sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Slingshot Aerospace, společnost zabývající se analýzou vesmírných dat, získala kontrakt z programu AFWERX amerického letectva na zdokonalení techniky identifikace družic na oběžné dráze pomocí fotometrických dat a umělé inteligence.
Švédská národní kosmická agentura (SNSA) udělila společnosti Frontgrade Gaisler, poskytovateli radiačně odolných mikroprocesorů pro vesmírné mise, kontrakt na komercializaci prvního neuromorfního zařízení System on Chip (SoC) pro vesmírné aplikace.
United Launch Alliance se chystá vynést prvních 27 družic z více než 3 200 plánovaných kusů pro širokopásmovou konstelaci Amazon Project Kuiper. Start je naplánován na 9. dubna. Družice vynese raketa Atlas V.
Společnost Washington Harbor Partners provedla strategickou investici do Turion Space, kalifornského startupu vyvíjejícího kosmické lodě a software pro sledování misí ve vesmíru.
Čínský startup Bluelink Satcom získal financování na vybudování družicové sítě schopné detekovat signály Bluetooth z vesmíru.
NASA 28. března oznámila, že přidala vesmírnou loď Starship od společnosti SpaceX do své smlouvy NASA Launch Services (NLS) II. Smlouvu NLS II využívá agentura k získávání služeb startu pro mnoho vědeckých a průzkumných misí.
Specialista na vesmírnou robotiku GITAI dokončil koncepční studii mechanického ramene, které by bylo připraveno podporovat japonský lunární rover s posádkou.
Kanadská společnost MDA Space oznámila 1. dubna plány na koupi izraelského výrobce družicových čipů SatixFy za 269 milionů dolarů.
Společnost Airbus Defence and Space postaví přistávací platformu pro rover ExoMars Evropské vesmírné agentury. Start mise je plánován na rok 2028.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Po posledním letovém testu lodi 1K v prosinci 1960, který neplánovaně prokázal funkčnost záchranného systému, bylo možné začít pracovat na kompletaci lodí verze 3KA, tedy té verze, která na orbitální dráhu poveze lidskou bytost. V jedné z hal OKB-1 se začaly ve druhé polovině prosince zhmotňovat lodě, které se podobaly těm, které do vesmíru vozily pejsky a další drobnou havěť, přesto však byly v některých ohledech odlišné. V dnešní terminologii bychom mohli říci – byly v plné výbavě. Byl na nich instalován systém zabezpečení životních podmínek, kompletní systém radiospojení, zkrátka všechno tak, jak to mělo být pro lety s lidmi. Loď byla dokonce osazena i katapultovacím křeslem a připraven byl i pasažér. Nejednalo se však o jednoho z dvaceti vybraných mladých stíhacích pilotů, ani o některého z mužů, které později milovníci konspiračních teorií pasovali do role nešťastných kosmonautů, kteří za svou pionýrskou cestu do vesmíru zaplatili životem. Jméno dotyčného pasažéra znělo „Ivan Ivanovič“ a přestože se to v něm hemžilo životem, on sám byl navýsost neživý…
Lodě projektu Vostok byly od počátku koncipovány jako dvoudílné. Jednu část měla tvořit návratová kabina, jež měla obsahovat vše důležité pro pobyt pokusných zvířat, kosmonauta nebo špionážní fotoaparatury. Druhým dílkem skládačky pak byl přístrojový úsek. V něm měly být soustředěny komponenty a agregáty nutné pro fungování lodě na oběžné dráze. Zřejmě tím nejdůležitějším, co přístrojový úsek obsahoval, byl brzdicí motor. Bez něj by se loď teoreticky nemohla dostat z oběžné dráhy do atmosféry (byť, jak ještě uvidíme, řešení pro případ selhání motoru se našlo). V prvních náčrtech lodě se přístrojový úsek nacházel vzhledem k návratové kabině vepředu, nakonec se ale dostala do popředí koncepce, která počítala s umístěním přístrojového úseku za kabinou. Velmi přísné požadavky na objem a hmotnost jednotlivých systémů hnaly konstruktéry na hranu tehdejších možností. Jak vzpomínal pozdější kosmonaut Oleg Makarov, který jako mladičký inženýr OKB-1 pracoval právě na projekci přístrojového úseku a rozmístění aparatur v jeho útrobách, nebyla to zdaleka jednoduchá práce a podoba tělesa, které pomáhalo tvořit ikonický vzhled první pilotované lodi světa, se několikrát měnila…
Typické tajnůstkářství, se kterým sovětská strana přistupovala ke svému kosmickému programu, bylo v ostrém kontrastu k americké otevřenosti. Přestože historie ukázala, že druhý zmíněný přístup je v dlouhodobém pohledu správný, zpočátku přinášelo urputné zatajování všeho a všech Sovětům jistou výhodu. Zvenčí se zdálo, že jejich technika je téměř bezchybná a zatímco americké stroje vybuchovaly a selhávaly v přímém přenosu, sovětské sdělovací prostředky přinášely výlučně povzbudivé zprávy o dalším úspěchu domácí techniky. Část tohoto tajnůstkářství lze přičíst faktu, že pro kosmický program byly využívány stroje vojenské povahy, nadto relativně nové, například nosič R-7. Totéž bylo možné říci i o lodích Vostok. Jak si možná vážený čtenář pamatuje, jejich vznik byl umožněn duálním využitím základní platformy – mimo letů s lidskou posádkou byly jiné varianty zamýšleny pro fotorozvědku. Z tohoto důvodu měli Sověti tendenci tajit dokonce i hrubou podobu lodi, o detailech konstrukce ani nemluvě. Pokud lety dopadaly tak, jak dopadnout měly, eventuálně pokud selhání vyústilo v dopad na území SSSR, vše bylo z tohoto hlediska v pořádku. Jenže co se stane, když návratová kabina přistane „na cizím dvorku“?
