OHB
Švédská společnost OHB získala rekordní zakázku pro švédský vesmírný sektor na výstavbu 20 družic, které posílí evropské kapacity v oblasti předpovědí počasí a monitorování klimatu.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Švédská společnost OHB získala rekordní zakázku pro švédský vesmírný sektor na výstavbu 20 družic, které posílí evropské kapacity v oblasti předpovědí počasí a monitorování klimatu.
Společnost Portal Space Systems, která vyvíjí zařízení Starburst, spolupracuje s australským startupem Paladin Space, aby nabídla komerční službu odstraňování orbitálního odpadu.
Společnost Kratos Defense & Security Solutions získala od amerických Vesmírných sil kontrakt v hodnotě 446,8 milionu dolarů na vybudování a provoz pozemního systému pro novou konstelaci družic varování před raketami na střední oběžné dráze Země.
Společnost Blue Origin je další ze společností, která navrhuje systém orbitálních datových center. V rámci svého návrhu podala plány na konstelaci až 51 600 družic.
NASA navrhuje značné zvýšení počtu misí robotických přistávacích modulů na Měsíc.
ISPTech, německá společnost zabývající se vesmírnými technologiemi, která vyvíjí pohonné systémy pro agilní manévrování na oběžné dráze, oznámila, že získala počáteční financování ve výši 5,5 milionu eur na nasazení svých pokročilých, netoxických pohonných řešení pro operační vesmírné mise.
Společnost TransAstra provádí studii financovanou investory a zákazníky, jejímž cílem je prozkoumat technickou proveditelnost přesunu asteroidu o hmotnosti 100 metrických tun na stabilní oběžnou dráhu blízko Země.
Společnost Rocket Lab oznámila, že získala kontrakt od Pentagonu ve výši 190 milionů dolarů na 20 hypersonických testovacích letů.
Čína identifikovala nový cílový asteroid blízko Země pro svou první misi kinetických testů planetární obrany, která je naplánována na prosinec 2027.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Vybájená vesmírná stanice NASA zažila opravdu rušných pár let a od doby prezidenta Reagana přežila vládu tří prezidentů a osm administrátorů projektu. Z konstruktérského úhlu pohledu byla evoluce orbitální stanice jako nebezpečná jízda na horské dráze. Od roku 1979 nabíral program rychlost a dosáhl svého vrcholu v období konceptů „Power Tower“ a „Dual Keel“. Od té doby následoval rychlý sešup dolů a přes nespočet úprav a finanční problémy se projekt dostával mimo kontrolu. Potřeboval nutně záchrannou brzdu, aby neskončil úplně mimo trať. Zastavit se ho nepovedlo ani upravenému návrhu stanice Freedom a projekt již téměř „vykolejil“, když jen taktak prošel kongresem. Až Rusko v roce 1993 vyslalo „záchrannou výpravu“, která nakonec pomohla projektu nabrat nový směr. Ředitel ruské kosmické agentury Jurij Koptěv napsal dopis vedení NASA a nabídl přidružení základního modulu pro MIR 2 k stávajícímu projektu a tak jako bájný Fénix „povstala i Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) z popela“ předešlých studií.
Dlouho předtím, než v roce 1974 odstartovala na orbit stanice Saljut 4, si její konstruktéři uvědomovali, že stanice tohoto typu jsou slepou uličkou. Stejně jako kolegové (či spíše konkurenti) z Čelomějovy kanceláře CKBM si palčivě uvědomovali limity, na něž provoz dosavadních stanic narážel. Životnost systémů byla často vyšší, než doba, po kterou stanice působila ve vesmíru. Důvod, proč Saljuty létaly s pilotovanými posádkami po relativně krátkou dobu, byl jednoznačný: pohonné látky. Omezená zásoba paliva a okysličovadla pro hlavní i orientační motorky byla určující pro životnost stroje, jehož stavba a provoz stály stovky milionů rublů. Bylo třeba vyvinout způsob, jak zásoby paliva doplňovat přímo na orbitální dráze. Projekt stanice nové generace byl v kanceláři CKBEM rozpracován v roce 1973 a v květnu 1974 byla zahájena její stavba. Začala se rodit stanice, jež byla pionýrem mnohých postupů, které jsou používány dodnes. Více plnohodnotných stykovacích uzlů, doplňování paliva a okysličovadla, návštěvnické posádky, výměna transportních lodí, doplňování nových modulů ke stanici a koneckonců i internacionální lety – u počátku toho všeho stála stanice DOS-5, známá pod oficiálním označením Saljut 6…
