Program sovětského a posléze ruského raketoplánu Buran byl současně triumfem i tragédií tamního kosmického průmyslu. Buran, tento bezesporu fantastický kus techniky, se poprvé a – byť to tehdy nikdo netušil – i naposledy vydal do vesmíru při bezpilotní misi v listopadu 1988. Zatímco první let čítal pouhé dva oblety Země, další mise měly být nepoměrně komplexnější. Druhý let s označením 2K1 měl odstartovat opět v bezpilotním režimu a během něj se měl Buran připojit ke stanici Mir. Posádka stanice měla přejít do interiéru raketoplánu a přímo na orbitě měla během několika dní prověřit všechny jeho klíčové systémy. Následně se měl raketoplán opět v bezpilotním režimu od Miru opět odpojit. Neměl však zamířit k Zemi, ale stále na oběžné dráze čekat na pilotovaný Sojuz TM s dvoučlennou posádkou, který by se k Buranu připojil a posádka by mohla opět několik dní pobývat na jeho palubě. Po splnění předepsaného programu se měli kosmonauti opět ve svém Sojuzu vrátit na Zem a raketoplán měl přistát v bezpilotním režimu na Bajkonuru. Takové byly plány, ovšem s rozpadem SSSR a stále většími ekonomickými