Momentus
Společnost Momentus 30. října oznámila partnerství se společností DPhi Space, jejímž cílem bude začátkem příštího roku provozovat hostovanou platformu pro užitečné zatížení švýcarského startupu.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Momentus 30. října oznámila partnerství se společností DPhi Space, jejímž cílem bude začátkem příštího roku provozovat hostovanou platformu pro užitečné zatížení švýcarského startupu.
Bulharská společnost EnduroSat oznámila 30. října další investici rizikového kapitálu ve výši 104 milionů dolarů na rozšíření své výrobní kapacity malých družic.
Čínská komerční firma StarDetect získala předběžné finanční prostředky, aby se etablovala jako poskytovatel řešení pro sledování vesmíru a družicové výpočetní techniky.
Společnost SpaceX oznámila, že vyvíjí zjednodušenou architekturu pro přistání na Měsíci a zároveň obhajuje pokrok, kterého dosáhla na lunárním modulu Starship pro program Artemis.
Saúdskoarabská telekomunikační společnost stc Group podepsala desetiletou smlouvu, která zahrnuje závazek předem splatit 175 milionů dolarů za využívání plánované vesmírné mobilní širokopásmové sítě společnosti AST SpaceMobile.
Společnost Slingshot Aerospace jedná s dalšími zeměmi o vytvoření nebo rozšíření kapacit pro sledování vesmíru poté, co prodala optické senzory Spojenému království, což je první obchod této kalifornské společnosti s hardwarem, který stojí za jejím monitorovacím softwarem.
Federální komunikační komise (Federal Communications Commission) 28. října hlasovala pro návrh na vytvoření modulární licenční linky, která by přepracovala proces podávání žádostí k družicím s cílem urychlit jejich posuzování a snížit byrokracii.
Společnost Iridium Communications plánuje v příštím roce uvést na trh malý čip, který bude chránit zařízení závislá na navigačních družicích před rušením a spoofingem. Tím posílí jednu z hlavních silných stránek operátora v pásmu L.
Společnost MTN, specialista na sítě se sídlem na Floridě, spustila službu, která umožňuje družicím Starlink provozovat součást soukromě zabezpečeného komunikačního systému. To firmám dává možnost propojit vzdálená místa bez použití veřejného internetu.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Komplex MOL sestával ze dvou, nebo přesněji ze tří částí. Nejdůležitější a současně i nejsložitější byla samotná stanice. Druhou část celého systému tvořila transportní loď Gemini-B, která se při startu nacházela na špici sestavy a následně pak byla využita i pro návrat pilotů. Posledním dílkem do skládačky byla nosná raketa Titan-III. Zejména u Gemini a Titanu se snažilo vedení projektu využít co nejvíce komponentů a konstrukčních celků tak, aby bylo možné ušetřit maximum finančních prostředků a tím pádem i obrazně řečeno vykrmovat Otesánka, kterým byla stanice samotná. V žádném případě však nelze říci, že nosič a transportní loď byly kopiemi běžně používaných strojů, pro zamýšlený start na polární dráhu bylo nutné raketu podstatně upravit a významných změn doznaly i některé části lodě Gemini. Ale pojďme na to pěkně popořádku. Začneme nosnou raketou. Původní plány počítaly s Titanem-IIIC. Ovšem tento název byl jednou z mnoha věcí, které bylo třeba stran nosiče změnit. Podle dobových dokumentů se totiž už na začátku léta 1965 s tímto strojem u misí startujících z Vandenbergu nepočítalo. Než však vážený čtenář začne autora kamenovat za
