S infračervenými teleskopy je to těžké. Na jednu stranu poskytují unikátní pohled do dávných dob, kdy byl vesmír ještě batole a kam nikdy nemohou optické teleskopy nahlédnout a na druhou stranu jejich stavba není vůbec jednoduchá. Je to tím, že jejich detektory jsou citlivé na teplo. Ono to ve skutečnosti dává smysl, protože teplo se z předmětů uvolňuje právě ve formě infračerveného záření, díky čemuž mohou třeba policisté najít osobu skrývající se v lese. Pro infračervené teleskopy je ale teplo oslepující – podobně jako když pozorování v optickém spektru ruší světelné znečištění. Detektory infrateleskopů proto musí zůstat pokud možno co nejchladnější.

V kosmonautice často chybí měřítka, která by umožnila divákům plně pochopit, jak velká technika ve skutečnosti je. Výjimku netvoří ani Dalekohled Jamese Webba, který disponuje primárním zrcadlem o průměru šest a půl metru. Jak jsme Vás již informovali před několika týdny, základní konstrukce teleskopu v tajnosti opustila Goddardovo středisko, kde byly v minulých měsících instalovány segmenty primárního zrcadla a provedeny základní zkoušky. Cestu citlivého nákladu ve speciálním kontejneru STTARS na Johnsonnovo středisko ale monitorovaly kamery a díky nim se nyní můžeme podívat na to, jak obtížně se s takovým kolosem manipuluje. Na náhledové fotce tohoto článku navíc můžete vidět opatrnou manipulaci s tělem teleskopu, který se ukládal do největší vakuové komory A-1. I na tomto snímku máme porovnání s velikostí lidské postavy, což dokresluje velikost primárního zrcadla.