Už od začátku prací na stanicích Almaz byl Vladimir Čeloměj a jeho konstruktéři přesvědčeni, že stanice, jež byly v té době konstruovány, mají velkou slabinu. Jejich životnost bude omezena zásobou paliva, jež bylo nutné pro udržování zvolené orbitální dráhy. I ve výškách přes 300 km jsou přítomny malé zbytky atmosféry, o něž stanice tře a tím neznatelně zpomaluje svůj pohyb. Její dráha tak neustále klesá a je nutno ji pravidelně zvyšovat. Navíc transportní lodě a jejich nosiče často nemají dostatečnou energii na to, aby se dostaly na vyšší orbitu. Před přílety dopravních lodí tak bylo často nutné provádět korekce, které ladily dráhu stanic tak, aby byla pro přilétající lodě s posádkami co nejvýhodnější. Přestože první stanice DOS i Almaz disponovaly poměrně velkými zásobami paliva, v průběhu několika měsíců, eventuálně desítek měsíců bylo palivo vypotřebováno a stanice byly s využitím posledních zbytků v nádržích poslány k zániku nad Tichý oceán. Svým způsobem se tedy jednalo o stanice na jedno použití, což bylo pochopitelně velmi neekonomické a tento fakt také omezoval možnosti, jež s sebou práce na orbitu přináší (například testy vlastností různých materiálů při dlouhodobém vystavení prostředí nízkého
SpaceX je velmi inovativní společností přinášející na trh kosmické dopravy mnoho nových řešení, postupů a dovedností. Zároveň ale také efektivně využívá technologií a znalostí, jež byly získány během předchozích dekád vývoje a provozu v americkém kosmickém průmyslu. Jedním z největších zdrojů těchto zkušeností je celkem pochopitelně vládní agentura NASA, což vedení SpaceX neopomíná při mnoha příležitostech připomínat a je této organizaci za všemožnou podporu pochopitelně vděčná. NASA je pro SpaceX nejen největším zákazníkem, ale zároveň i mentorem, zdrojem kvalifikovaných mozků s mnohaletými zkušenostmi a bohatě vybavenou testovací základnou.
Almaz byl pro konstrukční kancelář CKBM Vladimira Čeloměje významným programem, od kterého si mnozí slibovali velké věci. Špionáž v reálném čase, rychlé hrubé vyhodnocování pozorování přímo na palubě, stovky metrů fotomateriálu dopraveného na zemi pomocí autonomní kapsle a navíc i pozorování a experimenty v zájmu národního hospodářství – co si přát více? Ovšem realita byla trochu jiná. Už v počátcích pilotovaného programu začalo být zřejmé, že přítomnost lidí na palubě špionážní kosmické techniky nepřináší nijak významné výhody oproti automatickým družicím. Inženýry v CKBM navíc trápil ne zrovna povzbudivý výsledek dosavadního průběhu programu. Z dosavadních dvou stanic z různých důvodů fungovala pouze jedna a i v jejím případě nebylo vzhledem k původním plánům příliš důvodů k úsměvu: na palubě OPS-2 (nazvané oficiálně Saljut 3) pracovala pouze jedna posádka po dobu dvou týdnů. To bylo dost málo na projekt, který už spolykal stovky milionů rublů. Reputaci programu Almaz měla zachránit další stanice, exemplář s výrobním číslem №103. Jeho označení OPS-3 však, stejně jako u předchozích Almazů, znali jen zasvěcení. Veřejnost měla mít za to, že se jedná o další pokračování „mírového“ programu Saljut, proto stanice dostala název Saljut 5.
V roce 1969 začali konstruktéři z kanceláře CKBEM pracovat na trupech stanic, jež přebrali ze zpožděného programu Almaz. „Osvojené“ trupy měli přetvořit v DOS, tedy „Dlouhodobé orbitální stanice“. Trupy byly celkem čtyři a v letech 1971-1973 už byly tři z nich pod názvem Saljut vypuštěny na orbit. Zatímco vojenský program Almaz se mezitím dokázal vzpamatovat a zajistit alespoň jeden úspěšný pobyt posádky na palubě vojenské stanice (pro zmatení zahraničních pozorovatelů též vypuštěné pod názvem Saljut), jeho civilní protějšek na úspěch teprve čekal. V roce 1971 sice na palubě prvního DOSu posádka pobývala tři týdny, při návratu však vinou dekomprese návratového modulu transportní lodi přišla o život. Takováto mise se přes splněný program práce na stanici úspěchem nazvat nedá. V roce 1974 zbýval konstrukční kanceláři CKBEM poslední trup převzatý z výrobní linky konkurenční CKBM na konci minulé dekády. Do stanice DOS-4 vkládali její konstruktéři velké naděje, přestože bylo stále více jasné, že využití stanic podobného typu je velmi omezené…
