sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Generál Chance Saltzman, velitel vesmírných operací U.S. Space Force, navštívil Starbase v Boca Chica během šestého zkušebního letu rakety SH/SS. Saltzman byl pozván SpaceX, aby sledoval zkušební let a zúčastnil se dvoudenního hodnocení programu.
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Společnost AeroVironment, dodavatel obrany zaměřený na bezpilotní vzdušná vozidla, oznámil 19. listopadu, že plánuje získat BlueHalo, společnost zabývající se obrannými a vesmírnými technologiemi. Hodnota obchodu je přibližně 4,1 miliardy dolarů.
Kanadský operátor Kepler Communications požádal Federální komunikační komisi, aby schválila celkem 18 družic, včetně 10 s optickým užitečným zatížením, které by měly být vypuštěny koncem příštího roku. Společnost plánuje provozovat větší družice s menším počtem.
Kalifornská pobřežní komise zamítla žádost Vanderbergské vesmírné základny o navýšení počtu startů společnosti SpaceX. Toto rozhodnutí zpožďuje budování vojenské konstelace pro národní obranu USSF. Komise zatím neuvedla důvod ani případné sankce.
Společnost The Exploration Company získala 160 milionů dolarů na podporu vývoje své nákladní kosmické lodi Nyx Earth.
Dnes je tomu 101 let od narození Alana Sheparda. Shepard byl členem první sedmičlenné skupiny amerických astronautů a prvním Američanem, který letěl do vesmíru. V rámci mise Apollo 14 přistál na Měsíci, kde se pokusil hrát golf.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Steve Bales byl nervózní. Šestadvacetiletý mladý muž, jehož role byla ve středisku známa pod akronymem GUIDO (Guidance Officer- muž, který měl na starosti navigační prostředky včetně počítače a jeho softwaru), se soustředil jako nikdy předtím. Nervozita byla cítit všude kolem. Na obrazovce před ním svítila důvěrně známá čísla a kódy, ale dnes to nebyla simulace, dnes jedeme naostro. Před pár desítkami minut se jim na uzavřeném kanálu Gene Kranz snažil dodat krátkou řečí kuráž. Bylo 20. července 1969, krátce po půlnoci místního času. Schylovalo se k největší události 20. století. A Steve měl být u toho. Seděl u jedné z konzol řídícího střediska MOCR v Houstonu a stejně jako ostatním mu naskočila husí kůže v okamžiku, kdy uslyšel, jak capcom Charlie Duke říká: „Eagle, you’re go for PDI!“. PDI znamenalo Powered Descent Initiation (iniciace sestupu s motorem), což neznamenalo nic jiného, než že dva zástupci lidstva začali pomocí motoru svého přistávacího modulu brzdit a sestupovat k povrchu jiného světa- Měsíce.
Po katastrofě Sojuzu-1 se sovětský kosmický program opět rozběhl v roce 1968. 26. října odstartoval z Bajkonuru Sojuz-3. Na jeho palubě byl hrdina druhé světové války- Georgij Timofejevič Beregovoj. Muž, který během konfliktu odlétal 185 bojových misí jako pilot Il-2, se stal nadlouho nejstarším člověkem v kosmu- v době startu mu bylo 47 let. Bylo o něm známo, že byl chráněncem velitele oddílu kosmonautů Nikolaje Kamanina. Zařazením do posádky plánovaného Voschodu-3 přeskočil kosmonauty, kteří přišli do oddílu mnohem dříve. Pochybnosti vzbuzoval jeho věk, kterým při výběru výrazně překračoval daná kritéria, i jeho schopnosti. Během zkoušek, které kosmonauti skládali, rozhodně nijak neoslnil. Přesto byl jmenován na veledůležitou misi, která měla vrátit důvěru programu Sojuz po smrti Vladimira Komarova. Jeho úkolem bylo spojit se s bezpilotním Sojuzem-2, který byl vypuštěn o den dříve. Beregovoj se ke svému cíli přiblížil na 200 metrů, avšak spojení se nezdařilo. Kosmonaut nesprávně orientoval svou loď vzhledem k cílovému Sojuzu a při pokusech napravit svou chybu spálil příliš mnoho paliva. Když se ani napodruhé spojení nepovedlo, bylo od něj
10. ledna 1966 se na moskevském předměstí Ostankino v jednom z dvoupatrových domků konala oslava narozenin. Muž, který se měl za dva dny dožít svého devětapadesátého roku, byl hybatelem a stratégem sovětského kosmického výzkumu. Svět zatím neznal jeho jméno, bylo přísně střeženým státním tajemstvím. Když skupinka obdivovatelů navrhla tohoto muže jako kandidáta na Nobelovu cenu, ztroskotala kandidatura mimo jiné právě na jeho anonymitě. Pro své okolí byl znám pod prvními písmeny svého křestního jména a „otčestva“- S.P. Jeho spolupracovníci ale jméno Sergej Pavlovič Koroljov vyslovovali s úctou. Náročný k sobě i ostatním, Koroljov pootevřel lidskému rodu cestu do vesmíru.
