Vlající úseky tepelné izolace na návratovém úseku Sojuzu TM-9 nepředstavovaly žádné bezprostřední riziko. Podle tepelných modelů vypracovaných specialisty z Energije se teplota na odhaleném plášti úseku ani nepřiblížila maximálním nebo minimálním přípustným limitům. Problém možná mohl nastat s kondenzací vody na chladných stěnách, ale Sojuz byl prostřednictvím vzduchové hadice neustále větrán, takže ani tento faktor nebyl nijak závažný. Malinko problematickým bylo chování izolace během práce orientačních motorků, nicméně už přestykování k zadnímu uzlu napovědělo, že se v tomto ohledu nebude dít nic dramatického. Další obavou mohlo být chování úseku v okamžiku, kdy směřoval během přistávacího manévru k Zemi. Vlající izolace mohla zakrýt infračervená čidla vertikály. S tím by si ovšem kosmonauti měli být schopni poradit. Nakonec tady byl poslední problém, který však už nabýval reálné podoby: během rozdělování úseků před přistáním se mohla izolace zachytit za anténu Kursu na orbitálním úseku nebo za některý z konstrukčních prvků přístrojového úseku. Ani v tomto případě nehrozilo kosmonautům smrtelné nebezpečí, nicméně návratová kabina mohla začít neplánovaně rotovat, což by znamenalo balistický sestup

Na přelomu prosince 1989 a ledna 1990 plnila pátá stálá expedice na Miru určený letový program, který zahrnoval mimo jiné i pozorování a snímání povrchu Sovětského svazu. Při té příležitosti Viktorenko a Serebrov odhalili, že Aralské jezero už není jednolitou vodní plochou, ale dvěma separátními jezery. I z vesmíru tak bylo možné vidět výsledek bláhové lidské snahy spoutat přírodu bez ohledu na zdravý selský rozum a bez ohledu na budoucnost. Paradoxně právě budoucností se Alexandr Serebrov zabýval dlouhodobě – budoucností v osobách dětí. Už od dob studia na moskevském Institutu fyziky a technologie se podílel na pořádání televizních olympiád pro školáky. A teď, ve vesmíru, mohl dát svému poslání ještě další rozměr. 28. ledna vysílal spolu se svým kolegou z paluby Miru několik televizních lekcí pro školáky, kteří přijeli do řídicího střediska z různých koutů SSSR. Datum, které pro lekce zvolil, nebylo náhodné. Serebrov a Viktorenko tak chtěli vzdát hold učitelce Christě McAuliffe, která čtyři roky předtím zahynula při startu raketoplánu Challenger, aniž by mohla, jak bylo plánováno, vyučovat z oběžné dráhy. Leden však nebyl

Pilotované kosmické lodě řady Sojuz procházely v průběhu své služby řadou změn, jež postupně vylepšovaly charakteristiky systémů lodi, zvyšovaly její výkony a spolehlivost. Bylo by bláhové domnívat se, že vylepšení se nebudou týkat také nákladních lodí 7K-TG (Progress). První stroj této řady startoval ve druhé polovině sedmdesátých let a odvedl výbornou práci při podpoře pobytu kosmonautů na palubách orbitálních stanic. Přibližně v polovině osmdesátých let začaly práce na modernizaci stroje a v polovině roku 1989 byl ke startu připraven první exemplář nákladní lodi 7K-TGM (Progress M).

Když Volkov s Krikaljovem začínali svůj výcvik coby čtvrtá základní posádka Miru, plán jejich letu byl náročný a poměrně vzrušující. Ještě před zahájením mise měl ke stanici dorazit doplňkový modul 77KSD (Kvant-2). Ten měl, krom jiného, obsahovat i přechodovou komoru pro výstupy do volného prostoru. Volkov a Krikaljov počítali s tím, že do prostoru vystoupí hned šestkrát – většina výstupů měla zahrnovat modifikace stanice po připojení Kvantu-2. Přílet tohoto modulu měl také znamenat začátek velmi zajímavé periody. Po přemístění Kvantu-2 na jeden z radiálních portů přechodového úseku by se Mir nacházel v asymetrické konfiguraci a bylo by značně ztíženo ovládání a orientace komplexu. Proto ještě před koncem Volkovovy, Krikaljovovy a Poljakovovy expedice bylo v plánu připojení dalšího modulu 77KST (Kristall). Po jeho přemístění na protilehlý radiální port oproti Kvantu-2 by se vrátilo těžiště Miru zase do rozumných mezí. Rušná expedice EO-4, během níž mělo dojít k významnému rozšíření prostoru i možností stanice, byla rozpočítána zhruba na půl roku, ovšem, jako mnohokrát předtím i potom, realita byla nakonec úplně jiná. Ještě před vzletem se začaly

