sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Terran Orbital Corporation, dceřiná společnost Lockheed Martin, oznámila na veletrhu SATSHOW 2026 uvedení své nové produktové řady pro sledování hvězd, čímž rozšiřuje rostoucí portfolio komponent a modulů společnosti
Společnost Sift, startup z jižní Kalifornie, který vyvíjí nástroje, jež pomáhají inženýrům porozumět datům z hardwarových senzorů, získal v investičním kole série B 42 milionů dolarů.
Švýcarský startup Pave Space získal 40 milionů dolarů na vývoj orbitálního transportního zařízení, které by mohlo přesouvat družice z nízké oběžné dráhy Země (LEO) na určenou oběžnou dráhu během hodin.
Agentura NASA je znepokojená pomalým rozvojem komerčních trhů a zvažuje přepracování své strategie na podporu budování komerčních vesmírných stanic, které by nahradily Mezinárodní vesmírnou stanici.
Společnost Redwire oznámila první zakázku na své nové solární panely, kontrakt v hodnotě 12,8 milionu dolarů od společnosti Moog.
Astronstone, jeden z čínských startupů v oblasti vývoje nosných raket, si zajistil nové financování pro přípravu prvního letu své opakovaně použitelné rakety AS-1.
Agentura pro rozvoj vesmíru zpomaluje tempo vypouštění družic na nízkou oběžnou dráhu Země a ustupuje od dřívějšího plánu častého nasazení těchto družic. Důvodem jsou technické problémy se stávajícími druzicemi, které jsou již na oběžné dráze.
Společnost SES objednala od startupu K2 Space prvních 28 družic pro meoSphere, síť nové generace na střední oběžné dráze Země (MEO), která by měla být uvedena do provozu do roku 2030.
Kanadské a mezinárodní organizace mohou přistupovat ke snímkům a službám poskytování úkolů pro družice SpaceEye-T prostřednictvím společnosti Pacific Geomatics Limited, jednoho z prvních autorizovaných uživatelů družice.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V minulém dílu seriálu jsem slíbil, že se budeme zabývat programem HEAO, nyní svůj slib splním byť poněkud se zpožděním. Program HEAO představovaly tři sondy, z nichž jedna byla zcela průlomová pro celý obor, byla jí HEAO 2, známá také pod označením Einstein. Einstein byla významným milníkem, protože na své palubě vynesla na oběžnou dráhu první skutečnou rentgenovou optiku. Kromě těchto informací je na čase se podívat na zoubek oné tajemné rentgenové optice, uvidíte že to nic tajemného není, snad o to zajímavější povídání to bude.
Po neúspěchu v závodě o Měsíc se Sovětský svaz rozhodl namířit své úsilí v dobývání vesmíru trochu jiným směrem. Zmínky o Sovětském pilotovaném měsíčním programu nadlouho zmizely z oficiálních dokumentů a teprve po rozpadu SSSR a otevření archivů mohla laická veřejnost nahlédnout pod pokličku plánovaných měsíčních misí.
Směr, kterým se Sověti začali ubírat, byl ovšem také zajímavý a nebyl prostý překážek, problémů a skvělých nápadů a řešení. Cílem se stal dlouhodobý pobyt na orbitálních stanicích.
22. dubna 1971 ve 23:54:06 UTC z Bajkonuru odstartovala mise Sojuz-10. Na její palubě byl zkušený velitel Vladimir Šatalov, palubní inženýr Alexej Jelisejev a nováček- kosmonaut- výzkumník Nikolaj Nikolajevič Rukavišnikov. Cíl: měsíční pobyt na první plnohodnotné orbitální stanici Saljut-1.
Gene Kranz prožíval hektické momenty, které se v jeho životě už nikdy nebudou opakovat. Apollo-13, vzdálené více než 300 000 km od domova, bylo ve smrtelném nebezpečí. Podle všeho přišlo o podstatnou část zásob kyslíku a vodíku a tím i o elektrickou energii, bez níž se nedostanou domů. Jedinou možností v té chvíli byl lunární modul, který měl fungovat jako záchranný člun. Potíž je v tom, že jeho zprovoznění trvá přes dvě hodiny a tolik času astronauti nemají. Pokud velitelský modul Odyssey zkolabuje dříve, než se potřebná data přenesou do počítače Aquaria, jak se jmenuje lunární modul, bude velmi obtížné, ba skoro nemožné zjistit polohu soulodí v prostoru. Bez jejího určení pak nebude možné provést zážeh, který Apollo-13 vrátí na trajektorii volného návratu. A bez trajektorie volného návratu se Apollo prožene ve vzdálenosti několika desítek tisíc kilometrů od Země a pak se navždy ztratí kdesi ve vesmíru, pravděpodobně na excentrické dráze okolo Země.