V létě 1960 byl optimismus vedoucích pracovníků sovětského kosmického programu téměř bezbřehý. V srpnu se podařilo poprvé úspěšně vrátit z orbitální dráhy živé bytosti – pejsky Bělku a Strelku plus další drobné osazenstvo lodě 1KNo2. Hlavní konstruktér OKB-1 Koroljov, „hlavní teoretik kosmonautiky“ Mstislav Keldyš, stejně jako předseda vojensko-průmyslové komise při Ústředním výboru KSSS a další se snažili kout železo, dokud bylo žhavé. Ještě v září 1960 předložili Ústřednímu výboru nástin dalších kroků směřujících k letu člověka do vesmíru. V něm jsou předvídány jeden až dva bezpilotní starty lodí 1K (Vostok-1, jak jsou v dokumentu i jinde označovány) v říjnu a listopadu, následovat měly ještě během listopadu dva taktéž bezpilotní starty varianty lodi určené pro lidskou posádku, a konečně v listopadu nebo prosinci měl přijít na řadu let s člověkem na palubě. Dokument podepsaný šestnácti nejdůležitějšími figurami tehdejší sovětské kosmonautiky byl členy Ústředního výboru vzat na vědomí a 11. října vyšlo ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů číslo 1110-462, které ony kroky oficiálně posvěcuje a zavazuje výše zmíněné, aby je v daných termínech uskutečnili. Jak ale vážený čtenář zajisté ví
Asi málokdo si dokáže představit, pod jak velkým tlakem pracovali muži a ženy, kteří připravovali první lety pilotovaných kosmických lodí, a je lhostejné, na čí straně tito často bezejmenní hrdinové byli. Jak SSSR, tak USA chtěli mít svého člověka ve vesmíru co nejdříve. Zatímco Spojené státy tak činily naprosto otevřeně a tím pádem pod ostřížím zrakem médií a potažmo veřejnosti, Sověti svůj program provozovali skrytě. To ovšem neznamená, že by jejich práce byla lehčí. Tlak na ně byl vyvíjen, nikoli ovšem ze stran veřejnosti, nýbrž ze strany vedení státu. K tomu paradoxně připočtěme otevřené informování Američanů o jejich vlastním programu, které nenechávalo nikoho na pochybách, že NASA neotálí ani minutu, a v neposlední řadě tady byl neustále ubíhající čas. Ne, Sergej Koroljov a jeho lidé si rozhodně neužívali klidného spánku. Věděli, že každý den se počítá a každé škobrtnutí může znamenat fatální ztrátu vůči rivalovi. Proto občas bylo třeba učinit více či méně riskantní rozhodnutí. Někdy tato rozhodnutí přinesla prohru, jindy zase triumf…
Na jaře 1960 se dala do pohybu mašinérie letových zkoušek lodí, jejichž jedna varianta měla posléze dopravit na oběžnou dráhu člověka. Překotné tempo vývoje znamenalo, že se mnoho věcí a procesů dělo současně, byrokracie protentokrát v mnoha případech šla stranou a mnohdy se papírově potvrzovalo to, co již dávno existovalo ve fyzické formě. Na konci dubna 1960 kosmodrom, jehož jméno v té době ještě neznělo „Bajkonur“, přivítal první stroj programu Vostok. Zjednodušený exemplář 1KP No1 měl za úkol vyzkoušet funkci základních prvků lodě. Jeho tvůrci chtěli potvrdit své premisy ohledně orientačního systému, telemetrie, radiového spojení, ovládacího systému a v neposlední řadě také brzdicího motoru TDU. Lodě 1KP nebyly vybaveny tepelnými štíty, proto byla letenka pro tento stroj jednosměrná, při vstupu do atmosféry se návratová kabina měla rozpadnout a shořet stejně jako přístrojový úsek, u něhož se s tímto průběhem počítalo pro všechny varianty lodí Vostok. Napětí na kosmodromu bylo hmatatelné – čas běžel a všichni si velmi dobře uvědomovali, že závod se Spojenými státy o vyslání prvního člověka do vesmíru mohl
Let člověka do vesmíru se z dnešního hlediska jeví jako zcela logický a přirozený směr, kterým se praktická kosmonautika krátce po svém zrodu vydala. Pobyt člověka v kosmickém prostoru byl jedním z hlavních, ne-li přímo hlavním cílem obou soupeřících stran, jimiž byl Sovětský svaz a Spojené státy. Tento pohled ovšem s sebou nese jistou míru zjednodušení a trpí ideálním nadhledem, kdy se s odstupem času a při znalosti událostí tak, jak tehdy probíhaly, zdá být realizovaný směr vývoje jediným možným. Tak to ovšem nebylo ani na jedné straně. Jak Američané, tak Sověti museli o existenci pilotovaného programu hned od počátku bojovat a rozvoj pilotované kosmonautiky nebyl ani zdaleka tak samozřejmou věcí, jakou se nám dnes zdá být. V případě Koroljovovy kanceláře OKB-1, která se pilotovanými lety neformálně zabývala již dlouho předtím, než se na obzoru objevil program známý později jako Vostok, muselo vedení čelit nejen opozici zvenčí, ale také opozici z vlastních řad. Síly OKB-1 totiž byly v té době pod návalem nejrůznějších projektů napnuté téměř až na limit.