V roce 1982 se stal Jean-Loup Chrétien prvním francouzským občanem ve vesmíru. Na palubě Sojuzu T-6 se vydal na stanici Saljut 7, kde pobyl 7 dní, což byl pro internacionální posádky standard. Ovšem Francie, respektive francouzská kosmická agentura CNES, chtěla více. Rozmáchla se tedy na několika frontách. Jedním ze směrů byl let Francouze na americkém raketoplánu. Druhá linie úsilí pak směřovala k dalšímu letu se Sověty, ovšem tentokrát na podstatně delší dobu, než tomu bylo dosud. V březnu 1986 proběhlo první jednání mezi CNES a sovětskou agenturou Glavkosmos a v červenci byla podepsána dohoda o letu Francouze na stanici Mir. Cenovka: 21 milionů dolarů. Současně se rozběhlo hledání vhodných kandidátů. Do hledáčku se dostal i Jean-Loup Chrétien, jenž v té době měl za sebou mimo jiné i účinkování coby záloha Patricka Baudryho pro misi raketoplánu Challenger STS-51-E (Chrétien Baudrymu svým způsobem oplácel službu, když Baudry byl předtím jeho náhradníkem při letu na Saljut). Na začátku srpna bylo oznámeno, že Jean-Loup Chrétien je hlavním kandidátem pro zamýšlený let, spolu s ním

Bulharská lidová republika se v roce 1979 stala jednou z mála zemí, jež se mohly chlubit vlastním kosmonautem. Georgi Ivanov startoval spolu se zkušeným Nikolajem Rukavišnikovem 10. dubna na misi, která měla trvat zhruba týden a na palubě stanice Saljut 6 měly být provedeny experimenty, jež vypracovali bulharští experti. Ovšem porucha motoru Sojuzu ve fázi sbližování se Saljutem znamenala, že Rukavišnikov s Ivanovem museli zamířit domů, aniž by se na palubu stanice podívali. Jejich let nakonec trval jen necelé dva dny a cíle mise zůstaly nenaplněny. V roce 1986 se proto sovětská a bulharská strana dohodly na opakování letu, tentokrát na stanici Mir. Na počátku roku 1987 tak do Hvězdného městečka zamířil bulharský tým se dvěma kandidáty na křeslo v Sojuzu. Prvním byl Alexandr Alexandrov a druhým Krasimir Stojanov. Zatímco pro Stojanova byl výcvik novou zkušeností, pro Alexandrova to byla obnošená vesta. V roce 1979 totiž figuroval coby náhradník Georgiho Ivanova a nyní se vracel na důvěrně známá místa. Kuriózní je fakt, že jeho bratr Plamen Alexandrov se v roce 1986 dostal do

Vladimir Titov byl odhodlán dát do nadcházející mise naprosto vše. Temné období bylo snad již definitivně za ním, přesto byly vzpomínky na předcházející čtyři roky stále živé. Nejprve byl v dubnu 1983 velitelem Sojuzu T-8 a měl pracovat na stanici Saljut 7. Nevyklopená anténa systému Igla však zhatila všechny plány na spojení se stanicí a Titov se svojí posádkou museli už po dvou dnech zpátky domů. Podruhé dostal příležitost o pár měsíců později, v září 1983. V den startu se jeho raketa ani neodlepila od rampy – její požár si vyžádal aktivaci záchranného systému a Titovův let tentokrát trval jen něco málo přes pět minut. Potřetí jeho šance zhasly ještě předtím, než se na rampu vůbec dostal. Jeho parťákovi Alexandru Serebrovovi lékaři vystavili stopku týden před startem a místo nich do křesel v Sojuzu TM-2 usedli Jurij Romaněnko a Alexandr Lavejkin. Zdálo se, že s každou novou nominací se Vladimiru Titovovi vesmír paradoxně vzdaluje. Mnozí se obávali, že po posledním debaklu se Sojuzem TM-2 se už psychicky nedá dohromady. Stigma smolaře