sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Poskytovatel meteorologických informací Tomorrow.io získal 35 milionů dolarů v posledním kole financování, čímž se celková částka zvýšila na 210 milionů dolarů. Finance budou použity na urychlení vývoje konstelace nové generace pro sběr atmosférických dat.
Společnost Astrolab 18. května oznámila, že dosáhla čtyř dohod se středisky NASA o přepravě užitečného zatížení na svém roveru FLEX Lunar Innovation Platform (FLIP), který by měl být vypuštěn na přistávacím modulu Griffin-1 společnosti Astrobotic koncem tohoto roku.
Čínská společnost Zenk Space získala 180 milionů juanů před plánovaným červnovým debutem své rakety Zhihang-1, která používá jako palivo kerolox.
Společnost Virgin Galactic 14. května oznámila, že je technicky i finančně na dobré cestě k zahájení komerčních letů své suborbitální kosmické lodi nové generace do konce roku.
NASA zveřejnila finální žádost o návrhy na telekomunikační systém pro Mars a potvrdila požadavky, které omezují společnosti, jež se o něj mohou ucházet.
Americké vesmírné síly udělily společnosti Northrop Grumman kontrakt v hodnotě 398 milionů dolarů na stavbu prototypu komunikační družice určeného k demonstraci technologií proti rušení vojenských operací.
Společná vědecká mise SMILE agentury ESA a Číny jejíž účelem je studium zemské magnetosféry má být po deseti letech příprav odstartována 19. května.
Plánovaný společný podnik společností AT&T, T-Mobile a Verizon v oblasti přímého připojení k zařízením (D2D) rozdělil operátory, kteří stojí za družicemi potřebnými k připojení běžných chytrých telefonů z vesmíru.
Společnost Cowboy Space podala Federální komunikační komisi plány na orbitální datové centrum s 20 000 družicemi Stampede, krátce poté, co získala 275 milionů dolarů na vývoj raket, jejichž horní stupně by sloužily jako výpočetní platformy.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V posledních desetiletích učinila věda a technika obecně obrovský skok kupředu. S nástupem výpočetní techniky (a v poslední době také umělé inteligence) dokáží inženýři a konstruktéři simulovat a evaluovat nové principy a technologie v neporovnatelně kratším čase, než tomu bylo třeba před třiceti lety, natožpak před šedesáti. O to více je záhodno smeknout pomyslný klobouk před neuvěřitelným umem všech zainteresovaných, kteří v začátcích éry praktické kosmonautiky dokázali dostávat do vesmíru stroje pouze s využitím logaritmického pravítka a s primitivními počítači pracujícími s děrnými štítky nebo s obrovskými magnetickými pásy. Zkratky jako CFD (Computational Fluid Dynamic) byly v té době hudbou daleké budoucnosti, přesto tehdejší konstruktéři učinili první nesmělé krůčky lidstva do kosmického prostoru. První nosiče a technologie přímo vycházely z vojenských zkušeností a designů. Ovšem když bylo třeba provést malou revoluci jak v oblasti konstrukcí, tak v oblasti materiálové, logaritmická pravítka mnohdy zoufale nestačila. Na pořad dne muselo přijít testování, často iterativní typu pokus-omyl. Výjimkou nebyl ani Dyna Soar. Právě díky němu spatřil světlo světa program ASSET…
Program Dyna Soar neměl na růžích ustláno a rozhodně nelze říci, že by jeho geneze byla lehká, natož přímočará. Přes všechny útrapy a problémy se nicméně ve druhé polovině roku 1961 podařilo ustálit design natolik, že mohla být vyrobena maketa a byly vyřešeny hlavní konstrukční prvky. 11. září pak představil Boeing podobu kluzáku, který měl USAF zajistit vstup do exkluzivního klubu entit, jež dokázaly posílat do vesmíru člověka. A na rozdíl od Sovětů a NASA byl Dyna Soar koncipován jako znovupoužitelný stroj, který měl být schopen k přistání využívat vzletové a přistávací dráhy, jakých je po světě nesčíselné množství. Oproti sovětským Vostokům přistávajícím balistickým způsobem, tedy s rozptylem v řádu minimálně desítek kilometrů, a americkým Mercury, jež využívaly podobný profil návratu a navíc dosedaly do oceánu, představoval Dyna Soar lákavou alternativu jako vystřiženou z dobových sci-fi románů. Možnost přistát na předem určeném letišti, kluzák relativně snadno dopravit na místo, kde měl být znovu připraven ke startu, a to až desetkrát — to je vidina, nad níž se museli rozplývat nejen technicky založení členové personálu
Jen málo projektů, které kosmonautika za svou historii zažila, se během svého trvání neměnilo po stránce designové, termínové nebo v otázce požadavků na daný systém kladených. Výjimkou nebyl ani program Dyna Soar. Již jen fakt, že se požadavky ze strany letectva měnily tak často, že se z nich stal de facto trhací kalendář, o lecčem vypovídá. Nedosti na tom, že technologie, jež bylo potřeba použít, poměrně výrazně převyšovaly tehdejší znalosti a schopnosti aerokosmického průmyslu. Problém tkvěl také v ne zcela ukotveném záměru, na jehož základě USAF projekt posvětilo. Jistě, na konci vývoje měl vzniknout stroj-zbraňový systém. Jenže se mělo jednat o jakousi děvečku pro všechno. V gesci Dyna Soar měla být inspekce nepřátelských družic, výzvědná činnost, předsunuté (či spíše vysunuté) velitelské stanoviště, dopravní prostředek pro osoby a náklady, bombardovací platforma a další role. Jako by se činitelé USAF nedokázali rozhodnout, kam Dyna Soar zařadit. Bez jasné základní koncepce využití se jakýkoli program provozuje jen velmi těžko. Přes to všechno se v průběhu roku 1960 a 1961 podoba kluzáku určeného pro Step
