ExoMars
Společnost Airbus Defence and Space postaví přistávací platformu pro rover ExoMars Evropské vesmírné agentury. Start mise je plánován na rok 2028.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Airbus Defence and Space postaví přistávací platformu pro rover ExoMars Evropské vesmírné agentury. Start mise je plánován na rok 2028.
Čína dňa 29.3.2025 o 17:05 hod. SEČ úspešne vypustila experimentálnu družicu TJS-16 pomocou rakety CZ-7A z kozmodrómu WSLC.
Evropa uzavřela smlouvu se společností Thales Alenia Space na vývoj digitálního dvojčete zemědělských systémů, které kombinují satelitní data a modelování plodin na podporu udržitelných a klimaticky odolných zemědělských postupů na celém kontinentu.
Technologická a konzultační firma Booz Allen Hamilton představila koncept mega-konstelace družic navržených tak, aby naplnily vizi vládní administrativy na komplexní protiraketový obranný štít na ochranu Spojených států, tzv. Golden Dome.
V prohlášení z 26. března NASA uvedla, že modul Pressurized Cargo Module pro Cygnus, který měl letět s misí NG-22 k ISS, je poškozený a nebude použit pro tuto misi, která měla odstartovat v červnu.
Velitelství Space Systems oznámilo 27. března, že Rocket Lab a Stoke Space se připojí k Blue Origin, SpaceX a United Launch Alliance (ULA) v programu National Security Space Launch (NSSL) Phase 3 Lane 1.
Bílý dům předložil Senátu 24. března nominaci Grega Autryho na pozici finančního ředitele agentury NASA. Autry byl nominován na pozici CFO NASA v červenci 2020, několik měsíců po odchodu Jeffa DeWita. Senát jeho nominaci tehdy neschválil.
Společnost Gravitics oznámila 26. března, že obdržela navýšení strategického financování, neboli STRATFI, ocenění od SpaceWERX, komerční složky Space Force, v hodnotě až 60 milionů dolarů.
Velitelství vesmírných systémů Space Forces oznámilo 26. března, že dokončilo dlouho očekávanou certifikaci rakety Vulcan po analýze dat ze dvou certifikačních startů rakety v lednu a říjnu 2024.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V rámci programu Voschod byly sice realizovány dva pilotované lety, přičemž oba přinesly další světová prvenství pro SSSR, pro pozorné čtenáře je však nad slunce jasnější, že jádro programu bylo šito horkou jehlou a Voschod nikdy nebyl myšlen coby program s dlouhodobou perspektivou. Lodě 3KV a 3KD byly stále pouhými pasivními kabinami bez možnosti měnit parametry své trajektorie a provádět skutečně plnohodnotná spojení s jinými stroji na oběžné dráze. Velmi omezený vnitřní prostor a absence záchranných prostředků z Voschodu činily velmi riskantní a značně nepohodlný prostředek k pobytu na orbitě. Ovšem vnější okolnosti, zejména neustálá zpoždění uvedení nového stroje 7K „Sojuz“, jež měl být „lodí se vším všudy“, vyvolávaly u vedení OKB-1 i dalších institucí snahy udržovat Voschod při životě za každou cenu. Nápady na to, jakým směrem by se měl program ubírat, byly vskutku zajímavé a, nutno říci, velmi vynalézavé. Pakliže by se ony plány uskutečnily, Sovětský svaz by možná ještě několik měsíců působil dojmem, že je v dobývání vesmíru napřed…
U letu prvního trojmístného Voschodu 3KV probíhaly velké zákulisní tahanice a rošády ohledně zařazení civilních kandidátů na soupisku posádek. Animozita mezi vojáky a civily zde vyplula na povrch velmi zřetelně a velmi nepěkně. Naproti tomu u letu dvoumístné lodi 3KD, jehož součástí měl být také výstup jednoho z kosmonautů do volného prostoru, žádné spory podobného druhu nepanovaly. Každému muselo být navýsost jasné, že pouze fyzicky extrémně dobře připravení profesionálové si dokáží s tímto úkolem poradit a podstoupit všechna rizika, která se s tímto krokem pojila. Pro program Voschod bylo v březnu 1964 vybráno devět členů oddílu kosmonautů Vzdušných sil, aby mohla začít příprava k letům vícemístných lodí. Během několika týdnů se nicméně složení skupiny těch, kteří nebyli vytipováni pro vřazení do tříčlenných posádek pro první let, znatelně změnilo a ztenčilo. Někteří byli přeřazeni do jiných programů, jiní zase měli „tu smůlu“, že se do vesmíru již podívali a proto bylo rozhodnuto neriskovat jejich životy. Nakonec ve skupině nezařazených zbyli pouze čtyři kandidáti, a ti mohli začít výcvik v rámci programu „Vychod“. Jenže sotva jejich
