sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Josef Aschbacher 13. května při slyšení před výborem Evropského parlamentu prohlásil, že je „zázrak“, že Evropa dosáhla vedoucí role v některých vesmírných oblastech, jako je pozorování Země a navigace, vzhledem k tomu, že její výdaje na vesmír značně zaostávají za Spojenými státy a Čínou.
Norská ministryně obchodu a průmyslu Cecilie Myrsethová podepsala Artemis Accords během akce v sídle Norské kosmické agentury v Oslu, které se zúčastnil šéf agentury a chargé d’affaires velvyslanectví USA v Oslu.
Startup Solestial, který se zabývá solární energií získal v rámci financování série A 17 milionů dolarů na rozšíření výroby křemíkových fotovoltaických panelů pro vesmírné aplikace.
Společnost Ramon.Space, specialista na vesmírné výpočty, 14. května oznámila dohodu o dodávce systémů digitálních komunikačních kanálů pro nejméně 70 připravovaných družic OneWeb, což pomůže s přechodem konstelace na softwarově definovanou síť, kterou lze aktualizovat na oběžné dráze.
Zeno Power, startup financovaný rizikovým kapitálem, který vyvíjí jaderné baterie pro extrémní prostředí, 14. května oznámil, že získal 50 milionů dolarů v rámci financování série B na urychlení své práce v oblasti vesmírných a podvodních energetických systémů.
Kanadská společnost Kepler Communications 14. května oznámila, že poprvé úspěšně demonstrovala optické datové spojení mezi prototypem družice na nízké oběžné dráze Země (LEO) a pozemní stanicí partnera.
Saúdskoarabský geostacionární operátor Arabsat podepsal 14. května dohodu o poskytnutí širokopásmové kapacity z navrhované konstelace na nízké oběžné dráze Země se společností Telesat.
Společnost Varda Space Industries oznámila, že 13. května úspěšně přistála její návratová kapsle W-3 v Jižní Austrálii, čímž dokončila svou třetí misi. Mise W-3 se zaměřila na shromažďování dat pro vojenský hypersonický výzkum.
NASA 14. května oznámila, že společnosti Rocket Lab zadala zakázku na vynesení mise Aspera raketou Electron. Start je naplánován nejdříve na první čtvrtletí roku 2026 ze startovacího komplexu 1 společnosti na Novém Zélandu.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V polovině šedesátých let se pilotovaný kosmický program SSSR ocitl v paradoxní situaci, která připomínala začarovaný kruh. Pro udržení prestiže a relevance bylo nutné plánovat a provádět lety se stále složitějším a náročnějším programem. Tyto lety měly být realizovány v rámci programu Voschod. Jenže současně byl Voschod jen jakýmsi nouzovým řešením, jež bylo doslova ukováno na koleně a zásadní úpravy techniky tak, aby se alespoň zčásti vyrovnala americkému protějšku Gemini, byly prakticky nemožné, protože narážely na časové, ekonomické i technologické limity. Mnohem lépe by se k takovýmto cílům hodila nová loď 7K „Sojuz“, jenže ta trpěla zpožděním při vývoji. Ono zpoždění bylo zčásti zapříčiněno existencí programu Voschod, který Sojuzu odčerpával finance a lidské zdroje. Ovšem zrušit Voschod zase nebylo možné kvůli hrozící nucené přestávce v pilotovaných misích, než bude dokončen Sojuz. Na mysl se vkrádá paralela s románem Josepha Hellera „Hlava 22“. Na jaře 1966 se zdálo, že status quo je jednoznačně dán bez ohledu na to, jestli je rozumné v programu Voschod pokračovat. Prozatím se nenašel nikdo natolik rozhodný, vlivný a současně
Je zcela nesporné, že postavou, jež měla klíčový vliv na úvodní fázi závodu o vesmír, byl Sergej Pavlovič Koroljov. Mnozí pracovníci OKB-1 a organizací, které dodávaly komponenty pro stavbu kosmických lodí, družic a raket, jej znali pod přezdívkou „Korol“, tedy „král“. Ta odrážela Koroljovovo příjmení, ale hlavně jeho autoritu a moc v rámci raketo-kosmického průmyslu. A byť zpětně lze říci, že ne všechna jeho rozhodnutí a ideje se ukázaly být šťastnými (viz například superraketa N-1 se zastaralou koncepcí sférických nádrží, jež současně netvořily samotný plášť stroje), bez jeho vize by úvodní fáze soupeření SSSR a USA o dominanci ve vesmírném prostoru probíhala zcela jinak a nejspíše nikoli ve prospěch Sovětů. Po vypuštění první umělé družice byl Nikita Chruščov požádán, aby sdělil jméno hlavního osnovatele tohoto počinu, aby mohla být připravena kandidatura dotyčného na Nobelovu cenu za fyziku. Chruščov tehdy odpověděl, že Sputnik je kolektivním dílem všeho sovětského lidu. Na první pohled v souladu s tehdejší komunistickou doktrínou, toto prohlášení mělo ještě jeden významný důvod – Koroljov byl také strůjcem prvotních úspěchů v oblasti
