křišťálová lupa
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americké Vesmírné síly plánují zadat společnosti Boeing zakázku bez výběrového řízení v hodnotě až 945,9 milionu dolarů na údržbu a modernizaci vojenských komunikačních družic a pozemních systémů. Jako důvod uvádějí, že Boeing vlastní proprietární technická data a software nezbytné k provedení těchto prací.
Vypuštění prvních operačních družic amerických Vesmírných sil určených ke sledování raket se nyní očekává na jaře 2027, tedy téměř o dva roky později, než se původně plánovalo. Vláda totiž zvažuje provedení dalších letových zkoušek, než se rozhodne o rozsáhlých nákupech senzorů nové generace.
Nejnovější suborbitální kosmický letoun Apeiron společnosti Virgin Galactic dorazil na kosmodrom firmy v Novém Mexiku, kde zahájí letové zkoušky. První komerční lety společnosti se však opět odsouvají, tentokrát až na rok 2027.
Australský startup MP Space získal v rámci počátečního investičního kola (seed funding) 16 milionů dolarů na rozšíření výroby standardizovaných systémů pro napájení družic a ukládání energie. Společnost, kterou založili dva bývalí inženýři Tesly, to oznámila 26. října.
Společnost Cowboy Space zveřejnila podrobnosti o nosné raketě Big Iron, kterou vyvíjí pro vynášení plánované konstelace orbitálních datových center na oběžnou dráhu Země.
Americká Federální komise pro komunikace (FCC) schválila plán společnosti Amazon na převzetí amerického družicového operátora Globalstar za přibližně 11,5 miliardy dolarů. Tím Amazon překonal důležitou regulační překážku, která mu umožní urychlit vstup na trh s přímým družicovým připojením koncových zařízení (D2D – Direct-to-Device).
Americké ministerstvo obrany podmíněně přislíbilo financování ve výši 150 milionů dolarů začínajícímu výrobci raket Stoke Space na výstavbu druhé odpalovací rampy na kosmodromu Cape Canaveral na Floridě.
Americké letectvo vyzvedlo experimentální vojenské nákladní kontejnery, které se dostaly do vesmíru na palubě kapsle Starfall společnosti SpaceX. Tím byl dokončen test zaměřený na ověření, zda by bylo možné využívat komerční kosmická zařízení k rychlé přepravě zásob vojenským jednotkám kdekoli na světě.
Americká Agentura pro obranné zpravodajství (DIA) v novém hodnocení zveřejněném 26. října uvedla, že Čína by mohla do konce tohoto desetiletí disponovat vesmírnými zbraněmi se směrovanou energií, zatímco Rusko vyvíjí stále rozsáhlejší arzenál zbraní schopných útočit na družice na oběžné dráze Země.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Ne, nebojte se, neotevřeli jste si omylem politický magazín, ani stránku s recenzemi starých knih. I přesto, že název dnešního článku očividně odkazuje na knihu prezidenta Zemana „Jak jsem se mýlil v politice“, politice se dnes budeme snažit vyhýbat, byť úplně zcela to nepůjde, jak uvidíte za chvíli. Hlavní roli ale bude hrát něco jiného. Je ovšem otázka, zda se budu věnovat primárně vědě, jako to dělám obvykle. V určitém smyslu ano, ale ne tak docela. Jelikož nás trápí letní vedra a z mé delší nečinnosti lze snadno poznat, že se mi nepíše v posledních měsících úplně lehce, rozhodl jsem se dnes zařadit zcela odlehčené téma – omyly týkající se kosmonautiky, ale i dalších oborů lidské činnosti. Nebudu se ovšem strefovat do kolegů z redakce, do slavných vědců či inženýrů, ale převážně jen sám do sebe. Dneska vám totiž představím své vlastní omyly. Nicméně nepůjde o omyly závažné společensky, vědecky, ani jinak. Tento článek si klade za cíl zejména pobavit. A budu rád, když třeba přidáte i své vlastní omyly podobného typu.