Zatímco nad hlavami pozemšťanů létala trojčlenná posádka a svět byl překvapen a omámen dalším krokem v dobývání vesmíru (jakkoli byl tento krok jen pustým oportunismem), v útrobách mocenské mašinérie se neodvratně dal do pohybu proces, jež měl určit tvář politického světa na dlouhé dekády. Leonid Brežněv byl předsedou prezídia Nejvyššího sovětu, a tedy mužem, který byl součástí samotného vrcholku komunistické moci v SSSR. Současně však byl hlavou skupiny, jež si dala za cíl odstranit z politického života Nikitu Chruščova, prvního tajemníka Komunistické strany SSSR. Tato funkce činila z Chruščova nejmocnějšího muže Sovětského svazu a Brežněvovi (a nejen jemu) byly proti srsti mnohé kroky a reformy, které Chruščov implementoval. Svou roli zde samozřejmě sehrály i vlastní Brežněvovy ambice. Zdálo by se, že spiknutí proti Chruščovovi bylo provedeno symbolicky v době, kdy světovou pozornost poutal Voschod, ve skutečnosti byl výběr termínu určen něčím zcela jiným. Na faktu, že puč určil nejen politické směřování SSSR, ale měl vliv i na kosmonautiku, to však nic neměnilo…
Propast mezi civilními vedoucími postavami sovětské kosmonautiky na jedné straně a jejich vojenskými protějšky na straně druhé provázela de facto celý počátek programu Voschod. Občas až zoufalé pokusy Nikolaje Kamanina a jeho nadřízených o „celovojenskou“ posádku Voschodu se však nesetkaly s odezvou na nejvyšších místech a pomalu, ale jistě se schylovalo ke kompromisu. Ne všichni se však oné chvíle dočkali, tedy přesněji – dočkali coby kosmonauti-čekatelé. Své oběti si vyžádal i výcvik a zátěžové testy. Nejednalo se sice přímo o oběti na životech, nicméně minimálně několika jedincům se sny o vesmíru kompletně zhroutily. A u několika dalších nechybělo mnoho, aby došlo k témuž, v jednom případě z naprosto absurdních důvodů. Sestavování posádek pro první sovětskou vícemístnou kosmickou loď šlo zkrátka všelijak, rozhodně však ne hladce…
Sovětská pilotovaná kosmonautika se od svého zrodu navenek tvářila jako monolit s jasně určeným rámcem a uniformním personálním složením. Jak to ale začasté bývá, opak je pravdou. V zákulisí se téměř od začátku odehrávala nelítostná bitva mezi vojáky a civilním sektorem. Vojáky zastupovalo letectvo, které dostalo personální otázky oddílu kosmonautů na starosti. Bylo to vcelku logické, pro první pionýrské cesty do neznáma se nejlépe hodili muži s disciplínou, uvyklí subordinaci, současně však prověření co se týče fyzických parametrů, kondice, reflexů, psychologické stránky a podobně. A vojáci (zejména v osobě Nikolaje Kamanina) si hodlali nad pilotovaným vesmírem udržet kontrolu. Proti nim stáli „civilové“, jež představoval hlavně Sergej Koroljov. Podle jeho názoru bylo třeba po prvních kosmických krocích pustit ke kormidlům civilní kosmonauty, specialisty nejrůznějších profesí, kteří by lety do vesmíru povýšili na skutečně hodnotné odvětví výzkumu a vývoje. Program Voschod byl první příležitostí pro participaci civilních kosmonautů, ovšem také první velkou bitvou o to, jakou tvář budou pilotované výpravy do vesmíru mít – zda tu s výložkami, nebo bez nich…
Ve druhé polovině padesátých let minulého století se na mezinárodní technologické scéně zdánlivě jako blesk z čistého nebe objevil nový dominantní hráč, Svaz sovětských socialistických republik. Pro mnohé bylo jen stěží uvěřitelným faktem, že se země, která byla pouhou dekádu předtím zčásti naprosto zdevastována šílenstvím 2. světové války, dokáže natolik materiálně a technologicky pozvednout, aby se stala důstojným sokem tehdejšímu technologickému hegemonovi, kterým byly Spojené Státy. Překvapení, které rezonovalo nejen americkou společností poté, co Sovětský svaz 4. října 1957 vypustil historicky první umělou družici Země, nemělo mít krátké trvání. Následovala další prvenství, která v očích veřejnosti pasovala Sověty na neomylné a nechybující supermany. Na přelomu padesátých a šedesátých let se pozice SSSR v kosmonautice zdála být neotřesitelná. Jen velmi málo zasvěcených však tušilo, že všechno není tak, jak to na první pohled může vypadat…
