NASA
NASA jmenovala Amita Kshatriyu novým zástupcem administrátora NASA. Amit Kshatriya před nástupem do nové funkce vedl kancelář programu Moon to Mars.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
NASA jmenovala Amita Kshatriyu novým zástupcem administrátora NASA. Amit Kshatriya před nástupem do nové funkce vedl kancelář programu Moon to Mars.
Projekt Kuiper společnosti Amazon uzavřel svou první leteckou dohodu. Partnerství s JetBlue má od roku 2027 zpřístupnit přibližně 75 letadlům širokopásmové připojení k družicím na nízké oběžné dráze Země.
Více než 80 důstojníků amerických Vesmírných sil minulý týden jako první absolvovalo nový roční kurz pro výcvik důstojníků. Tento program zahrnuje seznamování s vesmírnými operacemi, kybernetickou válkou a zpravodajstvím.
Spacedock, startup sídlící v Silicon Valley, dříve známý jako Orbital Outpost X , 20. srpna oznámil plány na demonstraci univerzálního připojovacího zařízení pro vesmírné systémy při misi, která by měla letět v roce 2026.
Společnost AscendArc se sídlem v Portlandu v Oregonu prodala svůj první malou geostacionární komunikační družici společnosti KT Sat, vlajkovému jihokorejskému operátorovi.
Společnost True Anomaly, startup zaměřený na vesmírné technologie a zaměřený na obranu se sídlem v Coloradu, najal Sarah Walterovou, výkonnou ředitelku pro družicový průmysl, na pozici provozní ředitelky.
Bílý dům 2. září oznámil dlouho očekávané přemístění velitelství amerického vesmírného velitelství z Colorado Springs v Coloradu do Huntsville v Alabamě, čímž zrušil rozhodnutí předchozího prezidenta Bidena z roku 2023 ponechat velitelství v Coloradu.
Společnosti General Atomics a Kepler Communications demonstrovaly spojení dvoumotorového letounu De Havilland Canada DHC-6-300 a družice. V demonstraci navázal optický komunikační terminál společnosti General Atomics namontovaný na letadle komunikaci s optickým terminálem Tesat na komunikační družici Kepler.
Společnost Muon Space se po navýšení financování o 90 milionů dolarů snaží rozšířit výrobní kapacity a zaměřit se na rostoucí poptávku po stále výkonnějších družicích v hmotnostním rozmezí 100–500+ kilogramů.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Šedesátá léta byla pro kosmonautiku skutečným zlatým obdobím. Zejména pro Američany to byla, po počátečním šoku z ruských prvenství, doslova „doba zaslíbená“. V průběhu jediné dekády se agentura NASA posunula od opatrných výprav odvážných jedinců za hranice atmosféry až k výpravám na jiné kosmické těleso. Zatímco program Mercury má dodnes pro mnohé příchuť pionýrských počinů, nesporným vrcholem oné éry je program Apollo. Stovky tisíc lidí, jež Apollo pomáhali tvořit, dokázaly něco, co je dodnes téměř nepochopitelné a čemu ani v dnešní době nejeden laik (bohužel) nedokáže uvěřit. Tak trochu ve stínu veleúspěšného Apolla však zůstává program, bez něhož bychom legendární slova Neila Armstronga o velkém skoku pro lidstvo mohli poslouchat jen stěží – nebo o mnoho později. Program Gemini dnes bývá vnímán jako pouhý mezičlánek mezi Mercury a Apollem, ve skutečnosti si však tento program zasluhuje naši pozornost a mnohem, mnohem více uznání, než je mu doposud dopřáváno. Právě během tohoto programu Američané pokročili od jednoduchých nakouknutí do vesmíru po úkony, jež tvoří pomyslnou kosmonautickou maturitu, a bez nichž by