Když se 11. října 1964 otevřela vrata montážní haly MIK a z jejích útrob byla vytlačena nosná raketa, zdálo by se, že není důvod k velké nervozitě. Takovýchto vývozů již Bajkonur zažil mnoho, ovšem tentokrát to bylo něco trochu jiného. Na špici nosiče totiž čekala na svou chvíli loď 3KV No3. Její palubu již neměly zabydlet antropometrické figuríny, nýbrž živí lidé – poprvé se měla do vesmíru vydat vícečlenná posádka. Trojice kosmonautů již několik dní předtím provedla poslední „posezení“ v kabině, aby se ujistila, že vše je na svém místě, nyní se do útrob lodi podívá až poté, co bude raketa vztyčena na rampě. Posádka ve složení Vladimir Komarov, Konstantin Feoktistov a Boris Jegorov se měla vydat na misi, která, co se rizik týče, neměla v pilotované kosmonautice obdoby. A je naprosto pochopitelné, že všichni, kdo se na realizaci tohoto letu podíleli, měli na srdci obrovský kámen. Nejvíce to platilo o muži, který hrál v celém kolotoči sovětského kosmického programu ústřední roli. Sergej Koroljov se sice snažil nedávat svou nervozitu
Propast mezi civilními vedoucími postavami sovětské kosmonautiky na jedné straně a jejich vojenskými protějšky na straně druhé provázela de facto celý počátek programu Voschod. Občas až zoufalé pokusy Nikolaje Kamanina a jeho nadřízených o „celovojenskou“ posádku Voschodu se však nesetkaly s odezvou na nejvyšších místech a pomalu, ale jistě se schylovalo ke kompromisu. Ne všichni se však oné chvíle dočkali, tedy přesněji – dočkali coby kosmonauti-čekatelé. Své oběti si vyžádal i výcvik a zátěžové testy. Nejednalo se sice přímo o oběti na životech, nicméně minimálně několika jedincům se sny o vesmíru kompletně zhroutily. A u několika dalších nechybělo mnoho, aby došlo k témuž, v jednom případě z naprosto absurdních důvodů. Sestavování posádek pro první sovětskou vícemístnou kosmickou loď šlo zkrátka všelijak, rozhodně však ne hladce…
Americký program Gemini, který se zrodil na konci roku 1961, byl sice jen mezikrokem na cestě k velmi pokročilé lodi Apollo, přesto i tento mezikrok byl technologicky velmi úctyhodným počinem. Gemini byly pravé kosmické lodě se vším všudy, včetně využití digitální technologie, schopnosti manévrovat a spojovat se na orbitální dráze s jinými tělesy. Krom toho měly nést dvoučlennou posádku, díky které mohla být jednak snížena pracovní zátěž astronautů a současně zvýšena efektivita a produktivita jejich aktivit. Jednoduše řečeno, Američané si po prvotním šoku ze sovětských prvenství vykasali rukávy a pustili se do práce s plnou vervou. Naproti tomu Sověti přešlapovali na místě a utápěli se v dohadech ohledně náplně a podoby dalších misí. Rok 1963 pomalu končil, a přestože v něm byl uskutečněn dosud nejdelší pilotovaný let v podání Valerije Bykovského ve Vostoku-5 a také let první ženy Valentiny Těreškové ve Vostoku-6, vyhlídky na následující rok pro Sověty nevěstily mnoho dobrého. V temných dnech zimy na počátku nového roku 1964 se tak ke slovu dostala idea, která by mohla ještě na chvíli opticky zbrzdit mohutný nástup
V létě 1960 byl optimismus vedoucích pracovníků sovětského kosmického programu téměř bezbřehý. V srpnu se podařilo poprvé úspěšně vrátit z orbitální dráhy živé bytosti – pejsky Bělku a Strelku plus další drobné osazenstvo lodě 1KNo2. Hlavní konstruktér OKB-1 Koroljov, „hlavní teoretik kosmonautiky“ Mstislav Keldyš, stejně jako předseda vojensko-průmyslové komise při Ústředním výboru KSSS a další se snažili kout železo, dokud bylo žhavé. Ještě v září 1960 předložili Ústřednímu výboru nástin dalších kroků směřujících k letu člověka do vesmíru. V něm jsou předvídány jeden až dva bezpilotní starty lodí 1K (Vostok-1, jak jsou v dokumentu i jinde označovány) v říjnu a listopadu, následovat měly ještě během listopadu dva taktéž bezpilotní starty varianty lodi určené pro lidskou posádku, a konečně v listopadu nebo prosinci měl přijít na řadu let s člověkem na palubě. Dokument podepsaný šestnácti nejdůležitějšími figurami tehdejší sovětské kosmonautiky byl členy Ústředního výboru vzat na vědomí a 11. října vyšlo ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů číslo 1110-462, které ony kroky oficiálně posvěcuje a zavazuje výše zmíněné, aby je v daných termínech uskutečnili. Jak ale vážený čtenář zajisté ví nejen
