Měsíc byl odedávna objektem zájmu mnoha fantastů, snílků, ale i vědců a badatelů. Úsvit kosmického věku v polovině dvacátého století s sebou přinesl možnost prozkoumat našeho souputníka takříkajíc z první ruky. Jakýmsi svatým grálem se pak měl stát pilotovaný oblet Měsíce a přistání člověka na jeho povrchu. První nástiny lunárních výprav se v rámci NASA objevily na konci roku 1958. Už tehdy panovaly obavy, zda Sovětský svaz nemá podobné cíle. Jak se vyjádřil jeden z pracovníků Army Ballistic Missile Agency (ABMA – pozdější Marshallovo středisko), „doufejme, že nás na Měsíci nebudou čekat ruští celníci.“ O rok později se cirkumlunární mise a následné přistání člověka na měsíčním povrchu objevily ve výčtu možných priorit jako součást studie Komise pro astronautiku a výzkum vesmíru v rámci Kongresu. Posléze se tyto cíle objevily i ve zprávě Goettovy komise, o níž byla řeč na začátku seriálu. Zpočátku někteří zúčastnění zastávali názor, že minimálně oblet Měsíce bude možné dosáhnout s upravenou dvoumístnou kabinou Mercury Mark II. Přestože se v polovině roku 1960 začalo pracovat na programu, který posléze dostal název Apollo, ještě

Desátá pilotovaná mise Gemini byla v několika ohledech tak trochu zvláštní. Především pro ni ještě pár měsíců před startem nebyl připraven ani rámcový letový plán. Ještě na počátku roku 1966 se uvažovalo o společném letu poslední Gemini s prvním Apollem. Nebylo zcela vyloučeno dokonce ani spojení obou lodí, nicméně v průběhu jara tato idea pomalu vyšuměla, především kvůli zpoždění během vývoje a výroby Apolla. Jediným pevným bodem mise Gemini XII tak měla být zkouška manévrovací jednotky AMU, kterou se nepodařilo prověřit Genu Cernanovi při misi GTA-9. Jinak měl být poslední let věnován něčemu, co se dá nazvat jako dočišťování – cokoli zásadního se nezdařilo při předchozích misích, to měla do vínku dostat posádka Gemini XII. Po počátečních nejasnostech začal letový plán nabírat reálnou podobu až na začátku léta. Oproti předchozím čtyřem misím, jež standardně trvaly přibližně tři dny, byl let GTA-12 plánován na čtyři dny. Na program se dostalo další rendez vous s Agenou na druhém obletu (posléze byl typ rendez vous změněn na setkání na

Program Gemini měl vydláždit cestu na Měsíc prostřednictvím ověření technologií, technik a postupů nutných k uskutečnění lunárních výprav. Prvních osm pilotovaných misí nade vší pochybnost prokázalo, že je možné uskutečňovat dlouhodobé pobyty ve vesmíru, setkávat se na orbitu s jinými tělesy a provádět s nimi pevná spojení. Do skutečně kompletního seznamu úkonů však bylo třeba doplnit ještě dvě položky. První bylo rendez vous na prvním orbitu (zvané M=1), které mělo simulovat jeden ze scénářů setkání lunárního modulu s mateřskou lodí po startu z Měsíce. Druhým bodem pak bylo zvládnutí práce v otevřeném prostoru. V době plánování letu Gemini XI nikdo nemohl tušit, že vycházky při misích GTA-9A a GTA-10 přinesou přinejmenším rozporuplné výsledky a přinutí zainteresované ke změně pohledu na dosavadní systém nácviku a vývoje pomůcek pro EVA. Proto byly některé detaily a úpravy dopracovávány narychlo. Vycházka byla ovšem také nutná k vykonání velmi zajímavého experimentu, který byl už dlouho v hledáčku jak Američanů, tak Sovětů. Sověti dokonce počítali s tímto experimentem v rámci programu Voschod, ale nikdy se nedostali k jeho realizaci. Američané nyní měli možnost vykonat

