketoplánu Challenger, jenž se před tisíci diváky na kosmodromu a stovkami