Vypuštění první umělé družice, jež 4. října 1957 doslova vystřelilo vesmír na vrchol obecné pozornosti, se nemohlo nepromítnout do mnoha aspektů technologického vývoje oné doby. Impakt tohoto epochálního počinu znamenal v mnoha případech přehodnocení dosavadního kurzu u nespočetných iniciativ, programů a projektů. Mnozí historikové mají za to, že administrativa prezidenta Eisenhowera schválně vyčkávala s vypuštěním americké družice proto, aby Sovětský svaz svým krokem nastolil precedent v oblasti mezinárodního práva a Spojené státy tak mohly nerušeně rozvíjet vlastní kosmické aktivity. Ať už je to pravda, či nikoli, relativně pozdní a skeptická reakce prezidenta Eisenhowera na Sputnik dávala tušit, že ani tehdejší americká vládní garnitura nebyla tak zcela připravena na ostrý start závodu o vesmír. Avšak zatímco politici museli ostražitě našlapovat mezi křehkými vejci přízně veřejnosti, zájmů svých podporovatelů a volebního cyklu, jiné skupiny přijaly úvodní výstřel kosmického maratonu s někdy až překvapivou činorodostí. Mezi těmito skupinami krom vědců nemohli chybět ani vojáci. A americké letectvo se nenechalo dlouho prosit, aby na Sputnik příslušně zareagovalo také v souvislosti s projekty hypersonických kluzáků.
Byť první umělá družice zamířila na oběžnou dráhu v říjnu 1957, neznamená to, že plány na využívání kosmického prostoru neexistovaly mnohem dříve. Jedním z hybatelů pokroku v USA (a samozřejmě nejen tam) vždy byla v tomto ohledu armáda a vojenskoprůmyslový komplex. Zejména některé důležité postavy US Air Force měly za to, že aktuální podoba letectva se bude zakrátko velmi rapidně měnit. Druhá světová válka s sebou, jak už to u válek bývá, přinesla obrovský technologický skok a bylo jen otázkou času, kdy si některé z „hraček“, které neměly na průběh války vliv, nicméně představovaly zajímavé ideje, najdou cestu k realizaci a k zařazení do výzbroje. Týkalo se to nejen jednotlivých systémů jako například motory nebo nové aerodynamické koncepty, ale také i myšlenek na zcela nové oblasti vzdušné techniky. Tedy, abychom byli přesní, nejenom té vzdušné. Že se brzy bude hrát o globální nadvládu a možnost zasáhnout protivníka kdekoli a kdykoli, třeba na opačné straně zeměkoule, to bylo jasné každému, kdo sledoval tehdejší dění alespoň trochu podrobně. Nebylo tedy překvapením, že se polozapomenuté projekty z dílen Třetí říše začaly
Myšlenka na využití kosmického prostoru pro vojenské účely se objevila pravděpodobně ve stejný okamžik jako první plány na reálné proniknutí do okolí naší rodné planety. Je nabíledni, že pro vojáky byly úvahy o vesmíru velmi lákavou pobídkou k tomu, aby začali osnovat scénáře zaměřené na expanzi svých aktivit mimo atmosféru Země. A protože armády mají pro své aktivity většinou neporovnatelně větší finanční i personální prostředky, než tomu bývá u civilních organizací, z historie známe nepřeberné množství vojenských kosmických projektů více či méně realistických. Některé se nakonec z hlav svých osnovatelů přenesou přes rýsovací prkna a testovací stolice až do fáze realizace, jiné zůstanou pouhými letmými idejemi bez výraznější stopy v análech dobývání kosmu. Existuje také řada projektů, jež se dostaly do fáze velmi podrobného rozpracování a často se již začalo pracovat na „létajícím“ hardwaru, z různých důvodů však nedošly do cíle své pomyslné cesty. Oněmi důvody mohl být nedostatek politické vůle, ne zcela jasné zadání, nerealistické technologické nároky, anebo třeba nedostatečné financování. Všechny tyto překážky musel v průběhu své existence překonávat i projekt,
První let projektu ASSET se uskutečnil v září 1963, celé tři měsíce před tím než ministr obrany R. McNamara zrušil projekt Dyna Soar. Obecně se lze dočíst, že ASSET byl stvořen pro podporu Dyna Soar v rámci vývojových prací. Není to úplně přesné, protože ASSET byl samostatný projekt, který se překrýval s Dyna Soar. Dyna Soar mohl čerpat z výsledků ASSET, ale to i další projekty. Další ze zajímavých drobností k této informaci je, že pokud by ASSET byl určen pro podporu Dyna Soar, tak by vývoj a stavbu provedla samotná společnost Boeing, která měla na starost i Dyna Soar. Ani při pokusu o vzájemnou výměnu dat, mezi konstrukčními týmy ASSET a Dyna Soar, nebyl Boeing nijak zvlášť sdílný. Výzkumná data získaná díky ASSETu umožnila další rozvoj návratové technologie okřídlených těles do zemské atmosféry. To vše vyvrcholilo v budoucím projektu amerického raketoplánu.