Steve Bales byl nervózní. Šestadvacetiletý mladý muž, jehož role byla ve středisku známa pod akronymem GUIDO (Guidance Officer- muž, který měl na starosti navigační prostředky včetně počítače a jeho softwaru), se soustředil jako nikdy předtím. Nervozita byla cítit všude kolem. Na obrazovce před ním svítila důvěrně známá čísla a kódy, ale dnes to nebyla simulace, dnes jedeme naostro. Před pár desítkami minut se jim na uzavřeném kanálu Gene Kranz snažil dodat krátkou řečí kuráž. Bylo 20. července 1969, krátce po půlnoci místního času. Schylovalo se k největší události 20. století. A Steve měl být u toho. Seděl u jedné z konzol řídícího střediska MOCR v Houstonu a stejně jako ostatním mu naskočila husí kůže v okamžiku, kdy uslyšel, jak capcom Charlie Duke říká: „Eagle, you’re go for PDI!“. PDI znamenalo Powered Descent Initiation (iniciace sestupu s motorem), což neznamenalo nic jiného, než že dva zástupci lidstva začali pomocí motoru svého přistávacího modulu brzdit a sestupovat k povrchu jiného světa- Měsíce.
Po katastrofě Sojuzu-1 se sovětský kosmický program opět rozběhl v roce 1968. 26. října odstartoval z Bajkonuru Sojuz-3. Na jeho palubě byl hrdina druhé světové války- Georgij Timofejevič Beregovoj. Muž, který během konfliktu odlétal 185 bojových misí jako pilot Il-2, se stal nadlouho nejstarším člověkem v kosmu- v době startu mu bylo 47 let. Bylo o něm známo, že byl chráněncem velitele oddílu kosmonautů Nikolaje Kamanina. Zařazením do posádky plánovaného Voschodu-3 přeskočil kosmonauty, kteří přišli do oddílu mnohem dříve. Pochybnosti vzbuzoval jeho věk, kterým při výběru výrazně překračoval daná kritéria, i jeho schopnosti. Během zkoušek, které kosmonauti skládali, rozhodně nijak neoslnil. Přesto byl jmenován na veledůležitou misi, která měla vrátit důvěru programu Sojuz po smrti Vladimira Komarova. Jeho úkolem bylo spojit se s bezpilotním Sojuzem-2, který byl vypuštěn o den dříve. Beregovoj se ke svému cíli přiblížil na 200 metrů, avšak spojení se nezdařilo. Kosmonaut nesprávně orientoval svou loď vzhledem k cílovému Sojuzu a při pokusech napravit svou chybu spálil příliš mnoho paliva. Když se ani napodruhé spojení nepovedlo, bylo od něj upuštěno a propaganda dlouhá léta tvrdila, že vůbec nebylo zamýšleno. Je
10. ledna 1966 se na moskevském předměstí Ostankino v jednom z dvoupatrových domků konala oslava narozenin. Muž, který se měl za dva dny dožít svého devětapadesátého roku, byl hybatelem a stratégem sovětského kosmického výzkumu. Svět zatím neznal jeho jméno, bylo přísně střeženým státním tajemstvím. Když skupinka obdivovatelů navrhla tohoto muže jako kandidáta na Nobelovu cenu, ztroskotala kandidatura mimo jiné právě na jeho anonymitě. Pro své okolí byl znám pod prvními písmeny svého křestního jména a „otčestva“- S.P. Jeho spolupracovníci ale jméno Sergej Pavlovič Koroljov vyslovovali s úctou. Náročný k sobě i ostatním, Koroljov pootevřel lidskému rodu cestu do vesmíru.
