FCC
Federální komunikační komise schválila projekt družice společnosti Reflect Orbital, která bude testovat schopnost odrážet sluneční světlo do nočních oblastí. Tento projekt ostře kritizují astronomové i environmentalisté.
sociální sítě
Přímé přenosy
Načítám data o přenosech…
krátké zprávy
Federální komunikační komise schválila projekt družice společnosti Reflect Orbital, která bude testovat schopnost odrážet sluneční světlo do nočních oblastí. Tento projekt ostře kritizují astronomové i environmentalisté.
Ve věku 74 let zemřel v pátek 10. července 2026 druhý bulharský kosmonaut Alexandr Alexandrov. Do vesmíru se podíval v rámci programu INTERKOSMOS. Při této misi se podíval v roce 1988 na ruskou stanici MIR při misi Sojuz TM-5.
Společnost Fi, která se zabývá technologiemi pro domácí mazlíčky, 8. července spustila sledovací zařízení pro psy, které využívá službu T-Satellite s podporou Starlink od společnosti T-Mobile, aby bylo možné zůstat připojeni napříč Spojenými státy, a to i mimo pozemní síť telekomunikačního operátora.
Japonská společnost iSpace, která se zabývá průzkumem Měsíce, kupuje nákladní kapacitu pro svůj budoucí přistávací modul, který by nesla kosmická loď Starship v lunární verzi.
Nová singapurská kosmická agentura podepsala dohodu o spolupráci se svým japonským protějškem v rámci svého úsilí o vybudování kosmického průmyslu v zemi.
Ve věku 87 roků zemřela včera, ve středu 8. července 2026 legendární americká pilotka Wally Funk. Byla poslední z žijících účastnic programu Mercury 13. V roce 2021 nahlédla v kabině New Shepard společnosti Blue Origin na několik minut do vesmíru (mise NS-16, dosažená výška 107 km)
Čest její památce.
Společnost Orbit Fab, která se zabývá doplňováním paliva pro družice, doufá, že s novým generálním ředitelem a novým kolem financování přejde od vývoje technologií k provozu.
Společnost D-Orbit podepsala smlouvu se společností ArkEdge Space. Dohoda o vícenásobném využití servisní družice ION je jednou z dosud největších komerčních dohod společnosti D-Orbit.
Indický startup Skyroot Aerospace se připravuje na svůj první pokus o start na orbitální dráhu, který se uskuteční již 12. července. Společnost plánuje rychlé rozšíření na měsíční frekvenci startů.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Každý návrat z oběžné dráhy je vysoce dynamickou záležitostí, při níž působí na návratový aparát i na jeho případné pasažéry síly, jež mohou v případě jakékoli chyby způsobit extrémní namáhání, eventuálně destrukci stroje a okamžitou smrt posádky. V relativně krátkém časovém úseku musí kabina zbrzdit z 28 000 km/h na podzvukovou rychlost, aby bylo možné provést závěrečnou přistávací sekvenci. Po vstupu do hustých vrstev atmosféry se před kabinou vytvoří rázová vlna, jež může, díky extrémnímu stlačení vzduchu, mít podle tvaru stroje teplotu i přes 5 000°C. Nebýt tepelné ochrany kabiny, během několika okamžiků by přišla totální dezintegrace. Po této fázi však nenastává oddech, naopak. S odezníváním tepelného namáhání přichází špička decelerace, kdy na stroj i posádku působí přetížení. Podle typu sestupu se jeho úroveň může lišit, od zhruba 1,7 g v případě raketoplánu, po zhruba 4 g u řízeného sestupu v běžné návratové kabině. Nicméně pro první pilotované kosmické lodi, Vostok nevyjímaje, platilo, že jejich sestup je výlučně balistický, tedy neřízený. Trochu se to podobá projektilu z pistole, která vystřelí pod vodou. Zpomalení probíhá na
Jedna z největších obav před startem Valerije Bykovského byly dávky radiace, jimž bude kosmonaut vystaven. Vzhledem k tomu, že sluneční aktivita byla v předchozích dnech znatelně zvýšená, bylo rozumné těmto obavám popřát sluchu. Vostok-5 proto s sebou na palubě vezl hned několik dozimetrů, z toho i jeden ruční, u něhož mohl hodnoty odečítat sám Bykovskij v reálném čase. Podle jeho slov se však ručička ani nehnula. Jeden z největších strašáků tak byl zažehnán a přípravy ke startu lodě 3KA No8 mohly pokračovat plným tempem. Oproti patáliím během startovních příprav Bykovského se nyní zdálo, jako by kdosi držel nad Vostokem i raketou pro ženskou kosmonautku ochrannou ruku. Zcela hladký chod předstartovních operací nenarušila žádná vážnější závada a 15. června se opět otevřela vrata MIKu, aby z nich lokomotiva vytlačila raketu s lodí na špici. Toho samého dne v podvečer se konalo setkání kosmonautek s bojovým odřadem a zástupci vedení kosmického programu na startovní rampě. Ještě před ním však bylo třeba vyřešit jednu velmi „důležitou“ otázku, která nedávala spát vedení letectva…