Za celou existenci našeho lidského rodu se můžeme jako lidstvo pochlubit jen malou hrstkou těch, kteří pokořili hranice zemské atmosféry. K dnešnímu dni pouhých 552 jedinců stojí proti miliardám ostatních, kteří nikdy nespatřili Zemi z výšky několika desítek či stovek kilometrů. Ovšem i v této pětisethlavé skupince existuje jeden exkluzivní klub. Klub těch, co měli možnost spatřit náš domov v celé kráse coby modrou kuličku v černi nekonečného vesmíru. Pouhých 24 mužů opustilo hranice nízkého zemského orbitu a vydalo se k Měsíci. Onen klub se vytvořil v letech 1968-1972 a je obrovskou hanbou naší společnosti, že k nim za pětačtyřicet let nepřibyl ani jeden další člen. A co horšího – tito výjimeční mužové, kteří mohli na vlastní oči sledovat východ Země nad Měsícem a porovnat lunární nehostinnou a prázdnou krajinu s živoucími barvami a nádherou zeměkoule, pomalu odcházejí. Ještě začátkem týdne jich zbývalo patnáct. Od pondělní noci to již neplatí. Klub pozbyl dalšího ze svých členů…
Až příliš často se poslední dobou objevují zprávy o tom, že se na svou poslední cestu vydal jeden z těch, kteří pomáhali formovat kosmonautiku tak, jak ji známe dnes. Jak už bylo mnohokrát řečeno, kalendář je neúprosný a průkopníkům z počátků kosmického věku je stejně jako všem ostatním vyměřen jen omezený čas. Neustále mám před očima fotografie v knihách, které jsem hltal jako malý kluk a podvědomě předpokládám, že oni mužové, k nimž jsem vzhlížel, vypadají stále stejně – v nejlepších letech a plní síly. Proto pokaždé, když jeden z nich odejde, nemohu se ubránit překvapení. Tento týden bohužel opět jedna taková zpráva oběhla komunitu fanoušků kosmonautiky a oznamovala, že tento svět opustil jeden z výjimečných mužů, astronaut a bývalý důstojník námořního letectva Paul Joseph Weitz. Jeho jméno je spojeno se dvěma výpravami do vesmíru, jež od sebe dělila celá dekáda, a obě tyto cesty byly něčím výjimečné.
S odletem Leonida Kizima a Vladimira Solovjova stanice Saljut 7 osaměla. S připojeným Kosmosem-1686 vykružovala orbit za orbitem a čekala na svůj další osud. Mezitím na Zemi probíhalo velké rozhodování. Bylo evidentní, že k dlouhodobým expedicím už Saljut není způsobilý, navíc tady byla nová stanice Mir. Nemělo příliš smysl držet obě stanice na oběžné dráze. Zprvu tak převládal názor, že by bylo bývalo nejlepší poslat Saljut/Kosmos co nejdříve do atmosféry. Ovšem byl tady i druhý názor: možná by nebylo od věci přizvednout Saljut pomocí motorů Kosmosu na vysokou dráhu a učit se na neobydlené stanici, jak vlastně tak komplexní stroj ve vesmíru stárne. Nesmělé pokusy na toto téma už byly vykonány se Saljutem 4 a Saljutem 6, ovšem Saljut 7 se pomalu blížil dlouhověkosti svého předchůdce a vidina možnosti detailního sledování postupné degradace systémů stanice po dobu dejme tomu dvojnásobně delší oproti Saljutu 6 byla velmi lákavá. Nakonec právě tento názor převážil a na Saljut čekal nový život – život pokusného objektu, který napoví svým tvůrcům, jak připravovat budoucí
