Inversion Space
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
Generál Chance Saltzman, velitel vesmírných operací U.S. Space Force, navštívil Starbase v Boca Chica během šestého zkušebního letu rakety SH/SS. Saltzman byl pozván SpaceX, aby sledoval zkušební let a zúčastnil se dvoudenního hodnocení programu.
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Společnost AeroVironment, dodavatel obrany zaměřený na bezpilotní vzdušná vozidla, oznámil 19. listopadu, že plánuje získat BlueHalo, společnost zabývající se obrannými a vesmírnými technologiemi. Hodnota obchodu je přibližně 4,1 miliardy dolarů.
Kanadský operátor Kepler Communications požádal Federální komunikační komisi, aby schválila celkem 18 družic, včetně 10 s optickým užitečným zatížením, které by měly být vypuštěny koncem příštího roku. Společnost plánuje provozovat větší družice s menším počtem.
Kalifornská pobřežní komise zamítla žádost Vanderbergské vesmírné základny o navýšení počtu startů společnosti SpaceX. Toto rozhodnutí zpožďuje budování vojenské konstelace pro národní obranu USSF. Komise zatím neuvedla důvod ani případné sankce.
Společnost The Exploration Company získala 160 milionů dolarů na podporu vývoje své nákladní kosmické lodi Nyx Earth.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Sověti si od počátku věku praktické kosmonautiky velmi dobře hlídali svého úhlavního soka, Spojené státy. V tomto ohledu měli úkol velmi usnadněn faktem, že USA svůj pilotovaný program vystavily očím veřejnosti. Proto když v červenci 1964 proběhla tisková konference ohledně složení posádky mise Gemini GT-4, na rozdíl od amerických žurnalistů zcela jistě zbystřil nejeden ruský kosmický analytik. Z úst představitelů NASA totiž zazněla zmínka o tom, že součástí mise bude také výstup do volného prostoru, tedy lépe řečeno – zatím měl být pouze otevřen příklop a astronaut se měl vysunout po pás ven z lodi. I to však stačilo, aby dostal projekt „Vychod“ další impulz, jenž mu přidal na naléhavosti. A jestliže předtím osazenstvo kanceláře OKB-1 dokázalo v rekordním čase upravit jednomístnou loď Vostok na vícemístný stroj, nyní byl čas na stejně hektické přípravy na výstup sovětského občana do volného prostoru. Samozřejmě pokud možno nikoli jen povysunutí mimo přechodovou komoru a, samozřejmě, ideálně předtím, než palmu vítězství uzmou Američané…
Zatímco nad hlavami pozemšťanů létala trojčlenná posádka a svět byl překvapen a omámen dalším krokem v dobývání vesmíru (jakkoli byl tento krok jen pustým oportunismem), v útrobách mocenské mašinérie se neodvratně dal do pohybu proces, jež měl určit tvář politického světa na dlouhé dekády. Leonid Brežněv byl předsedou prezídia Nejvyššího sovětu, a tedy mužem, který byl součástí samotného vrcholku komunistické moci v SSSR. Současně však byl hlavou skupiny, jež si dala za cíl odstranit z politického života Nikitu Chruščova, prvního tajemníka Komunistické strany SSSR. Tato funkce činila z Chruščova nejmocnějšího muže Sovětského svazu a Brežněvovi (a nejen jemu) byly proti srsti mnohé kroky a reformy, které Chruščov implementoval. Svou roli zde samozřejmě sehrály i vlastní Brežněvovy ambice. Zdálo by se, že spiknutí proti Chruščovovi bylo provedeno symbolicky v době, kdy světovou pozornost poutal Voschod, ve skutečnosti byl výběr termínu určen něčím zcela jiným. Na faktu, že puč určil nejen politické směřování SSSR, ale měl vliv i na kosmonautiku, to však nic neměnilo…
Když se 11. října 1964 otevřela vrata montážní haly MIK a z jejích útrob byla vytlačena nosná raketa, zdálo by se, že není důvod k velké nervozitě. Takovýchto vývozů již Bajkonur zažil mnoho, ovšem tentokrát to bylo něco trochu jiného. Na špici nosiče totiž čekala na svou chvíli loď 3KV No3. Její palubu již neměly zabydlet antropometrické figuríny, nýbrž živí lidé – poprvé se měla do vesmíru vydat vícečlenná posádka. Trojice kosmonautů již několik dní předtím provedla poslední „posezení“ v kabině, aby se ujistila, že vše je na svém místě, nyní se do útrob lodi podívá až poté, co bude raketa vztyčena na rampě. Posádka ve složení Vladimir Komarov, Konstantin Feoktistov a Boris Jegorov se měla vydat na misi, která, co se rizik týče, neměla v pilotované kosmonautice obdoby. A je naprosto pochopitelné, že všichni, kdo se na realizaci tohoto letu podíleli, měli na srdci obrovský kámen. Nejvíce to platilo o muži, který hrál v celém kolotoči sovětského kosmického programu ústřední roli. Sergej Koroljov se sice snažil nedávat svou nervozitu
