sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Evropa uzavřela smlouvu se společností Thales Alenia Space na vývoj digitálního dvojčete zemědělských systémů, které kombinují satelitní data a modelování plodin na podporu udržitelných a klimaticky odolných zemědělských postupů na celém kontinentu.
Technologická a konzultační firma Booz Allen Hamilton představila koncept mega-konstelace družic navržených tak, aby naplnily vizi vládní administrativy na komplexní protiraketový obranný štít na ochranu Spojených států, tzv. Golden Dome.
V prohlášení z 26. března NASA uvedla, že modul Pressurized Cargo Module pro Cygnus, který měl letět s misí NG-22 k ISS, je poškozený a nebude použit pro tuto misi, která měla odstartovat v červnu.
Velitelství Space Systems oznámilo 27. března, že Rocket Lab a Stoke Space se připojí k Blue Origin, SpaceX a United Launch Alliance (ULA) v programu National Security Space Launch (NSSL) Phase 3 Lane 1.
Bílý dům předložil Senátu 24. března nominaci Grega Autryho na pozici finančního ředitele agentury NASA. Autry byl nominován na pozici CFO NASA v červenci 2020, několik měsíců po odchodu Jeffa DeWita. Senát jeho nominaci tehdy neschválil.
Společnost Gravitics oznámila 26. března, že obdržela navýšení strategického financování, neboli STRATFI, ocenění od SpaceWERX, komerční složky Space Force, v hodnotě až 60 milionů dolarů.
Velitelství vesmírných systémů Space Forces oznámilo 26. března, že dokončilo dlouho očekávanou certifikaci rakety Vulcan po analýze dat ze dvou certifikačních startů rakety v lednu a říjnu 2024.
Raketa Dlouhý pochod 3B vynesla ve středu novou družici Tianlian-2 pro sledování dat a přenosovou komunikaci. Tianlian-2 (04) je součástí čínského družicového systému druhé generace na geostacionární oběžné dráze (GEO).
V prohlášení pro SpaceNews koncem 24. března tisková tajemnice NASA Bethany Stevensová potvrdila příspěvek ministerstva vládní efektivity (DOGE), že NASA vypověděla nepotřebné kontrakty za zhruba 420 milionů dolarů.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Druhý a současně poslední speciální díl seriálu Kosmický šatník bych rád věnoval dvěma zajímavým oblekům, které spolu sice přímo nesouvisejí, přesto se na nich dá z určitého hlediska najít několik podobných znaků. Prvním z nich je fakt, že byly navrženy, vyrobeny a testovány stejnou firmou. Druhým shodným znakem pak je nasazení obou skafandrů – nebo snad lépe řečeno jejich nenasazení. Dva obleky, jimž se dnes budeme věnovat, totiž vznikly v rámci programů, jež přímo soutěžily s podobnými programy druhé kosmické velmoci a oba programy také zanikly dříve, než došly do pilotované fáze. Řeč bude o skafandrech pro nerealizovaný sovětský lunární program N1-L3 a o záchranných skafandrech podobně neslavně ukončeného programu sovětského raketoplánu. Dnes se vyjímají už jen coby exponáty v muzeu mateřského závodu, ale ve své době se jednalo o velmi zajímavé ukázky technologie…
Vážení čtenáři, náš seriál se chýlí ke konci. V jeho průběhu jsme se podívali „na zoubek“ všem skafandrům, které byly použity pro lety do vesmíru. Přesto ale zbylo pár zajímavých kusů, které by stály za prozkoumání. Poslední dva díly proto budou takovým malým „speciálem“, ve kterém se objeví několik polozapomenutých obleků, z nichž pouze jediný se dostal za hranici vesmíru a ostatní buďto setrvaly v náručí atmosféry, nebo vůbec nebyly použity.