Experiment byl u konce. Mladý muž se pousmál a protáhl se. Deset dní izolace bylo úspěšně za ním. Z reproduktoru se ozval hlas jednoho z lékařů- nyní měl povolení odlepit protivné senzory z těla. Psal se 23. březen 1961 a čtyřiadvacetiletý benjamínek sovětského oddílu kosmonautů Valentin Bondarenko měl pocit dobře vykonané práce. Deset dní pobytu v izolační komoře bylo za ním. Nejen, že byl Bondarenko izolován od vnějších podnětů, ale navíc byl celkový tlak v komoře snížen na úroveň, která měla simulovat nadmořskou výšku 5 km. Aby mohl Bondarenko dýchat, byl parciální tlak kyslíku zvýšen na 430 mm rtuťového sloupce. Dalo se říct, že atmosféra v komoře byla z velké části tvořena kyslíkem. Valentin si o této skutečnosti nemyslel nic. Byl rád, že jeho pobyt zde končí. Přestože nijak nestrádal- vedle něj na stolku byl dokonce elektrický vařič, na kterém si mohl uvařit čaj a ohřát jídlo- těch deset dní bylo opravdu dlouhých. Bondarenko se už viděl venku, když si strhával biosenzory z hlavy a hrudníku a dezinfikoval kůži kousky gázy, namočené v lihu. Stačila malá chvilka
„Tohle počasí nám byl čert dlužen. Kolem překrytu kabiny se míhají sněhové vločky smíchané s dešťovými kapkami a kolem je pořád jen ta zatracená bílá tma. Snad se nám Tom s Genem pořád drží na křídle. Mají to těžké, musí se u nás v té vánici udržet. Ale to nejdůležitější je na mně. Musím oba letouny dovést na přistání. Tak se mrkneme, jak to vypadá venku, pomalu by měly být vidět světla dráhy. Pořád nic… Tak nevím, výška oblačnosti má být 790 ft., ale meteorkáři to asi zase nějak popletli. Do háje, kde je ta…á tamhle je! Dráha v dohledu! Konečně. Ale…sakra, budeme dlouzí. Tohle nevyjde, jsme moc rychlí a moc vysoko. Sednout? Ne, neubrzdíme to. Charlie mi po interkomu radí opakovat okruh. Má pravdu, takhle přistávat nemůžeme. Takže jdeme na opakované přiblížení… No, do té polívky nahoře se mi nechce, raději si budu držet letiště v dohledu. Ale na dráhu 12 to asi takhle nepůjde. Zkusím dráhu 24, ta křižuje dvanáctku diagonálně, to by mělo vyjít. Ještě
Pohled z okénka jej ujistil, že má skutečně většinu atmosféry pod sebou. Výhled z výšky 63 kilometrů nad zemským povrchem byl úchvatný. Reaktivní kontrolní systém, který pomáhal udržet polohu stroje při balistickém letu, pracoval uspokojivě. Nebyl ale čas na přemítání o krásách země a nebe, byl čas pracovat. Čas ale pracoval proti němu, měl jen pár desítek sekund na to, aby splnil úkol, kvůli kterému tady byl tady. Vrchol balistické křivky už měl za sebou a dalším bodem v checklistu bylo otestování omezovače přetížení, na jehož vývoji se sám podílel. Malé trysky na jeho popud natočily příď vzhůru, přibližně do 15°úhlu náběhu a „géčka“ narostla až na čtyřnásobek běžné hodnoty, kterou tak dobře známe. Jenže ten zatracený G-limiter ne a ne naskočit! Ve sluchátkách slyšel, jak mu ze země radí, aby začal točit doleva, jenže jak na to? Je tak vysoko, že vzduch okolo není dost hustý. Nemá jak stroj otočit. A příď je příliš vysoko, mašina plave ve výšce jako korek na hladině. Potřebuje níž, tam kde
