Historie

Vladimir Titov byl odhodlán dát do nadcházející mise naprosto vše. Temné období bylo snad již definitivně za ním, přesto byly vzpomínky na předcházející čtyři roky stále živé. Nejprve byl v dubnu 1983 velitelem Sojuzu T-8 a měl pracovat na stanici Saljut 7. Nevyklopená anténa systému Igla však zhatila všechny plány na spojení se stanicí a Titov se svojí posádkou museli už po dvou dnech zpátky domů. Podruhé dostal příležitost o pár měsíců později, v září 1983. V den startu se jeho raketa ani neodlepila od rampy – její požár si vyžádal aktivaci záchranného systému a Titovův let tentokrát trval jen něco málo přes pět minut. Potřetí jeho šance zhasly ještě předtím, než se na rampu vůbec dostal. Jeho parťákovi Alexandru Serebrovovi lékaři vystavili stopku týden před startem a místo nich do křesel v Sojuzu TM-2 usedli Jurij Romaněnko a Alexandr Lavejkin. Zdálo se, že s každou novou nominací se Vladimiru Titovovi vesmír paradoxně vzdaluje. Mnozí se obávali, že po posledním…

Jednou z nevýhod kosmického průmyslu, jež přetrvává dodnes, je jeho geografická struktura. Firmy vyrábějící družice či kosmické lodi se nacházejí v oblastech, kde mají dobrý přístup k dopravní infrastruktuře, kde lze optimalizovat styky a dodávky od subkontraktorů a kde v neposlední řadě mohou ubytovat své nezřídka velmi vysoce kvalifikované zaměstnance. Z principu věci se jedná o města či oblasti s velkou hustotou obyvatelstva. Na druhou stranu místa, odkud jsou ony stroje posílány do vesmíru, mají – krom dostupnosti dopravní infrastruktury – přesně opačná kritéria. Jedná se o velmi řídce osídlené oblasti, odkud jsou nejbližší velká města poměrně daleko. Za výjimku lze v tomto smyslu považovat kosmodrom KSC, jehož střelecký sektor směřuje nad Atlantický oceán, a může tak být od velkoměsta Orlando vzdálen pár desítek kilometrů. Nicméně Sovětský svaz neměl při budování svého nejznámějšího kosmodromu příliš na výběr. Z několika míst, jež připadala v úvahu bylo nakonec vybráno místo v blízkosti železniční stanice Tjuratam v Kazachstánu. Civilizace odtud začínala ve vzdálenosti…

Sovětský svaz oplýval poměrně bohatou historií provozu orbitálních stanic. Od roku 1971 se do poloviny osmdesátých let s většími či menšími úspěchy nad planetou prohánělo šest stanic Saljut a Almaz, které se podařilo zabydlet minimálně jednou posádkou. Jejich vnější podoba se v průběhu času zásadně neměnila, koncepce několika spojených válců o různém průměru zůstala stejná. Zato uvnitř se technologie od časů prvního Saljutu změnila téměř k nepoznání. Téměř neexistoval systém, jenž by nebyl během oné půldruhé dekády vylepšen, modernizován, nahrazen systémem lepším či kompaktnějším. Od systému pro zajištění životních podmínek přes solární panely a energetický systém až po orientační a pohonný systém. Klíčovým rysem stanic se stala možnost doplnit zásoby kapalin a plynů přímo na orbitální dráze. Poprvé byl tento prvek otestován na Saljutu 6 a stal se natrvalo součástí sovětského a posléze ruského kosmického know-how. Přes všechna vylepšení však byl vývoj stanic rozhodně spíše evolucí než revolucí. Zdálo by se, že stejně tomu mělo být i u základního bloku…