Ministr obrany Robert S. McNamara oznámil zrušení programu Dyna-Soar 10. prosince 1963. O dva měsíce později, před senátním podvýborem pro prostředky Ministerstva obrany, shrnul ministr své důvody o zániku X-20. „O X-20 Dyna-Soar se neuvažovalo jako o zbraňovém systému nebo dokonce jako o prototypu zbraňového systému… šlo o úzce definovaný program, omezený především na vývoj technik řízeného návratu do atmosféry. Hlavní otázkou tedy je, potřebujeme operovat na oběžné dráze Země? Nemyslím si, že bychom měli začínat s miliardovým programem, dokud si velmi jasně nestanovíme účel použití a zda bude vůbec úspěšný“. Takto shrnul svůj pohled na Dyna Soar ministr obrany před výborem. V rozporu s McNamarovým prohlášením, vedení USAF specificky definovalo úlohu Dyna Soar, jako zbraňového systému. Ministerstvo obrany jej považovalo za nadzvukový výzkumný letoun a letectvo zase za strategický bombardér, ovšem velmi málo pozornosti bylo věnováno přesně tomu, jaké mise bude provádět. Zrušení v prosinci 1963 přišlo pouhých osm měsíců před pádovými zkouškami z B-52 a prvním pilotovaným letem v roce 1966.
Dne 4. října 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici Sputnik a ohromil tím celý svět. Pro špičky USAF to bylo jako blesk z čistého nebe. Vypuštění Sputniku ukázalo vojenským špičkám, že SSSR není tak zaostalý stát jak si Američané mysleli. Původní návrh BOMI se postupem času rozdělil na tři paralelní programy s odlišnými cíli. Programy Brass Bell, ROBO a HYWARDS byly stále jen ve stádiu studií a USAF po vypuštění Sputniku nutně potřebovalo tento vývoj posunout dál. USAF mělo zájem o tyto programy, ale nebylo v tom zcela jednotné. Stále docházelo k jistým diskusím o potřebě takovýchto strojů, když nejvyšší prioritu měly ICBM rakety a špionážní letouny. Navíc ve hře byl i projekt NAVAHO. Dne 10. října 1957 došlo ke sjednocení všech programů do jednoho společného, rozděleného na tři fáze. O sjednocení programů se hovořilo už před letem Sputniku, kvůli stálým problémům s financováním a přetrvávajícím pochybnostem o nutnosti takové technologie. Slavné „pípání“ první umělé družice to, ale celé urychlilo.
Dyna Soar, další z řady x-plánů, který se ovšem nikdy nedostal až k praktickému použití. Tento projekt o čtvrt století předběhl americký raketoplán. Prošel si velice složitým vývojem, aby nakonec nikdy nevzlétl. Z vývoje Dyna Soar mohl těžit i letoun X-15, který jsme zde už probírali. Právě systém stabilizace řízení SAS pocházel z Dyna Soar. Jako i jiné technologie té doby, měl i Dyna Soar svůj původ v nacistickém Německu. Základem raketového bombardéru se stal koncept letu „skip-glide trajectory“ s užitím vztlakového tělesa, jako bombardéru. Tento koncept patří do skupiny tzv. lifting bodies. Možnosti, které tato nová technologie nabízela ihned zaujala armádu, protože nabízela možnost bombardovat cíle na obrovské vzdálenosti s možností návratu. Zkonstruovat takovýto stroj, ale nebylo zdaleka jednoduchou záležitostí v mnoha směrech.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