Po přistání Voschodu-2 se mohlo při pohledu zvenčí zdát, že sovětský pilotovaný program se probouzí letargie a opět nabírá na obrátkách. Dvě další prvenství roznítila apetit globální veřejnosti, která si představovala, co asi Sověti předvedou příště, a kdy vlastně ono příště nastane. Základy k pokračování programu Voschod byly položeny hned v prvním výnosu, který projekt posvětil. Konkrétnější plány se začaly objevovat na začátku roku 1965. Program letů, který vzešel z OKB-1, byl poměrně optimistický minimálně co se týká termínů, ovšem ani letová náplň nebyla prosta ambicí. Sergej Koroljov a jeho lidé se rozhodli z Voschodu doslova vyždímat vše, čeho byl tento stroj schopen. Některé aspekty měly být dokonce novátorské. Ovšem při zpětném pohledu lze dojít k názoru, že plán samotný již v sobě skrýval příčinu svého vlastního selhání. Na jaře 1965 však budoucnost pro Voschod nevyhlížela nijak špatně…
Zdálo by se, že po provedení poměrně riskantní položky v letovém plánu, navíc ve světové premiéře, by si posádka zasloužila trochu oddechu. Pro osazenstvo Voschodu-2, Pavla Běljajeva a Alexeje Leonova, měl znamenat zbytek letu víceméně klidnou jízdu protkanou několika experimenty a pozorováními, následovanou bezproblémovým přistáním v určené oblasti. Na sedmnáctém obletu měla jejich pouť skončit přibližně ve stejných místech jako u předchozích letů a pátrací jednotky byly připraveny posádku velmi záhy po přistání evakuovat do nejbližšího většího města tak, jako tomu dosud vždy bylo. Kosmonauti se po vydatném jídle zabývali astronomickými observacemi, prováděli několik biomedicínských experimentů a snažili se pozorovat a fotografovat zemský povrch. Vše bylo poněkud ztíženo rotací lodi, která se z původní rychlosti zhruba jedna otáčka za 20 sekund postupně stabilizovala na jedné otáčce za 40-45 sekund, nicméně ani tak nebylo jednoduché hledat detaily na Zemi. Leonovovi se přesto podařilo postřehnout vojenské letiště na území USA. Ráno 19. března se pak Běljajevovi podařilo několik sekund sledovat neznámou družici. Ovšem i tato malá dílčí pozitiva překrylo cosi, co se odehrávalo
Březen 1965 byl na Bajkonuru velmi rušný. Sedmého startoval „Kosmos-59“, ve skutečnosti rozvědná družice řady Zenit-4. Ta byla využita jako nouzový demonstrátor vlastností kabiny s přírubou přechodové komory při průletu atmosférou poté, co dedikovaný stroj „Kosmos-57“ vinou pozemní obsluhy skončil explozí přímo na oběžné dráze. Ukázalo se, že jediným důsledkem přítomnosti kulaté příruby je rotace v rozmezí 40° až 100°/s, což bylo naprosto pohodlně v limitech, které by měl lidský organismus zvládnout. Pouhých pět dní poté, 12. března, pak proběhl start sondy k Měsíci. Automatická stanice Je-6 No9 měla provést měkké přistání na povrchu našeho přirozeného souputníka. Bohužel se však nedostala ani z prozatímní oběžné dráhy kolem Země. Čtvrtý stupeň, který měl stroj vyvázat ze zemské orbity a nasměrovat jej k Měsíci, se díky závadě v elektrickém systému nezažehnul. Sestava dostala nicneříkající název „Kosmos-60“ a zanikla v atmosféře pět dní po svém vzletu. Start lunární sondy z pozorovacího stanoviště na kosmodromu sledovali i kosmonauti. Podívaná byla mírně zkalena počasím, kdy oblaka nacucaná deštěm klesla skoro až k raketě stojící na rampě, i tak to však
U letu prvního trojmístného Voschodu 3KV probíhaly velké zákulisní tahanice a rošády ohledně zařazení civilních kandidátů na soupisku posádek. Animozita mezi vojáky a civily zde vyplula na povrch velmi zřetelně a velmi nepěkně. Naproti tomu u letu dvoumístné lodi 3KD, jehož součástí měl být také výstup jednoho z kosmonautů do volného prostoru, žádné spory podobného druhu nepanovaly. Každému muselo být navýsost jasné, že pouze fyzicky extrémně dobře připravení profesionálové si dokáží s tímto úkolem poradit a podstoupit všechna rizika, která se s tímto krokem pojila. Pro program Voschod bylo v březnu 1964 vybráno devět členů oddílu kosmonautů Vzdušných sil, aby mohla začít příprava k letům vícemístných lodí. Během několika týdnů se nicméně složení skupiny těch, kteří nebyli vytipováni pro vřazení do tříčlenných posádek pro první let, znatelně změnilo a ztenčilo. Někteří byli přeřazeni do jiných programů, jiní zase měli „tu smůlu“, že se do vesmíru již podívali a proto bylo rozhodnuto neriskovat jejich životy. Nakonec ve skupině nezařazených zbyli pouze čtyři kandidáti, a ti mohli začít výcvik v rámci programu „Vychod“. Jenže sotva jejich