Po divokém tanci Gemini VIII zůstala operátorům v rukou Agena 5003, kterou s velkou dávkou duchapřítomnosti aktivoval Dave Scott krátce předtím, než se od ní s Armstrongem odpojili. Agenu se podařilo během jednoho orbitu stabilizovat a nyní čekala na svůj další osud. Zpočátku nebyl ještě úplně vyloučen podíl GATV na problémech Gemini, nicméně tato možnost byla stále více nepravděpodobná a Agena se chovala velmi způsobně. Nyní bylo třeba rozhodnout, co s ní provést dále. Původně se počítalo s tím, že by mohla posloužit jako cíl pro některou z následujících misí, samozřejmě coby čistě pasivní mrtvé těleso. Nyní však byla Agena ještě na začátku své aktivní životnosti, její baterie byly nabité a nádrže téměř plné, proto se její konstruktéři a operátoři rozhodli vyzkoušet, co se dá. Astronauti už byli dávno na zemi, když GATV 5003 přibližně 21 hodin a 47 minut po svém startu na pokyn ze Země zažehla svůj motor při manévru, jenž měl změnit inklinaci z 28,89 ° na 30,60 °. Ovšem na konci manévru řídicí středisko s překvapením zjistilo, že zatímco

Když v říjnu 1965 selhala během startu Agena 5002, nastalo na Mysu Kennedy období horečné činnosti. Mezi vyjednáváním podpory konceptu letu dvou Gemini, přeplánováváním, demontáží jednoho nosiče a sestavování jiného, kalkulacemi, testováním a nácviky, si technický ředitel programu Gemini u McDonnellu John Yeardley pozval špičky pilotovaného programu NASA na svůj motelový pokoj k poradě. Yeardley byl mužem neortodoxních, avšak velmi dobře proveditelných nápadů. Právě on stál za přeplánováním mise Gemini VI na Gemini VI-A a rendez vous s Gemini VII. Nyní měl další ideu, která by se teoreticky mohla velice hodit: pokud se problémy s Agenou protáhnou a bude hrozit skluz v letovém rozvrhu, bylo by dobré mít nějakou alternativu. Co takhle přimontovat k dokovacímu adaptéru GATV kus čumáku? Nebylo by sice možné létat na vysoké orbitální dráhy, jako tomu bylo v případě využití GATV coby „posunovací lokomotivy“, nicméně nácviky sblížení a spojování s cílovým tělesem by se hodit rozhodně mohly. Přítomní byli plánem na „cíl chudého muže“ nadšeni a ATDA („Augmented Docking Target Adapter – rozšířený cílový a dokovací adaptér“) dostal zelenou. Na jaře

9. listopadu 1965 byla oznámena nominace pro křesla v lodi Gemini IX. Hlavní posádkou byli jmenováni Elliot See z druhého náboru (New Nine) a Charlie Bassett z třetího náboru. Po Neilu Armstrongovi se měl Elliot See stát teprve druhým civilistou, jenž velí kosmické lodi. Záložní posádkou byl jmenován Tom Stafford a Gene Cernan. Kuriózní na celé věci bylo, že v té době se Stafford teprve chystal na svůj let s Wallym Schirrou při misi GT-6A. Proto zpočátku nejvíce práce zastal Gene Cernan, nováček ze třetího náboru. Až poté, co se Stafford vrátil z úspěšné mise a prošel tradičním společenským oslavným kolečkem, mohl se naplno zapojit do výcviku pro svou první misi v roli velitele. Zatímco výběr Stafforda, Bassetta a Cernana do oddílu astronautů byl ostatními uznáván jako opodstatněný, u Elliota Seeho tomu tak zcela nebylo. Podle vzpomínek Deke Slaytona bylo zařazení Seeho do oddílu jedinou personální chybou, které se během své éry šéfastronauta dopustil. See, ač velmi přátelský, milý a zkušený, nebyl na stejné úrovni s ostatními ani ohledně fyzické kondice, ani ohledně pilotních schopností,

Za rok 1965 si díky programu Gemini mohla NASA připsat několik důležitých kroků na cestě k Měsíci. Podařilo se vyzkoušet novou vícemístnou loď, poprvé byl použit palubní počítač a palivové články, astronauti vykonali několik dlouhodobých misí se zvyšující se délkou letu, Američan poprvé vystoupil do volného prostoru, posádky a řídicí středisko si měly možnost nacvičit setkání s druhým tělesem na orbitu, v jednom případě se dvě Gemini navzájem přiblížily na pár decimetrů a létaly ve formaci přes pět hodin. V roce 1966 stálo před NASA ještě několik úkolů. Nejdůležitějším bylo zvládnutí práce v otevřeném prostoru. Ed White během své krátké EVA žádnou smysluplnou činnost nevykonával, nicméně zdálo se, že žádné velké „pasti“ se v tomto ohledu konat nebudou. Druhým důležitým úkolem bylo spojení s druhým tělesem. Přestože mise GT-5 a GT-6A prokázaly, že setkání na orbitu je možné, chybělo ještě finální potvrzení – fyzické spojení s Agenou. Oba tyto úkoly spadly do klína první misi roku 1966. Ovšem o zvraty a drama v tomto případě rozhodně nebyla nouze…