Pro mnohé fanoušky kosmonautiky jsou s počátky pilotovaného dobývání vesmíru spojeny především projekty 3KA (Vostok) a Mercury. Skafandry, použité při těchto misích, byly popsány v prvních dílech tohoto seriálu a po právu jim patří výjimečné postavení v historii kosmonautiky. Tak trochu ve stínu však stojí další program, zvaný „X-15“, který začal dříve než dva výše zmiňované. Program, který dosud fascinuje odborníky i fanoušky a jehož data jsou dodnes zdrojem cenných informací o oblasti hypersonických rychlostí. Během trvání programu X-15 se jeden jeho účastník stal astronautem podle uznávaných mezinárodních měřítek a osm mužů překročilo hranici vesmíru, uznávanou letectvem USA. Třem účastníkům byla
5. říjen 2003 znamenal v relativně uzavřeném oboru, jakým jsou pilotované kosmické lety, malé zemětřesení. Již nějakou dobu se vyskytovaly náznaky, že elitní klub zemí, jež dosud byly schopny poslat člověka za hranice atmosféry, doplní teprve třetí člen. Ona středa uprostřed října tyto zvěsti potvrdila. Ke Spojeným státům americkým a Ruské federaci se prostřednictvím lodi Šen-Čou-5 přidala i Čínská lidová republika. Na palubě kosmické lodi byl podplukovník čínského letectva Jang Liwei. Během mise, trvající 21 hodin, 22 minut a 45 sekund jeho loď vykonala čtrnáct obletů Země a bezpečně přistála v oblasti Vnitřního Mongolska. Let byl náležitě využit tamními masmédii a k širší veřejnosti se tak dostaly fotografie a videozáznamy z průběhu letu i z okamžiků po přistání. I nezasvěcení si mohli – či spíše museli – povšimnout poměrně zajímavé okolnosti. Mnoho součástí vybavení se nápadně podobalo tomu ruskému. Návratová kabina Šen-Čou byla na první pohled kopií ruského Sojuzu a skafandr, ve kterém Liwei svůj let podnikl, nezapřel podobu s oblekem Sokol KV-2, používaným v ruském kosmickém programu…
Skafandr EMU znamenal pro Američany kvalitativní skok v porovnání s předchozími obleky. Umožňoval nezávislý pohyb v prostoru, jeho výdrž umožňovala provádět i komplikované výstupy, došlo dokonce i na manévrovací jednotku v podobě raketového křesla MMU. Ovšem současně se započetím plánů na kosmickou stanici, jež po mnoha peripetiích a porodních bolestech dodnes krouží nad našimi hlavami pod názvem ISS, bylo evidentní, že frekvenci výstupů, jež měla během montáže stanice skokově vzrůst, nebude možné s „Baseline“ EMU zajistit. Bylo třeba vylepšit systém zajištění životních podmínek a usnadnit jeho servis přímo na orbitu, bylo nutné také vylepšit pracovní podmínky nositelů skafandrů. Podle zkušeností s dosavadními výstupy bylo také evidentní, že dlouhodobá práce s nástroji a pomůckami klade velké nároky na fyzickou kondici astronautů a někdy je příliš namáhavá. Na pořadu dne tedy byl i vývoj pomůcek, jež by usnadňovaly vysilující práci s různými nástroji. Už na počátku osmdesátých let se tedy rozběhly u různých subjektů studie na nový skafandr, jenž by zajistil montáž stanice, tehdy ještě nazývané „Freedom“. V průběhu několika let se vynořilo pár zajímavých návrhů, nakonec však vše
Po skončení programu Apollo se Spojené státy v oblasti pilotovaných misí nadlouho odmlčely. Nebylo to snad proto, že by jim došel dech. V zákulisí se chystal revoluční dopravní prostředek na orbit – raketoplán. Velký orbitální kluzák, jenž se vyznačoval znovupoužitelností a jehož verzatilita měla překonat vše, co zde dosud bylo. Raketoplán měl startovat několikrát měsíčně a na orbitu podporovat stavbu americké orbitální stanice, provádět vojenská i civilní pozorování Země, biologické a materiálové experimenty, ale hlavně – vynášet a zachycovat družice (a nejen ty americké!). Byly plánovány dokonce inspekce a opravy družic přímo na orbitu. K tomu však bylo zapotřebí vyvinout nové technologické prostředky, pomocí nichž by bylo možné tyto úkoly provádět. Tak se zrodila například robotická paže, nebo nová generace skafandrů. Raketoplán se po mnohých porodních bolestech nakonec podařilo uvést v život na počátku 80. let. Ovšem realita ukázala limity jak co do původních záměrů ohledně využití, tak i po ekonomické stránce. Zamýšlený monopol na vynášení velkých družic vzal zasvé, stejně jako plány na čistě americkou stanici Alpha. Nakonec, po 30 let trvající
Už na přelomu zimy a jara 1986 bylo všem jasné, že situace se záchrannými prostředky, jež měly posádky raketoplánů k dispozici, je zcela neudržitelná. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že minimálně někteří pasažéři Challengeru rozpad startovní sestavy přežili, ovšem neměli žádnou možnost z krizové situace uniknout. Je logické, že havárie podobného rozsahu by byla nad síly jakéhokoli záchranného systému, nicméně všem se zdálo praktické minimálně přehodnotit přístup zvaný „Intact Abort“, tedy scénář, kdy jakákoli porucha má vyústit do přistání kompletního letuschopného orbiteru. Nově se začala připouštět taková alternativa, kdy posádka stroj opustí na padáku. 7. dubna, tedy tři měsíce po katastrofě Challengeru, NASA začala pracovat na studii „Shuttle Crew Egress and Escape Review (studie výstupu a úniku posádky Shuttlu)“. Měla být dokončena do 1. října téhož roku a autoři v ní měli za úkol předložit možné způsoby, jakými by bylo možné posádku během letu bezpečně dostat z raketoplánu bez zranění. V průběhu zpracování studie se objevily různé divoké i střízlivé návrhy, z nichž dva nakonec dospěly do pomyslného finále…