V průběhu roku 1957-1958 se začal v rámci devátého oddílu OKB-1 formovat kolektiv, který je „podepsán“ pod zhmotněním první pilotované kosmické lodi. Na samém vrcholku pyramidy stál Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér a šéf kanceláře OKB-1. Práce na objektech vynášených raketami byly realizovány v oddílu číslo 9, který byl v kompetenci svého vedoucího, Michaila Klavdijeviče Tichonravova. A konečně, v oddílu 9 byl ustaven sektor číslo 2, který se zabýval hypotetickými projekty aparátů, v jejichž útrobách se měl do vesmíru podívat člověk, zatím pouze v podobě ideových návrhů, které se mohou, ale také nemusí dočkat realizace. Sektor měl na starosti N. P. Bělousov. V prosinci 1957 přešla právě do tohoto sektoru nová posila v osobě Konstantina Petroviče Feoktistova. Ten přišel z „dělostřeleckého“ institutu NII-4, kde se zabýval otázkami výpočtu trajektorie rakety R-7 v roli jaderného nosiče. Už předtím do devátého oddílu z NII-4 dorazil další „perspektivní kádr“, Gleb Maximov. Na konci roku si Tichonravov oba muže pozval k sobě a dal jim na výběr: jeden z nich se měl nadále zabývat projekty bezpilotních družic, druhý pak projekty
Od dob, co je člověk člověkem, v každé generaci se najde mnoho takových, kteří neustále otáčejí hlavu vzhůru k hvězdnému nebi a představují si, jaké je to asi tam, za hranicí zemské atmosféry. Cesty vesmírem byly po stovky let jen bláznivým snem excentriků, milovníků fantastiky a vizionářů, jejichž čas se zdál být v nedohlednu. Dvacáté století však s sebou přineslo překotný rozvoj technologií všeho druhu a náhle se myšlenka na kosmický let člověka nezdála být tak bláznivou. Stále více bylo jasné, že otázka nezní, zda se tak stane, ale kdy se tak stane. Po skončení 2. světové války se dvě nezpochybnitelné velmoci – USA a SSSR – zaměřily i tímto směrem. Vypuštění první umělé družice Země v říjnu 1957 se stalo bodem zlomu. Nyní již mezi oběma státy otevřeně probíhal urputný závod o to, kdo vyšle svého občana do vesmíru. Vedoucí představitelé obou stran měli samozřejmě na zřeteli technologický a vědecký přínos takovéhoto podniku, v prvé řadě však měl být let prvního člověka jakousi validací daného socioekonomického zřízení. Pakliže by byl první ve vesmíru
Dnes sem se rozhodl pokračovat v nastoleném tématu, kterým je průzkum Měsíce. Ale začněme od začátku. V říjnu roku 1957 odstartovala do vesmíru sonda Sputnik 1 a Američané byli otřeseni. To však nebylo jediné prvenství Sovětského Svazu v nově vyhlášených závodem o vesmírná prvenství. O měsíc později už se na palubě sondy Sputnik-2 do vesmíru vydal první živý tvor. Následně se rozhořel opravdu úporný závod o vyslání prvního člověka do vesmíru. Ten jak známo v dubnu 1961 vyhráli opět Sověti, když se na palubě Vostoku-1 vydal do vesmíru Jurij Gagarin. Americkou odezvou na tyto sovětská prvenství byl projev prezidenta Johna Kennedyho, který vyhlásil, že by se Američané měli dostat na povrch Měsíce do konce dekády. A Sověti sbírali prvenství dál, první vícemístná loď světa, první výstup do volného prostoru a další. Američané se mezitím vrhli na realizaci Kennedyho plánu. Sověti se této Kennedyho výzvy chopili až o několik let později, kdy své nápady a vize začal realizovat geniální sovětský konstruktér Sergej Koroljov i šéfové dalších konstrukčních kanceláří. Jejich program byl smělý a byl i poměrně
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