Na východě se nesměle začínaly ukazovat první náznaky svítání, ale zatím ještě nad kazašskou stepí držela vládu noc. Uprostřed pustiny by však případný náhodný divák spatřil jasně osvětlené místo, jemuž vévodil vysoký stroj připomínající tužku. Nezaměnitelné kontury rakety Proton-K byly osvětleny oslňujícími reflektory. Obslužné plošiny a celá startovní rampa č. 81 byly liduprázdné. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zde ještě před několika desítkami minut odehrával zápas lidí s technikou: specialisté celou noc pracovali na odstranění problémů v elektrickém systému, propojujícím nosič s jeho nákladem. Nyní bylo vše v pořádku a odtikávaly poslední sekundy před startem. Byl 26. červen 1974, přesně 3:38:00 místního času (1:38:00 moskevského času), když Proton ožil. Pomalu se vydal vzhůru, aby na určenou dráhu donesl nový přístav pro připravené posádky – stanici OPS-2, druhý stroj oficiálně neexistujícího programu Almaz. Proton-K splnil svou úlohu a po několika minutách byla stanice na určené orbitě. Rozvinula své antény a křídla slunečních baterií a poté, co byly provedeny prvotní prověrky jejích systémů bylo oznámeno světu, že Sovětský svaz vypustil novou stanici programu Saljut. Stroj dostal oficiální označení Saljut 3. Pokud by
Po tragédii Sojuzu-11 čekala na konstruktéry CKBEM obrovská hora práce. Po vyjasnění příčin katastrofy bylo rozhodnuto, že žádná další posádka nepoletí do vesmíru bez skafandrů. To ovšem znamenalo poměrně velký zásah do konstrukce transportní lodi. Skafandry a systémy pro zabezpečení jejich funkce zapříčinily redukci posádky ze tří mužů na dva. Nutné úpravy zabraly téměř celý rok a napříště měly dvoučlenné posádky startovat v nových skafandrech Sokol-K. V pozadí těchto změn však stále probíhaly práce v Chruničevu. Pod rukama tam technikům rostla stanice DOS-2, která byla víceméně kopií DOSu-1. Výběr posádky pro tuto stanici byl jedním z prvních úkolů nového náčelníka oddílu kosmonautů, Vladimira Šatalova, jenž v říjnu 1971 v této funkci nahradil generála Kamanina. Šatalov, sám veterán nezdařeného letu ke stanici, se dokázal dobře vžít do pocitů jež zažíval Alexej Leonov se svojí posádkou, když byli 48 hodin před startem vyměněni za jinou posádku. Jako velkorysé gesto proto jmenoval k prvnímu letu na novou stanici Alexeje Leonova a Valerije Kubasova. Kvůli nutným úpravám však vypadl z kola ven jejich druh, Pjotr Kolodin. Už v červnu 1971, po výměně posádek dva dny před
„Šatalov prostě nikdy neodstartuje napoprvé,“ žertovalo se mezi obsluhou startovní rampy 22. dubna 1971, když posádka Sojuzu sjížděla výtahem dolů k úpatí rakety. Šero nového dne pomáhalo zakrýt zklamání na tvářích mužů, kteří doufali, že jejich cesta povede toho dne vzhůru, nikoli dolů. Co však naplat – technika si postavila hlavu. Start měl proběhnout v 5:20 místního času, ale minutu předtím, než měly být zažehnuty motory nosné rakety, se neodpojil kabel, jenž dodával elektrickou energii do třetího stupně nosiče. Operátoři se obávali, že při startu může dojít k poškození rakety, nebo dokonce ke spuštění havarijního záchranného systému SAS. Sám šéfkonstruktér Mišin, působící současně jako technický ředitel startu, proto vzlet osobně odvolal. Podle přítomných byl možná na vině nezvykle silný déšť, jenž v hodinách před plánovaným startem bičoval kosmodrom, kombinovaný s nočním mrazem. Ať už bylo příčinou cokoli, posádka musela z lodi vystoupit a čekat na další příležitost ke startu. Pro Šatalova to nebylo nic nového – při jeho prvním letu na Sojuzu-4 v lednu 1969 došlo také k odkladu už v momentě, kdy byl Šatalov na palubě. Při jeho dalším letu
Ačkoli se valná většina hmoty zemské atmosféry nachází pouhých několik kilometrů nad povrchem naší planety, její nejřidší vrstvy sahají stovky kilometrů vysoko. Stopy plynného obalu Země dokonce dokážeme detekovat i několik tisíc kilometrů nad povrchem. Tento fakt přímo ovlivňuje použitelnost satelitů na nízkých oběžných drahách. Mnohé družice se totiž potřebují dostat co nejblíže k zemskému povrchu kvůli maximalizaci rozlišovacích schopností palubních přístrojů. Na druhou stranu by ale měly zůstat raději co nejvýš, aby je ojedinělé částice atmosféry nebrzdily a nesnižovaly tak jejich rychlost a tím pádem i oběžnou dráhu. Mezi těmi nejníže pohybujícími se oběžnicemi Země zaujímá speciální místo jeden rekordman. Družice, která vypadá zcela jinak než všechny ostatní. Družice, jejíž design využíval některé prvky letadel. Družice, která se pohybovala na samotné hranici zániku – evropský průzkumník zemského gravitačního pole GOCE.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.