Snaha Sovětů o eliminaci skafandrů z designu jejich kosmických systémů se, jak známo, v červnu 1971 posádce Sojuzu-11 nevyplatila tím nejhorším možným způsobem. Od Sojuzu-12 až do dnešních dnů posádky chrání během klíčových fází letu lehké skafandry pro případ porušení hermetičnosti lodi. Na druhé straně oceánu se zdálo, že sovětské poučení si plánovači a konstruktéři vzali k srdci jen zpola. Astronauti Apolla 15, jež startovalo krátce po tragédii Sojuzu, své skafandry sice navlékali i při operacích, kde se předtím nepoužíval (například odhození lunárního modulu), ovšem do atmosféry vstupovalo Apollo 15 s trojicí mužů oblečených pouze v lehkých overalech. Pro raketoplán Space Shuttle, kosmický stroj, který měl po Apollu převzít štafetu americké přítomnosti ve vesmírném prostoru, se však se skafandry krom výstupů do volného prostoru nepočítalo vůbec. Nějaké vývojové práce sice v sedmdesátých letech proběhly, nakonec se však vedení NASA rozhodlo vsadit na tzv. „intact abort“. Tento termín znamenal, že při jakékoli poruše během startu raketoplán bezpečně vcelku dosedne na zem. Něco jiného ovšem byly lety programu OFT, tedy „Orbital
Skafandr pro výstupy do volného prostoru lze přirovnat k jakémusi obalu, jenž chrání svého nositele před všemi nepřízněmi okolního nepřátelského prostředí. Lidské tělo tak s jeho pomocí odolává chladu, radiaci, nízkému tlaku a nedostatku kyslíku. Všechny tyto aspekty kosmické skafandry od počátku splňovaly. Postupně se také zvyšovala výdrž a úroveň práceschopnosti kosmonautů, vystupujících do volného prostoru. Stále však cosi překáželo. Když pomineme lunární skafandry A7L/LB, všechny obleky, používané pro EVA sdílely stejný limitující prvek. K jejich funkci bylo třeba kabelu. Ať už jeho prostřednictvím kosmonauti a astronauti dostávali životodárný kyslík, či z něj jejich skafandry čerpaly elektřinu, pořád tady byl. Ovšem s nástupem nových typů stanic a také s příchodem amerického Shuttlu začínalo být jasné, že kabel musí zmizet. Stejně jako je třeba v jistý okamžik přetnout pupečníkovou šňůru právě narozeného dítěte, aby začalo existovat jako samostatná entita, i u skafandrů musel tento krok nadejít. Zatímco u Američanů k tomu došlo už v roce 1983, Sověti na tento okamžik čekali o pět let déle…
Zatímco během šedesátých let sovětský kosmický program úporně závodil s Američany o to, kdo dříve stane na povrchu Měsíce, po prohraném zápase jakoby najednou toto téma v Sovětském svazu zcela zmizelo. Kosmický program SSSR se zaměřil na orbitální stanice a veškeré zmínky o programech L-1 a L-3 nadlouho zmizely v archivech. Američané se nakrátko na program stanic zaměřili také – pozůstatek programu „Apollo Applications“, prostorný Skylab, hostil v letech 1973-74 postupně tři posádky. Ty mimo jiné provedly 9 výstupů do volného prostoru. Sověti však zůstávali v bezpečí stěn svých stanic typu Almaz a DOS, které pro veřejnost nesly unifikovaný název Saljut. Teprve devět let po poslední vycházce Alexeje Jelisejeva a Jevgenije Chrunova, kteří v lednu 1969 přešli vnějškem ze Sojuzu-5 do Sojuzu-4, se další sovětská posádka vystavila vakuu vesmíru. Když Georgij Grečko a Jurij Romaněnko 20. prosince 1977 vypouštěli vzduch z přechodové komory Saljutu 6, měli na sobě zcela nové skafandry, jejichž koncepce se zásadně lišila od všech předchozích obleků jak sovětských, tak i amerických. Asi nikdo z nezasvěcených netušil, že ony skafandry jsou pohrobky sovětského lunárního
Spolu s nástupem vícemístných kosmických lodí vyvstala v Sovětském svazu otázka, jak do poměrně stísněného prostoru natěsnat tři kosmonauty. První let programu Voschod naznačil, jakým směrem se v tomto smyslu budou Sověti ubírat. Tři odvážlivci na palubě Voschodu-1 letěli ve vlněných kompletech, sestávajících z kalhot a bundy. Nepočítalo se s žádným prostředkem pro ochranu jejich životů v případě dekomprese. Důvěra ve správnou funkci a odolnost konstrukce sovětských lodí byla velká. Způsob myšlení se pak „přelil“ i do programu Sojuz. Ani tam se nepočítalo se skafandry – Sojuz měl být trojmístný a ve skafandrech by se do návratového modulu trojice kosmonautů vešla jen stěží. I Sergej Koroljov se nechal unést důvěrou ve vlastní technologii a prohlásil, že „(…) pracovat uvnitř lodi ve skafandru je něco podobného, jako pracovat uvnitř ponorky v potápěčském obleku.“ První posádky Sojuzů tak opět navlékly pouze vlněné sportovní komplety a věřily v příznivý osud. Ten jim však neměl být nakloněn donekonečna…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