20. února 1986 krátce před půl třetí ráno místního času se nad Bajkonurem rozzářila obloha a ozval se hromový rachot. Ze startovní rampy 200L se právě zvedal Proton-K, pod jehož aerodynamickým krytem na špici se skrýval dlouho očekávaný stroj – základní blok stanice nové generace. Základní blok nesl tovární označení 17КS №12701 a mezi svými tvůrci byl znám také jako DOS-7. Nosič opět fungoval bezvadně a po navedení na předběžný orbit dostal onen stroj název, jež se stane legendou – „Mir“. Tentokrát neměl být DOS-7 monolitní stanicí, jeho koncepce byla modulární a předpokládala v průběhu několika let připojení dalších pěti modulů, jež měly nebývale rozšířit možnosti výzkumu a pozorování zemského povrchu, mikrogravitace, prostředí nízkého orbitu, vesmírných těles a dalších oblastí zájmu vědců a výzkumníků. Osud stanice Mir by vydal na velmi tlustou knihu (a koneckonců vícero velmi tlustých knih na téma Mir už spatřilo světlo světa), ovšem náš seriál je zaměřen čistě na program Saljut a Mirem se zabývat nebude. Čtenáři si však zajisté mohou klást otázku, proč je zde Mir
Problémy Saljutu 7 narušily plánované práce nejen z hlediska časového plánu. Pomyslný „klacek do špic“ zasáhnul i personální sestavy posádek. Původně měla čtvrtou expedici na Saljut tvořit trojice Vasjutin-Savinych-Volkov. Ovšem poté, co byl Savinych přeřazen do posádky, jež měla stanici zachránit, vyvstala otázka, kdo tuto záchranářskou posádku vystřídá. Nejjednodušším řešením se jevilo částečně zachovat původně plánované posádky, ovšem na místa palubních inženýrů měli usednout kosmonauti-specialisté z oddílu NPO Eněrgija, kteří měli za úkol posoudit dopad poruch na systémy stanice přímo „in situ“. Od března 1985 se tak začaly připravovat tři posádky. Vladimira Vasjutina a Alexandra Volkova, kteří měli původně tvořit dvě třetiny hlavní posádky čtvrté expedice, doplnil zkušený harcovník Georgij Grečko. Záložní posádka pak sestávala z původní dvojice Alexandr Viktorenko a Jevgenij Salej. Původního palubního inženýra Alexandra Alexandrova v posádce vystřídal Gennadij Strekalov. Rezervní posádku tvořila trojice Anatolij Solovjov, Alexandr Serebrov a Nikolaj Moskalenko. Jakmile se podařilo Saljut přivést zpět k životu, byly plány na další využití stanice potvrzeny: ke stanici se vydají Vasjutin, Grečko a Volkov. Poté, co Grečko
Na konci roku 1984 měla stanice Saljut 7 za sebou tři dlouhodobé expedice, jež bylo možné považovat za jednoznačně úspěšné. Přes dílčí problémy se kosmonautům dařilo setrvávat na orbitu vždy nepřetržitě několik měsíců a během této doby vykonávat krom experimentů také mnohdy náročnou údržbu různých systémů. Také pro rok 1985 byl u stanice naplánován poměrně živý provoz. Dorazit měl vojenský modul TKS-M s teleskopem „Pion-K“, který měla využívat čtvrtá dlouhodobá expedice s předběžným datem startu v polovině května. Pro tento úkol byly složeny tři posádky, přičemž tým ve složení Vasjutin/Savinych/Volkov měl být posádkou hlavní. Na orbitu jim měla na počátku listopadu dělat dva týdny společnost návštěvnická posádka složená čistě ze zástupkyň něžného pohlaví. Její velitelkou měla být zkušená Světlana Savickaja, s ní měly k Saljutu letět Jekatěrina Ivanova a Jelena Dobrokvašina. V prosinci měla stálou posádku vystřídat dvoučlenná pátá dlouhodobá expedice, jež měla práce na Saljutu 7 završit. Stanice měla být využívána ještě v době, kdy bylo v plánu na orbit vyslat základní blok její nástupkyně – modulární stanice Mir. Ovšem