Okamžikem, kdy se kosmická loď (nebo vlastně jakýkoli stroj či mechanismus) převtělí z náčrtu na papíru nebo obrazovce počítače do reálného hmatatelného objektu, její evoluce ani zdaleka nekončí. Loď je postupně oživována a testována všemi myslitelnými způsoby. Výjimkou nebyl ani Voschod, jenže testovači v jeho případě stáli před titánským úkolem: vejít se do doslova šibeničních časových termínů. Od oficiálního posvěcení programu po první start s lidmi na palubě mělo uběhnout sotva půl roku. Je jasné, že v takové situaci se každá hodina zpoždění velmi neblaze projeví na skutečném termínu letu. A aby toho nebylo málo, Voschod měl pro sovětskou kosmonautiku přinášet v několika ohledech zcela nová řešení, s nimiž bylo jen málo zkušeností, pakliže vůbec nějaké byly. Největším žroutem času a nervů všech zainteresovaných se ukázaly být dva systémy: systém zajištění životních podmínek a přistávací systém. První z nich měl nakonec na svědomí velmi omezené možnosti stran délky letu a druhý pak zavinil ztrátu nenahraditelného artefaktu, který by dnes byl chloubou jakéhokoli světového muzea kosmonautiky…
Propast mezi civilními vedoucími postavami sovětské kosmonautiky na jedné straně a jejich vojenskými protějšky na straně druhé provázela de facto celý počátek programu Voschod. Občas až zoufalé pokusy Nikolaje Kamanina a jeho nadřízených o „celovojenskou“ posádku Voschodu se však nesetkaly s odezvou na nejvyšších místech a pomalu, ale jistě se schylovalo ke kompromisu. Ne všichni se však oné chvíle dočkali, tedy přesněji – dočkali coby kosmonauti-čekatelé. Své oběti si vyžádal i výcvik a zátěžové testy. Nejednalo se sice přímo o oběti na životech, nicméně minimálně několika jedincům se sny o vesmíru kompletně zhroutily. A u několika dalších nechybělo mnoho, aby došlo k témuž, v jednom případě z naprosto absurdních důvodů. Sestavování posádek pro první sovětskou vícemístnou kosmickou loď šlo zkrátka všelijak, rozhodně však ne hladce…
Sovětská pilotovaná kosmonautika se od svého zrodu navenek tvářila jako monolit s jasně určeným rámcem a uniformním personálním složením. Jak to ale začasté bývá, opak je pravdou. V zákulisí se téměř od začátku odehrávala nelítostná bitva mezi vojáky a civilním sektorem. Vojáky zastupovalo letectvo, které dostalo personální otázky oddílu kosmonautů na starosti. Bylo to vcelku logické, pro první pionýrské cesty do neznáma se nejlépe hodili muži s disciplínou, uvyklí subordinaci, současně však prověření co se týče fyzických parametrů, kondice, reflexů, psychologické stránky a podobně. A vojáci (zejména v osobě Nikolaje Kamanina) si hodlali nad pilotovaným vesmírem udržet kontrolu. Proti nim stáli „civilové“, jež představoval hlavně Sergej Koroljov. Podle jeho názoru bylo třeba po prvních kosmických krocích pustit ke kormidlům civilní kosmonauty, specialisty nejrůznějších profesí, kteří by lety do vesmíru povýšili na skutečně hodnotné odvětví výzkumu a vývoje. Program Voschod byl první příležitostí pro participaci civilních kosmonautů, ovšem také první velkou bitvou o to, jakou tvář budou pilotované výpravy do vesmíru mít – zda tu s výložkami, nebo bez nich…
Jak nacpat hranatý kolík do kulatého otvoru – zní to jako zaběhlé klišé z ordinací psychologů, ale zhruba v těchto intencích se nesl úkol postavený před konstruktéry, kteří měli na starost přepracování lodi Vostok na loď Voschod. Pod dohledem Konstantina Feoktistova se do práce pustili vedoucí konstruktér Jevgenij Frolov a jeho tým. Frolov byl vedoucím konstruktérem Vostoků, přičemž toto žezlo převzal po Olegu Ivanovském. Vostok tím pádem znal zcela dokonale a věděl, kde jsou skryté rezervy, z nichž je možno při přestavbě čerpat. V tomto případě to bylo opravdu třeba, protože potenciál původní lodi 3KA měl být konverzí na Voschod vyčerpán téměř do krajnosti. Navíc termíny byly extrémně šibeniční, proto muselo všechno ostatní ustoupit stranou. Téměř zcela se tak zastavily práce na nové lodi, která již v té době nesla název Sojuz. Heslem dne bylo – všechno pro Voschod!
