V roce 1982 se stal Jean-Loup Chrétien prvním francouzským občanem ve vesmíru. Na palubě Sojuzu T-6 se vydal na stanici Saljut 7, kde pobyl 7 dní, což byl pro internacionální posádky standard. Ovšem Francie, respektive francouzská kosmická agentura CNES, chtěla více. Rozmáchla se tedy na několika frontách. Jedním ze směrů byl let Francouze na americkém raketoplánu. Druhá linie úsilí pak směřovala k dalšímu letu se Sověty, ovšem tentokrát na podstatně delší dobu, než tomu bylo dosud. V březnu 1986 proběhlo první jednání mezi CNES a sovětskou agenturou Glavkosmos a v červenci byla podepsána dohoda o letu Francouze na stanici Mir. Cenovka: 21 milionů dolarů. Současně se rozběhlo hledání vhodných kandidátů. Do hledáčku se dostal i Jean-Loup Chrétien, jenž v té době měl za sebou mimo jiné i účinkování coby záloha Patricka Baudryho pro misi raketoplánu Challenger STS-51-E (Chrétien Baudrymu svým způsobem oplácel službu, když Baudry byl předtím jeho náhradníkem při letu na Saljut). Na začátku srpna bylo oznámeno, že Jean-Loup Chrétien je hlavním kandidátem pro zamýšlený let, spolu s ním se bude připravovat zkušený testpilot z proslulého zkušebního střediska v Cazaux, Michel

Bulharská lidová republika se v roce 1979 stala jednou z mála zemí, jež se mohly chlubit vlastním kosmonautem. Georgi Ivanov startoval spolu se zkušeným Nikolajem Rukavišnikovem 10. dubna na misi, která měla trvat zhruba týden a na palubě stanice Saljut 6 měly být provedeny experimenty, jež vypracovali bulharští experti. Ovšem porucha motoru Sojuzu ve fázi sbližování se Saljutem znamenala, že Rukavišnikov s Ivanovem museli zamířit domů, aniž by se na palubu stanice podívali. Jejich let nakonec trval jen necelé dva dny a cíle mise zůstaly nenaplněny. V roce 1986 se proto sovětská a bulharská strana dohodly na opakování letu, tentokrát na stanici Mir. Na počátku roku 1987 tak do Hvězdného městečka zamířil bulharský tým se dvěma kandidáty na křeslo v Sojuzu. Prvním byl Alexandr Alexandrov a druhým Krasimir Stojanov. Zatímco pro Stojanova byl výcvik novou zkušeností, pro Alexandrova to byla obnošená vesta. V roce 1979 totiž figuroval coby náhradník Georgiho Ivanova a nyní se vracel na důvěrně známá místa. Kuriózní je fakt, že jeho bratr Plamen Alexandrov se v roce 1986 dostal do úzkého výběru a stal se jedním ze čtveřice kandidátů na druhého

Vladimir Titov byl odhodlán dát do nadcházející mise naprosto vše. Temné období bylo snad již definitivně za ním, přesto byly vzpomínky na předcházející čtyři roky stále živé. Nejprve byl v dubnu 1983 velitelem Sojuzu T-8 a měl pracovat na stanici Saljut 7. Nevyklopená anténa systému Igla však zhatila všechny plány na spojení se stanicí a Titov se svojí posádkou museli už po dvou dnech zpátky domů. Podruhé dostal příležitost o pár měsíců později, v září 1983. V den startu se jeho raketa ani neodlepila od rampy – její požár si vyžádal aktivaci záchranného systému a Titovův let tentokrát trval jen něco málo přes pět minut. Potřetí jeho šance zhasly ještě předtím, než se na rampu vůbec dostal. Jeho parťákovi Alexandru Serebrovovi lékaři vystavili stopku týden před startem a místo nich do křesel v Sojuzu TM-2 usedli Jurij Romaněnko a Alexandr Lavejkin. Zdálo se, že s každou novou nominací se Vladimiru Titovovi vesmír paradoxně vzdaluje. Mnozí se obávali, že po posledním debaklu se Sojuzem TM-2 se už psychicky nedá dohromady. Stigma smolaře bylo natolik silné, že například Bulhaři, kteří se od ledna