Po relativně bezproblémových startech předchozích Vostoků by se mohlo zdát, že vzlet páté pilotované lodi bude rutinní záležitostí. Velmi trnitá cesta ke konečné fázi odpočtu však všechny na kosmodromu překvapila. Tolik smůly se zatím nikdy u letu s lidskou posádkou nenasbíralo a ubohý Valerij Bykovskij musel po několikadenním odkladu vinou nových a nových technických problémů trčet v kabině celkem pět hodin, než se stroj odlepil od rampy. Diváci a odpovědní činitelé v bunkru řízení startu a na pozorovacím bodě nedaleko rampy si oddechli, když se mohutná semjorka změnila v zářící bod pomalu se sunoucí k horizontu, nicméně vydechnutí to bylo jen velmi mírné. Zatímco první a druhý stupeň by při selhání (pakliže by se nejednalo o selhání explozivního charakteru) znamenaly pro kosmonauta nepříjemnosti v podobě přistání do ne zcela obydlených oblastí, třetí stupeň byl docela jiná písnička. Pokud by selhal ten, mohlo to pro kosmonauta znamenat možnou smrt i přes úspěšnou aktivaci havarijní záchranné sekvence. V jižním Altantiku většinou nepanuje úplně ideální počasí, navíc v této oblasti nemělo loďstvo sovětského námořnictva zrovna nejsilnější zastoupení. Pokud by
Kolosální podnik, jakým byl vývoj, výroba a lety lodí Vostok, byl v rámci Sovětského svazu srovnatelný jen s několika málo velkými projekty. Sergej Koroljov kolem sebe soustředil nejen brilantní mozky v rámci svého OKB-1, ale dokázal zorganizovat kooperaci s tucty dalších konstrukčních kanceláří, továren, organizací a dodavatelů. I z dnešního hlediska je téměř neuvěřitelné, jak dokázal Sergej Pavlovič tento olbřímí „orchestr“ dirigovat, navíc pouze za použití telefonu, dopisů a osobních jednání. Ve své době byl zřejmě jedním z nejmocnějších mužů, ne-li tím nejmocnějším vůbec, minimálně v rámci obranného a kosmického průmyslu. Šíře jeho aktivit byla neuvěřitelná a Vostok v portfoliu programů OKB-1 zaujímal sice velmi významné, nikoli však jediné místo. Pro muže, jenž byl perfekcionistou, muselo být neuvěřitelně frustrující, když se musel krom gigantických organizačních úkolů vyrovnávat také s proměnlivou kvalitou práce dodavatelů i vlastních lidí…
Bylo nás pět… Přesně tuto větu si mohly říkat novopečené členky oddílu sovětských kosmonautů na přelomu roku 1961-62. Valentina Těreškova, Irina Solovjova, Valentina Ponomarjova a Žanna Jorkina byly těmi, z nichž se bude vybírat žena, jež s velkou pravděpodobností vstoupí do dějin. Jejich pátá kolegyně, Taťjána Kuzněcova, ještě v průběhu podzimu ze zdravotních důvodů dočasně musela výcvik přerušit. Vybírat se tedy mělo ze čtyř prvně jmenovaných. Zdálo by se, že teoreticky mají všechny stejné šance, prošly plnohodnotným výcvikem a závěrečné zkoušky zvládly se ctí. To však bylo pouze zdání. Každá z nich byla individualitou se svými vlastními přednostmi a rezervami a speciálně dvě z nich se mohly domnívat, že právě ony budou vybrány pro první ženský kosmický let v historii. Na to, která z nich usedne do křesla Vostoku, mělo vliv mnoho osob a proměnných, hlavní slovo však měl velitel oddílu Nikolaj Kamanin. A ten měl své preference relativně pevně dány již dlouho předem…
Ve středu 27. března se do světa vydala zpráva, která zarmoutila každého fanouška kosmonautiky. Na svůj poslední let se vydal Valerij Bykovskij, legendární kosmonaut, jeden z pionýrů pilotovaných letů do vesmíru. Je jasné, že čas nelze zastavit a mužové a ženy, kteří pomáhali utvářet kosmonautiku tak, jak ji dnes známe, tady nemohou být věčně, přesto v pocitech autora převládá jistá nevěřícnost. Nechce se věřit tomu, že odešel další z hrdinů dětských let, a že těch skutečných pionýrů už zbývá tak málo. Zatímco bájná americká sedmička astronautů Mercury Seven uzavřela svou existenci odchodem Johna Glenna v prosinci 2016, sovětská první dvacítka kosmonautů se mohla až do letošního března pyšnit hned třemi svými žijícími členy – Alexejem Leonovem, Borisem Volynovem a Valerijem Bykovským. Od 27. března už tomu tak není, z první dvacítky zbyli naživu pouze dva veteráni…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.