Americký program Gemini, který se zrodil na konci roku 1961, byl sice jen mezikrokem na cestě k velmi pokročilé lodi Apollo, přesto i tento mezikrok byl technologicky velmi úctyhodným počinem. Gemini byly pravé kosmické lodě se vším všudy, včetně využití digitální technologie, schopnosti manévrovat a spojovat se na orbitální dráze s jinými tělesy. Krom toho měly nést dvoučlennou posádku, díky které mohla být jednak snížena pracovní zátěž astronautů a současně zvýšena efektivita a produktivita jejich aktivit. Jednoduše řečeno, Američané si po prvotním šoku ze sovětských prvenství vykasali rukávy a pustili se do práce s plnou vervou. Naproti tomu Sověti přešlapovali na místě a utápěli se v dohadech ohledně náplně a podoby dalších misí. Rok 1963 pomalu končil, a přestože v něm byl uskutečněn dosud nejdelší pilotovaný let v podání Valerije Bykovského ve Vostoku-5 a také let první ženy Valentiny Těreškové ve Vostoku-6, vyhlídky na následující rok pro Sověty nevěstily mnoho dobrého. V temných dnech zimy na počátku nového roku 1964 se tak ke slovu dostala idea, která by mohla ještě na chvíli opticky zbrzdit mohutný nástup
Let Jurije Gagarina, který se uskutečnil v dubnu 1961, byl pro světovou veřejnost obrovským překvapením, které však možná nebylo až tak šokující, jako předešlá sovětská kosmická prvenství. O tom, že se na obou stranách schyluje k pilotovanému kosmickému letu, bylo mnoho nenápadných náznaků i otevřených signálů, které nám při zpětném pohledu dávají jasný obrázek ve smyslu „vždyť to přeci bylo tak jasné“. Jenže v ony jarní dny jedenašedesátého byla situace mnohem méně čitelná, než jak tomu bývá s odstupem času. O tom, že se do vesmíru chystá sovětský kosmonaut, však vědělo krom přímých participantů i mnoho lidí mimo kosmický průmysl a ozbrojené složky. Jako příklad může sloužit fakt, že osazenstvo redakce deníku Komsomolská pravda dostalo z neoficiálního zdroje avízo den před Gagarinovým letem. A tak mohli reportéři Komsomolské pravdy být připraveni a svým čtenářům přinést reportáže přímo z epicentra dění – členové redakce byli jedněmi z prvních zástupců masmédií, kteří s Gagarinem hovořili necelých čtyřiadvacet hodin po jeho epochálním letu. Navenek vše vypadalo skvěle a bylo jasné, že budou následovat další lety. Co ovšem ani Komsomolská
Ve druhé polovině padesátých let minulého století se na mezinárodní technologické scéně zdánlivě jako blesk z čistého nebe objevil nový dominantní hráč, Svaz sovětských socialistických republik. Pro mnohé bylo jen stěží uvěřitelným faktem, že se země, která byla pouhou dekádu předtím zčásti naprosto zdevastována šílenstvím 2. světové války, dokáže natolik materiálně a technologicky pozvednout, aby se stala důstojným sokem tehdejšímu technologickému hegemonovi, kterým byly Spojené Státy. Překvapení, které rezonovalo nejen americkou společností poté, co Sovětský svaz 4. října 1957 vypustil historicky první umělou družici Země, nemělo mít krátké trvání. Následovala další prvenství, která v očích veřejnosti pasovala Sověty na neomylné a nechybující supermany. Na přelomu padesátých a šedesátých let se pozice SSSR v kosmonautice zdála být neotřesitelná. Jen velmi málo zasvěcených však tušilo, že všechno není tak, jak to na první pohled může vypadat…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