Start mise GT-7 nebyl na rozdíl od předešlých případů signálem k rozvolnění pracovního tempa pozemních týmů. Naopak, okamžitě poté, co Titan s Gemini VII opustil rampu a konstrukce byla alespoň trochu ochlazena, nastoupily týmy údržbářů a techniků, aby zjistily, jaká poškození start způsobil a mohly začít s úklidem a opravami. Osm a půl minuty po startu mohl CapCom Elliot See informovat Bormana s Lovellem: „Gemini VII, tady Houston. Už začali s úklidem rampy!“ Astronauti, v té chvíli zabraní do náročných úkonů letu ve formaci s druhým stupněm Titanu, nijak nereagovali. Nicméně další dvojice astronautů zprávu rozhodně uvítala. Wally Schirra a Tom Stafford byli velmi potěšeni zprávami, že rampa utrpěla jen minimální poškození a nic nebrání vytažení „jejich“ Titanu z dočasného úložiště a jeho vztyčení na rampě. Den po startu Gemini VII, brzy ráno 5. prosince 1965, byl Titan ještě za hluboké tmy skutečně přivezen k rampě. Nejprve byl z horizontální polohy vztyčen první stupeň, na něj byl usazen druhý stupeň a nakonec i loď. Během jednoho dne stačili technici zvládnout kompletaci startovní sestavy Titan/Gemini, provést nezbytná propojení a vykonat simulovaný letový test.

Na pozadí příprav a změn letu GT-6 probíhalo také finále výcviku posádky letu GT-7, Franka Bormana a Jima Lovella. Tato mise měla být zatím nejdelší misí v dějinách vůbec. Dvoutýdenní trvání mělo simulovat nejdelší předpokládanou délku lunární expedice. Přestože čtyřdenní let McDivitta a Whitea v červnu a osmidenní let Coopera a Conrada v srpnu toho roku dal odpovědi na mnohé otázky, jež trápily lékaře, plánovače i tým řídicího střediska, dva týdny na orbitu – to byl poměrně značný skok. Krom fyziologických procesů byly předmětem zájmu také palivové články, jejichž funkce předurčovala trvání letu, a v neposlední řadě také – pro některé možná překvapivě – otázka odpadu. V kokpitu Gemini skutečně nebylo místa nazbyt a objem odpadu (například prázdných obalů, fyziologického odpadu, použitých hygienických potřeb a podobně), který dokáží astronauti za čtrnáct dní vyprodukovat, byl značný. Zkušenosti z letu Gemini V dávaly tušit, že právě šetrné nakládání s prostorem v lodi bude jedním z klíčových aspektů nadcházející mise…

Cooperova a Conradova mise GT-5 mimo rekordní výdrže ukázala, že Gemini s vycvičenou posádkou je schopna vykonat rendez vous na orbitu. Byť bylo sblížení s jiným tělesem vzhledem k okolnostem pouze simulované, znamenalo zvládnutí příslušných manévrů velký pokrok. Bylo však nutné prověřit koncept setkání na obitální dráze naostro. Bez tohoto kroku nebylo možné uvažovat o cestě na Měsíc. Schéma LOR, tedy setkání na lunárním orbitu, jež bylo vybráno jako nejschůdnější varianta lunárních misí, znamenalo, že dokonale zvládnuté rendez vous je naprosto nezbytným a životně důležitým prvkem budoucích letů na povrch Luny. Pokud by se astronauti v lunárním modulu nedokázali po vzletu z povrchu spojit s mateřskou lodí, znamenalo by to jediné: rozsudek smrti. Hlavním posláním další mise GTA-6 mělo tak být provedení rendez vous a spojení s cílovým tělesem GATV, všechno ostatní bylo podružné. Mělo se jednat o svého druhu výjimečnou misi z několika důvodů. Její trvání mělo být omezeno maximálně na dva dny, měla to být poslední mise, během níž se Gemini jako na zdroj energie spoléhala výlučně na baterie a také se