Nad kosmodromem svítilo na téměř bezmračném modrém nebi zářivé slunce a jeho paprsky osvětlovaly raketu, od níž se jako jemný závoj vlnily obláčky odpařujícího se kyslíku. Téměř idylický pohled však skrýval obrovskou nervozitu. O pár desítek metrů dál, v bunkru řízení startu, mezitím přítomní nervózně hleděli na ručičky hodin, které se až mučivě pomalu sunuly k deváté hodině moskevského času. Hned vedle hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova stál Pavel Popovič, jeden z předvojové šestice kosmonautů, na něhož připadla úloha udržovat spojení během prvních fází letu. Před dvěma hodinami mu Koroljov ukázal červený telefon v rohu a řekl mu: „Pavle Romanoviči, stůjte u toho telefonu a nepouštějte mě k němu i kdybych na vás křičel. Dobře?“ Telefon byl používán pro závažné okolnosti, stačilo vzít jeho sluchátko, vyslovit jediné slovo – a celý proces předstartovních příprav by se zastavil. Když se pak objevil jakýsi menší problém, který mohl znamenat ohrožení startu, Koroljov se otočil a zamířil k onomu přístroji. Popovič mu zastoupil cestu a pravil: „Vy sám jste mi přikázal, abych vás k tomu telefonu nepouštěl…“ Koroljov začal rudnout