Program Gemini byl pro NASA triumfem. Všechny důležité úkoly, které musely být splněny předtím, než se astronauti vydají k Měsíci, Gemini zvládla během deseti pilotovaných letů. Podařilo se měnit parametry dráhy, bylo provedeno první rendez-vous, rendez-vous na prvním obletu (technika, která přišla později ke slovu při startu lunárních modulů z povrchu Měsíce), spojení dvou objektů, vycházky do volného prostoru, použití navigačního počítače a v neposlední řadě byly také otestovány palivové články, které byly nutností při letech, trvajících až dva týdny, kdy by baterie nepostačovaly k zajištění provozu lodi. Všechny pilotované lety Gemini se uskutečnily v rozmezí let 1965 až 1966. Tento údaj napovídá o neuvěřitelném tempu celého programu. Není divu- závod o Měsíc byl v plném rozmachu. Ovšem ani Gemini se nevyhnuly mnohdy velmi nebezpečné momenty. Některé z nich si připomeneme v dalších dílech miniseriálu. Dnešní díl se jmenuje:
Start- nestart, aneb „Jen sedíme a dýcháme!“
Ten pohled byl úžasný… Dole ubíhala Země, tak nádherná… A nahoře naprosto černé nebe s tisíci, ne- přímo s miliony hvězd. Tenhle pohled si bude pamatovat po celý život. Bude se jej snažit přivolat zpět v kresbách a malbách, ale nikdy se mu to nepodaří… Vznášel se přibližně 400 kilometrů nad zemským povrchem a od okolního vakua jej nedělilo více, než pár vrstev tkanin a helma s průzorem. Krom šumu kyslíku, který jej udržoval při životě a občasného zapraskání statiky ve sluchátkách neslyšel naprosto nic. Po chvíli však jeho sluchátky a také reproduktory těch, kteří hluboko dole naslouchali, zaduněl hlas, který oznamoval: „Prosím pozor! Lidská bytost vykonala první kosmickou vycházku. Přímo v tuto chvíli volně letí kosmickým prostorem.“ Blondýn právě vstoupil do historie.
Po letu Johna Glenna se zdálo, že všechno by mělo jít jak na drátkách. Vadný spínač sice přivodil řídícímu středisku na mysu Canaveral skoro nervový kolaps a vyskytly se také jisté problémy s řídícím systémem Mercury, ale Glenn se vrátil na zem živ a zdráv. Nic nemělo teoreticky bránit tomu, aby se program Mercury rozběhl na plné obrátky. Takhle to alespoň viděl muž, který měl být dalším v pořadí pro křeslo Mercury na špici nosiče Atlas- Donald Kent Slayton. Opravdu nic nebránilo?
Potrhlý turista, nebo obětní beránek?
Donald Slayton, zvaný přáteli Deke (přezdívka vzešla z počátečních písmen jeho křestních jmen Donald Kent- tedy D.K.) se na svůj let velmi těšil. Jako testovací pilot považoval mise Mercury za zkušební lety v té nejčistší formě. A to bylo to, pro co byl vycvičen a pro co žil poslední dva roky.
Po letu Guse Grissoma, který přes dramatický závěr prokázal, stejně jako let Shepardův, životaschopnost projektu Mercury, bylo rozhodnuto přehodnotit dosavadní strategii. Další plánované suborbitální „skoky“ byly zrušeny, další let už bude orbitální. K tomu ovšem bylo třeba silnější nosič, než Redstone. Tento díl miniseriálu se jmenuje:
Vrtošivé Atlasy a nervydrásající návrat
Redstone rozhodnutím o orbitálních letech ztratil práci. Jeho síla na dosažení orbitu nestačila a již dlouho předem se hledal stroj, který by kabinu Mercury dokázal urychlit na kýžených 28 000 km/h, kdy se rychlost pádu kabiny shoduje se zakřivením zemského povrchu. Volba už dlouho předtím padla na výrobek firmy Convair- interkontinentální balistickou raketu s názvem „Atlas“.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