Experiment byl u konce. Mladý muž se pousmál a protáhl se. Deset dní izolace bylo úspěšně za ním. Z reproduktoru se ozval hlas jednoho z lékařů- nyní měl povolení odlepit protivné senzory z těla. Psal se 23. březen 1961 a čtyřiadvacetiletý benjamínek sovětského oddílu kosmonautů Valentin Bondarenko měl pocit dobře vykonané práce. Deset dní pobytu v izolační komoře bylo za ním. Nejen, že byl Bondarenko izolován od vnějších podnětů, ale navíc byl celkový tlak v komoře snížen na úroveň, která měla simulovat nadmořskou výšku 5 km. Aby mohl Bondarenko dýchat, byl parciální tlak kyslíku zvýšen na 430 mm rtuťového sloupce. Dalo se říct, že atmosféra v komoře byla z velké části tvořena kyslíkem. Valentin si o této skutečnosti nemyslel nic. Byl rád, že jeho pobyt zde končí. Přestože nijak nestrádal- vedle něj na stolku byl dokonce elektrický vařič, na kterém si mohl uvařit čaj a ohřát jídlo- těch deset dní bylo opravdu dlouhých. Bondarenko se už viděl venku, když si strhával biosenzory z hlavy a hrudníku a dezinfikoval kůži kousky gázy, namočené v lihu. Stačila malá chvilka nepozornosti a jeden ze smotků nedopadl do odpadkového koše. Místo toho
„Tohle počasí nám byl čert dlužen. Kolem překrytu kabiny se míhají sněhové vločky smíchané s dešťovými kapkami a kolem je pořád jen ta zatracená bílá tma. Snad se nám Tom s Genem pořád drží na křídle. Mají to těžké, musí se u nás v té vánici udržet. Ale to nejdůležitější je na mně. Musím oba letouny dovést na přistání. Tak se mrkneme, jak to vypadá venku, pomalu by měly být vidět světla dráhy. Pořád nic… Tak nevím, výška oblačnosti má být 790 ft., ale meteorkáři to asi zase nějak popletli. Do háje, kde je ta…á tamhle je! Dráha v dohledu! Konečně. Ale…sakra, budeme dlouzí. Tohle nevyjde, jsme moc rychlí a moc vysoko. Sednout? Ne, neubrzdíme to. Charlie mi po interkomu radí opakovat okruh. Má pravdu, takhle přistávat nemůžeme. Takže jdeme na opakované přiblížení… No, do té polívky nahoře se mi nechce, raději si budu držet letiště v dohledu. Ale na dráhu 12 to asi takhle nepůjde. Zkusím dráhu 24, ta křižuje dvanáctku diagonálně, to by mělo vyjít. Ještě zahlásit změnu ranveje věži a Tomovi s Genem v druhém stroji. Hotovo, teď
V 70. letech byl program Apollo v plném proudu a plánovaly se další a větší mise. Tím se ale zvětšovala možnost nějaké poruchy nebo hodně vážené situace. Proto vědci přišli s několika malými moduly, které měli zajistit bezpečný návrat astronautů z povrchu Měsíce na orbitu. Tyto projekty zůstaly pouze na papíře, stejně jako dlouhodobé mise na Měsíci. V tomto článku si ukážeme, jak by případný „útěk“ vypadal a jak moc by byl riskantní.
Pohled z okénka jej ujistil, že má skutečně většinu atmosféry pod sebou. Výhled z výšky 63 kilometrů nad zemským povrchem byl úchvatný. Reaktivní kontrolní systém, který pomáhal udržet polohu stroje při balistickém letu, pracoval uspokojivě. Nebyl ale čas na přemítání o krásách země a nebe, byl čas pracovat. Čas ale pracoval proti němu, měl jen pár desítek sekund na to, aby splnil úkol, kvůli kterému tady byl tady. Vrchol balistické křivky už měl za sebou a dalším bodem v checklistu bylo otestování omezovače přetížení, na jehož vývoji se sám podílel. Malé trysky na jeho popud natočily příď vzhůru, přibližně do 15°úhlu náběhu a „géčka“ narostla až na čtyřnásobek běžné hodnoty, kterou tak dobře známe. Jenže ten zatracený G-limiter ne a ne naskočit! Ve sluchátkách slyšel, jak mu ze země radí, aby začal točit doleva, jenže jak na to? Je tak vysoko, že vzduch okolo není dost hustý. Nemá jak stroj otočit. A příď je příliš vysoko, mašina plave ve výšce jako korek na hladině. Potřebuje níž, tam kde je atmosféra dost hustá na to, aby se do ní
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