Na jaře 1960 se dala do pohybu mašinérie letových zkoušek lodí, jejichž jedna varianta měla posléze dopravit na oběžnou dráhu člověka. Překotné tempo vývoje znamenalo, že se mnoho věcí a procesů dělo současně, byrokracie protentokrát v mnoha případech šla stranou a mnohdy se papírově potvrzovalo to, co již dávno existovalo ve fyzické formě. Na konci dubna 1960 kosmodrom, jehož jméno v té době ještě neznělo „Bajkonur“, přivítal první stroj programu Vostok. Zjednodušený exemplář 1KP No1 měl za úkol vyzkoušet funkci základních prvků lodě. Jeho tvůrci chtěli potvrdit své premisy ohledně orientačního systému, telemetrie, radiového spojení, ovládacího systému a v neposlední řadě také brzdicího motoru TDU. Lodě 1KP nebyly vybaveny tepelnými štíty, proto byla letenka pro tento stroj jednosměrná, při vstupu do atmosféry se návratová kabina měla rozpadnout a shořet stejně jako přístrojový úsek, u něhož se s tímto průběhem počítalo pro všechny varianty lodí Vostok. Napětí na kosmodromu bylo hmatatelné – čas běžel a všichni si velmi dobře uvědomovali, že závod se Spojenými státy o vyslání prvního člověka do vesmíru mohl
Let člověka do vesmíru se z dnešního hlediska jeví jako zcela logický a přirozený směr, kterým se praktická kosmonautika krátce po svém zrodu vydala. Pobyt člověka v kosmickém prostoru byl jedním z hlavních, ne-li přímo hlavním cílem obou soupeřících stran, jimiž byl Sovětský svaz a Spojené státy. Tento pohled ovšem s sebou nese jistou míru zjednodušení a trpí ideálním nadhledem, kdy se s odstupem času a při znalosti událostí tak, jak tehdy probíhaly, zdá být realizovaný směr vývoje jediným možným. Tak to ovšem nebylo ani na jedné straně. Jak Američané, tak Sověti museli o existenci pilotovaného programu hned od počátku bojovat a rozvoj pilotované kosmonautiky nebyl ani zdaleka tak samozřejmou věcí, jakou se nám dnes zdá být. V případě Koroljovovy kanceláře OKB-1, která se pilotovanými lety neformálně zabývala již dlouho předtím, než se na obzoru objevil program známý později jako Vostok, muselo vedení čelit nejen opozici zvenčí, ale také opozici z vlastních řad. Síly OKB-1 totiž byly v té době pod návalem nejrůznějších projektů napnuté téměř až na limit.
V průběhu roku 1957-1958 se začal v rámci devátého oddílu OKB-1 formovat kolektiv, který je „podepsán“ pod zhmotněním první pilotované kosmické lodi. Na samém vrcholku pyramidy stál Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér a šéf kanceláře OKB-1. Práce na objektech vynášených raketami byly realizovány v oddílu číslo 9, který byl v kompetenci svého vedoucího, Michaila Klavdijeviče Tichonravova. A konečně, v oddílu 9 byl ustaven sektor číslo 2, který se zabýval hypotetickými projekty aparátů, v jejichž útrobách se měl do vesmíru podívat člověk, zatím pouze v podobě ideových návrhů, které se mohou, ale také nemusí dočkat realizace. Sektor měl na starosti N. P. Bělousov. V prosinci 1957 přešla právě do tohoto sektoru nová posila v osobě Konstantina Petroviče Feoktistova. Ten přišel z „dělostřeleckého“ institutu NII-4, kde se zabýval otázkami výpočtu trajektorie rakety R-7 v roli jaderného nosiče. Už předtím do devátého oddílu z NII-4 dorazil další „perspektivní kádr“, Gleb Maximov. Na konci roku si Tichonravov oba muže pozval k sobě a dal jim na výběr: jeden z nich se měl nadále zabývat projekty bezpilotních družic, druhý pak projekty pilotovaných
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