Sověti si od počátku věku praktické kosmonautiky velmi dobře hlídali svého úhlavního soka, Spojené státy. V tomto ohledu měli úkol velmi usnadněn faktem, že USA svůj pilotovaný program vystavily očím veřejnosti. Proto když v červenci 1964 proběhla tisková konference ohledně složení posádky mise Gemini GT-4, na rozdíl od amerických žurnalistů zcela jistě zbystřil nejeden ruský kosmický analytik. Z úst představitelů NASA totiž zazněla zmínka o tom, že součástí mise bude také výstup do volného prostoru, tedy lépe řečeno – zatím měl být pouze otevřen příklop a astronaut se měl vysunout po pás ven z lodi. I to však stačilo, aby dostal projekt „Vychod“ další impulz, jenž mu přidal na naléhavosti. A jestliže předtím osazenstvo kanceláře OKB-1 dokázalo v rekordním čase upravit jednomístnou loď Vostok na vícemístný stroj, nyní byl čas na stejně hektické přípravy na výstup sovětského občana do volného prostoru. Samozřejmě pokud možno nikoli jen povysunutí mimo přechodovou komoru a, samozřejmě, ideálně předtím, než palmu vítězství uzmou Američané…
Zatímco nad hlavami pozemšťanů létala trojčlenná posádka a svět byl překvapen a omámen dalším krokem v dobývání vesmíru (jakkoli byl tento krok jen pustým oportunismem), v útrobách mocenské mašinérie se neodvratně dal do pohybu proces, jež měl určit tvář politického světa na dlouhé dekády. Leonid Brežněv byl předsedou prezídia Nejvyššího sovětu, a tedy mužem, který byl součástí samotného vrcholku komunistické moci v SSSR. Současně však byl hlavou skupiny, jež si dala za cíl odstranit z politického života Nikitu Chruščova, prvního tajemníka Komunistické strany SSSR. Tato funkce činila z Chruščova nejmocnějšího muže Sovětského svazu a Brežněvovi (a nejen jemu) byly proti srsti mnohé kroky a reformy, které Chruščov implementoval. Svou roli zde samozřejmě sehrály i vlastní Brežněvovy ambice. Zdálo by se, že spiknutí proti Chruščovovi bylo provedeno symbolicky v době, kdy světovou pozornost poutal Voschod, ve skutečnosti byl výběr termínu určen něčím zcela jiným. Na faktu, že puč určil nejen politické směřování SSSR, ale měl vliv i na kosmonautiku, to však nic neměnilo…
Když se 11. října 1964 otevřela vrata montážní haly MIK a z jejích útrob byla vytlačena nosná raketa, zdálo by se, že není důvod k velké nervozitě. Takovýchto vývozů již Bajkonur zažil mnoho, ovšem tentokrát to bylo něco trochu jiného. Na špici nosiče totiž čekala na svou chvíli loď 3KV No3. Její palubu již neměly zabydlet antropometrické figuríny, nýbrž živí lidé – poprvé se měla do vesmíru vydat vícečlenná posádka. Trojice kosmonautů již několik dní předtím provedla poslední „posezení“ v kabině, aby se ujistila, že vše je na svém místě, nyní se do útrob lodi podívá až poté, co bude raketa vztyčena na rampě. Posádka ve složení Vladimir Komarov, Konstantin Feoktistov a Boris Jegorov se měla vydat na misi, která, co se rizik týče, neměla v pilotované kosmonautice obdoby. A je naprosto pochopitelné, že všichni, kdo se na realizaci tohoto letu podíleli, měli na srdci obrovský kámen. Nejvíce to platilo o muži, který hrál v celém kolotoči sovětského kosmického programu ústřední roli. Sergej Koroljov se sice snažil nedávat svou nervozitu
Okamžikem, kdy se kosmická loď (nebo vlastně jakýkoli stroj či mechanismus) převtělí z náčrtu na papíru nebo obrazovce počítače do reálného hmatatelného objektu, její evoluce ani zdaleka nekončí. Loď je postupně oživována a testována všemi myslitelnými způsoby. Výjimkou nebyl ani Voschod, jenže testovači v jeho případě stáli před titánským úkolem: vejít se do doslova šibeničních časových termínů. Od oficiálního posvěcení programu po první start s lidmi na palubě mělo uběhnout sotva půl roku. Je jasné, že v takové situaci se každá hodina zpoždění velmi neblaze projeví na skutečném termínu letu. A aby toho nebylo málo, Voschod měl pro sovětskou kosmonautiku přinášet v několika ohledech zcela nová řešení, s nimiž bylo jen málo zkušeností, pakliže vůbec nějaké byly. Největším žroutem času a nervů všech zainteresovaných se ukázaly být dva systémy: systém zajištění životních podmínek a přistávací systém. První z nich měl nakonec na svědomí velmi omezené možnosti stran délky letu a druhý pak zavinil ztrátu nenahraditelného artefaktu, který by dnes byl chloubou jakéhokoli světového muzea kosmonautiky…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