Raketoplán X-20 Dyna Soar měl být vrcholným počinem technologie a klenotem ve výkladní skříni amerického letectva. Ovšem jeho vývoj zchladil počáteční nadšení. Postupně se ukazovalo, že projekt naráží na technologické limity první poloviny šedesátých let. Aby toho nebylo málo, Dyna Soar trpěl neustálými změnami. Nedařilo se pevně ukotvit jeho určení – původní záměry hovořily o čistě vojenském stroji, postupně se však vykrystalizovala i vědeckovýzkumná role stroje. Několikrát se měnily nosné rakety, které měly být v programu použity, neboť s postupem času Amerika v této oblasti získávala nové zkušenosti a výkonnější stroje. Uvedení raketoplánu v život neprospíval ani poměrně zdlouhavý program letových zkoušek, během nichž měly stroje nejprve zamířit na suborbitální dráhu v nepilotované i pilotované formě a teprve potom na orbitu. Až někdy v první polovině sedmdesátých let mělo dojít k zařazení stroje do operačního provozu. Každá změna a každá fáze zkoušek si vyžadovala poměrně velké finanční částky. To nemohlo nechat klidným tehdejšího ministra obrany Roberta McNamaru, který v memorandu z dubna 1962 rozhodl o urychlení programu. Raketoplán Dyna Soar měl být definitivně vynášen nosičem Titan-III a suborbitální
V roce 1930 se narodil jediný astronaut, který letěl (vždy 2x) – v kabinách Gemini, Apollo a Shuttle (Columbia). Byl 9. osobou na Měsíci. 24. září 5:43
Velkým fenoménem poslední doby se stalo slovo znovupoužitelnost. Tomuto zajisté chvályhodnému trendu se nevyhneme ani v kosmonautice. Zejména díky dravé štice jménem SpaceX, která do dříve zatuchlého kosmonautického rybníčku vnesla novou dynamiku a ukazuje ostatním, že dosavadní pohled na ekonomiku provozu na nízké orbitě může díky recyklaci použité techniky doznat významných změn. Na druhou stranu je nutno přiznat, že idea o znovupoužití kosmických lodí nebo raket není nijak nová. Prvním strojem, který dosáhl opakovaně Kármánovy linie, což je obecně uznávaná hranice vesmíru ve výšce 100 km, byl fenomenální raketoplán X-15. Výrobek firmy North American Aviation byl k letům extrémními rychlostmi a do extrémních výšek koncipován. Kus s výrobním číslem 3 vynesl svého pilota Joe Walkera v červenci 1963 do výšky 106 km, aby o měsíc později opět v rukou Joe Walkera vystoupal ještě o téměř dva kilometry výše. Asi nejznámějším strojem, který měl znovupoužitelnost takříkajíc ve své DNA, byl americký raketoplán. Pět vyrobených orbiterů si mezi sebe rozdělilo celkem 135 misí, stejně tak byly opakovaně použity urychlovací motory SRB. Na
S tím, jak se stále více vzdaluje zlatá éra pilotovaného kosmického výzkumu do propasti času, ztrácejí se tváře těch, kteří tehdy byli „při tom“ a díky nimž lidský rod dokázal to, co dokázal. S každou takovou tváří se ztratí také kousíček onoho úžasného příběhu, střípeček mozaiky toho, jak člověk dosáhnul hranice vesmíru a otisknul svou stopu na Měsíci. Mnoho z těchto osobností poskytlo obsáhlé rozhovory, někteří z nich mají na kontě dokonce i autobiografii, přeci však s jejich odchodem ztrácí lidstvo malé detaily, na které se nikdo nezeptal, detaily, které dotyčnému při rozhovoru nebo psaní jednoduše nevytanuly na mysli. A když tuto teorii o nevyřčených detailech, historkách a vzpomínkách vztáhneme na jednoho z nejdůležitějších mužů za celou existenci agentury NASA, lze bez uzardění tvrdit, že jsme ztratili obrovský poklad, celé jedno velké okno do historie dobývání vesmíru. V pondělí totiž tento svět opustil muž, který byl v centru amerického kosmického výzkumu od jeho počátků až do osmdesátých let. Muž, jenž si dokázal vybudovat obrovský respekt všech okolo, capo di tutti capi pilotovaných misí
Posádka Apolla 11 byla po právu středobodem mediální „péče“, které se první lunární přistávací misi dostávalo. Je nicméně faktem, že jeden muž z této trojice na sebe přitahoval větší díl pozornosti než zbylí dva. Neil Armstrong byl velitelem mise a právě on měl v případě, že to bude třeba, ručně dovést modul Eagle na lunární povrch. Přestože byl navigační počítač PNGS v lunárním modulu schopen v rámci programu P65 provést celé přistání až po dotyk s povrchem zcela automaticky, nikdo neočekával, že by všechno šlo natolik hladce, že by se do ovládací smyčky Armstrong vůbec nezařadil. Historie nakonec ukázala opodstatněnost této predikce: žádná ze šesti úspěšných lunárních výprav nakonec čistě automatický mód P65 nevyužila. A co více – právě Apollo 11 se ukázalo být, alespoň co se přistání týče, suverénně nejdramatičtější misí. Pro Armstronga se jednalo o jedno z nejtěžších přistání jeho kariéry a bez debat také o to nejdůležitější. Ovšem onomu několikaminutovému dramatu v červenci 1969 předcházelo v Armstrongově kariéře několik neméně dramatických přistání, která jej dost možná pomyslně formovala a připravovala na
