Výpočetní technika udělala v devadesátých letech 20. století a v prvních letech 21. století ohromný pokrok. Proto také NASA sáhla k výrazné modernizaci mozku své legendární kosmické observatoře – Hubbleova teleskopu. Jeho původní řídící počítač byl modernizován a upravován během servisních misí amerických raketoplánů. Postupně tak díky pokrokům ve výpočetní technice rostla jak rychlost jeho výpočtů, tak i kapacita paměti RAM.

Bez komunikačního systému by Hubbleův kosmický dalekohled nebyl schopen přijímat pokyny z řídícího střediska a opačným směrem by nemohly putovat výsledky vědeckých pozorování ani telemetrie. Hubbleův teleskop je proto vybaven anténami a vysílači, které zajišťují obousměrnou komunikaci. Jednotlivé prvky komunikačního systému mají odlišné vlastnosti a proto se používají k odlišným účelům – jiné požadavky jsou kladeny na odesílání velkých objemů vědeckých dat a jiné pro změnu na přijímání pokynů.

Tepelná pohoda je jedním ze základních předpokladů úspěšného fungování umělých kosmických objektů. Dvojnásobně to pak platí u tak citlivého zařízení, jakým je Hubbleův kosmický dalekohled. Z hlediska tepelné izolace se inženýrům povedlo navrhnout velmi dobrý design, avšak při servisních misích amerických raketoplánů se ukázalo, že vícevrstvá tepelná izolace se na některých místech trhá a praská. Naštěstí je celý termoregulační systém Hubbleova kosmického dalekohledu vhodně naddimenzovaný.

Zatímco minulý díl našeho pořadu byl věnován popisu Hubbleova kosmického teleskopu jako celku a poté jsme se zaměřili na jeho přední část, dnešní díl se naopak zaměří na zadní část, ve které se nachází například palubní elektronika, ale je tu i prostor pro uložení vědeckých přístrojů nebo k připojení dvou panelů fotovoltaických článků.