Dva dny před Gagarinovým startem při neformálním setkání v altánu nad Syr-Darjou Sergej Koroljov vyjádřil přesvědčení, že již v roce 1962 bude k dispozici nová trojmístná kosmická loď „Sever“. Její první stopy bychom našli na jaře 1959, postupně nabrala podobu nám známé lodi Sojuz, nicméně plánované rozměry i hmotnost byly o polovinu větší. Jak se ale (nejen) v kosmonautice až příliš často stává, koncept nikdy nebyl v dané podobě realizován. Jeho místo na konci roku 1962 zaujala loď 7K, která posléze, podle celkového projektu „vláčku“ pro oblet Měsíce, jehož byla součástí, obdržela jméno Sojuz. Jenže než měla být hotova, uběhlo by poměrně mnoho času, který bylo třeba nějak vyplnit. Mnozí měli za to, že potenciál lodí Vostok ještě zdaleka není vyčerpán a byla by škoda od projektu ustoupit a čekat, než bude hotov Sojuz. A ještě v létě 1963 to skutečně vypadalo, že Vostok-6 nebude poslední pilotovanou lodí 3KA. Pakliže si vážený čtenář již trochu zvykl na neustále se měnící směr a mantinely programu, asi tuší, jaký byl nakonec výsledek…
Po relativně bezproblémových startech předchozích Vostoků by se mohlo zdát, že vzlet páté pilotované lodi bude rutinní záležitostí. Velmi trnitá cesta ke konečné fázi odpočtu však všechny na kosmodromu překvapila. Tolik smůly se zatím nikdy u letu s lidskou posádkou nenasbíralo a ubohý Valerij Bykovskij musel po několikadenním odkladu vinou nových a nových technických problémů trčet v kabině celkem pět hodin, než se stroj odlepil od rampy. Diváci a odpovědní činitelé v bunkru řízení startu a na pozorovacím bodě nedaleko rampy si oddechli, když se mohutná semjorka změnila v zářící bod pomalu se sunoucí k horizontu, nicméně vydechnutí to bylo jen velmi mírné. Zatímco první a druhý stupeň by při selhání (pakliže by se nejednalo o selhání explozivního charakteru) znamenaly pro kosmonauta nepříjemnosti v podobě přistání do ne zcela obydlených oblastí, třetí stupeň byl docela jiná písnička. Pokud by selhal ten, mohlo to pro kosmonauta znamenat možnou smrt i přes úspěšnou aktivaci havarijní záchranné sekvence. V jižním Altantiku většinou nepanuje úplně ideální počasí, navíc v této oblasti nemělo loďstvo sovětského námořnictva zrovna nejsilnější zastoupení. Pokud by
Bylo nás pět… Přesně tuto větu si mohly říkat novopečené členky oddílu sovětských kosmonautů na přelomu roku 1961-62. Valentina Těreškova, Irina Solovjova, Valentina Ponomarjova a Žanna Jorkina byly těmi, z nichž se bude vybírat žena, jež s velkou pravděpodobností vstoupí do dějin. Jejich pátá kolegyně, Taťjána Kuzněcova, ještě v průběhu podzimu ze zdravotních důvodů dočasně musela výcvik přerušit. Vybírat se tedy mělo ze čtyř prvně jmenovaných. Zdálo by se, že teoreticky mají všechny stejné šance, prošly plnohodnotným výcvikem a závěrečné zkoušky zvládly se ctí. To však bylo pouze zdání. Každá z nich byla individualitou se svými vlastními přednostmi a rezervami a speciálně dvě z nich se mohly domnívat, že právě ony budou vybrány pro první ženský kosmický let v historii. Na to, která z nich usedne do křesla Vostoku, mělo vliv mnoho osob a proměnných, hlavní slovo však měl velitel oddílu Nikolaj Kamanin. A ten měl své preference relativně pevně dány již dlouho předem…
Vedení Sovětského svazu v souvislosti s pilotovaným programem velmi rychle pochopilo, jaký úžasný nástroj propagandy drží v rukou. V porovnání s lety Američanů, kteří začínali pouze „žabími skoky“ na suborbitální dráze, byly několikadenní mise Vostoků o mílové kroky vepředu. V době, kdy astronauti Mercury nakukovali za hranice atmosféry na několik krátkých hodin, Sověti ve Vostocích zažívali několik kompletních cirkadiánních cyklů, což poskytovalo spoustu dat, jakými se jejich rivalové z NASA zatím chlubit nemohli. Ale hlavní na letech sovětských kosmonautů nebyla věda nebo láska k technologickému pokroku. Hnací silou dobývání vesmíru bylo z hlediska špiček tehdejšího stranického a státního vedení soupeření s kapitalistickým západem o to, či společenský systém je efektivnější a nadřazený. A na začátku šedesátých let se, viděno prizmatem kosmických letů, skutečně zdálo, že socialismus má navrch. K tomu však bylo třeba ohromovat svět novými prvenstvími. Občas takové prvenství vzešlo z iniciativy shora, někdy zase díky iniciativě na nižších úrovních řízení tohoto nového odvětví…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