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se prostřednictvím Saljutu 6 Sovětský svaz dostal do vedení ohledně času stráveného kosmonauty na orbitu. Ve stejném duchu měl pokračovat také Saljut 7. Po nutných improvizacích, jež si v roce 1983 vyžádaly havárie a neúspěchy, doufali příslušní činitelé, že se třetí dlouhodobé expedici podaří prolomit rekord ustanovený první expedicí. Ovšem problematiku dlouhodobého pobytu ve vesmíru nebylo dobré podceňovat, nikdo netušil, zda existuje nějaká hranice, za kterou už není radno jít. Změny, jež byly pozorovány po návratu kosmonautů z dlouhodobých expedic na Zem, byly občas znepokojující – snížení kapacity kardiovaskulárního systému, rapidní úbytek vápníku v kostech nebo třeba výrazné oslabení některých svalových skupin. Pro sledování těchto změn v reálném čase by bylo bývalo výhodné mít přímo na palubě lékaře, který by mohl stav sebe i svých kolegů pečlivě monitorovat a v případě problému zasáhnout a ukončit misi. Vzhledem k tomu, že v užívání byl již prověřený a spolehlivý trojmístný Sojuz řady „T“, nebylo nic snazšího, než jedno křeslo obsadit lékařem. V srpnu 1982 zahájil všeobecný kosmonautický výcvik kardiolog Oleg
2. března 1983 odstartoval z rampy 200L kosmodromu Bajkonur Proton-K, na jehož špici se nacházela další z těžkých zásobovacích a transportních lodí TKS – pohrobka programu Almaz. Pod označením Kosmos-1443 měla loď strávit ve vesmíru téměř půl roku, z toho většinu doby připojena k orbitální stanici Saljut 7. Když se 10. března odpoledne Kosmos-1443 skutečně ke stanici připojil, na orbitu se nacházel skutečně impozantní komplex, podobný tomu, který tvořila předchozí stanice Saljut 6 spolu s Kosmosem-1267, a který zaniknul předešlý rok. Hmotnost komplexu necelých 40 tun a délka kolem 32 metrů vzbuzovaly úctu. Na Saljut přivezla loď TKS mimo jiné přes 3 tuny zásob a vybavení, mezi jiným i kontejnery s přídavnými slunečními panely, jež měly být namontovány v průběhu další expedice. Pro snazší vykládku zásob byly dokonce v interiéru TKS jakési „přepravní vozíky“, pomocí kterých měl být náklad přemisťován k průlezu do stanice. Loď byla připojena k přednímu stykovacímu uzlu, což znamenalo, že nemohlo být přečerpáváno palivo do nádrží stanice, nicméně elektrické rozvody propojeny byly a tak mohly panely TKS dodávat na stanici přibližně 3,5 kW elektrické
Koncem sedmdesátých let proběhlo menší organizační zemětřesení na moskevském předměstí Fili. Chruničevův závod se vymanil z područí Čelomějovy kanceláře CKBM. Z bývalé Čelomějovy filiálky se nyní stala samostatná konstrukční kancelář „KB Saljut“. V jejím čele stanul Dmitrij Poluchin. Paradoxně po osamostatnění byla kancelář Saljut mnohem více nakloněna požadavkům CKBM než v dobách, kdy Čelomějovi přímo podléhala. Nicméně těžiště prací ve Filách spočívalo v pokračování programu orbitálních stanic Saljut. Neuvěřitelný úspěch stanice DOS-5 známé jako Saljut 6 potvrdil schopnosti týmu Chruničeva, stejně tak i schopnosti pracovníků koncernu Eněrgija, kteří stáli za konstrukčním řešením stanice. 30. června 1981 pak synergie mezi těmito dvěma podniky vedla k tomu, že KB Saljut oficiálně přešla pod hlavičku Eněrgije a stala se její filiálkou. V tomto uspořádání výrobní komplex ve Filách zůstal až do roku 1988, kdy se pod názvem KB Saljut opět osamostatnil. V roce 1993 se z něj stalo „Státní kosmické výzkumné a výrobní centrum V. M. Chruničeva“, pod kterýmžto jménem bychom výzkumný a výrobní komplex nalezli ve Filách i dnes. Chruničevo sklidilo za svůj přínos ke vzniku a chodu
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.