Dnes uplynulo 55 let od zahajovacího nepilotovaného letu programu Gemini. 8. dubna 8:00
Existuje mnoho okamžiků, o nichž víme, že jednou nastat musí. Přesto však, když nakonec nadejdou, není lehké se s danou realitou vyrovnat. Přesně takový okamžik přišel tuto sobotu. Fanoušky kosmonautiky zastihla zpráva, že odešel Alan Bean – čtvrtý muž, jenž otisknul své stopy do lunárního prachu a velitel veleúspěšné druhé expedice na americkou orbitální stanici Skylab. Zvěst o jeho skonu byla o to krutější, že den předtím oběhla sociální sítě zpráva o jeho úmrtí, jež se ukázala být hoaxem. Hoax však trval pouhých několik hodin, sobotní odpoledne pak přineslo oznámení z oficiálních míst. Svět přišel nejen o legendárního astronauta a dalšího „moonwalkera“, ale také o nezdolného optimistu a nadaného umělce, který svými malbami přibližoval nám ostatním poetickou tvář lunárních výprav.
Program Gemini bývá většinou vnímán pouze jako přechodná fáze mezi prostou kabinou Mercury a mnohem pokročilejším Apollem. Jak se nakonec ukázalo, program Gemini byl něčím mnohem důležitějším. Právě během něj jsme se naučili důležité dovednosti, které využíváme dosud. Nicméně program měl původně mnohem větší potenciál a jeho tvůrci se snažili, aby nezůstal pouze oním mezičlánkem. V průběhu šedesátých let minulého století se na téma Gemini objevilo poměrně hodně variací, přičemž některé se dostaly pouze do stádia úvah, jiné dospěly do fáze vypracovávání studií a návrhů, u dalších se dostalo i na makety a v jednom případě proběhl dokonce zkušební suborbitální let. Přestože plánů bylo mnoho, žádný z nich nakonec bohužel nevyústil v plnohodnotný program a Gemini se tak zapsala do historie kosmonautiky hlavně svými deseti pilotovanými misemi v letech 1965-66. Avšak pohled na možnosti, které program skýtal, není zcela od věci a ukazuje velmi zajímavé alternativy, jež mohly nasměrovat kosmonautiku trochu jiným směrem, než tomu nakonec bylo. Zatímco v minulém díle seriálu jsme se věnovali možné roli Gemini coby dopravního prostředku k Měsíci a na jeho
Měsíc byl odedávna objektem zájmu mnoha fantastů, snílků, ale i vědců a badatelů. Úsvit kosmického věku v polovině dvacátého století s sebou přinesl možnost prozkoumat našeho souputníka takříkajíc z první ruky. Jakýmsi svatým grálem se pak měl stát pilotovaný oblet Měsíce a přistání člověka na jeho povrchu. První nástiny lunárních výprav se v rámci NASA objevily na konci roku 1958. Už tehdy panovaly obavy, zda Sovětský svaz nemá podobné cíle. Jak se vyjádřil jeden z pracovníků Army Ballistic Missile Agency (ABMA – pozdější Marshallovo středisko), „doufejme, že nás na Měsíci nebudou čekat ruští celníci.“ O rok později se cirkumlunární mise a následné přistání člověka na měsíčním povrchu objevily ve výčtu možných priorit jako součást studie Komise pro astronautiku a výzkum vesmíru v rámci Kongresu. Posléze se tyto cíle objevily i ve zprávě Goettovy komise, o níž byla řeč na začátku seriálu. Zpočátku někteří zúčastnění zastávali názor, že minimálně oblet Měsíce bude možné dosáhnout s upravenou dvoumístnou kabinou Mercury Mark II. Přestože se v polovině roku 1960 začalo pracovat na programu, který posléze dostal název Apollo, ještě
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.