Eutelsat
Francouzský družicový operátor Eutelsat a indický poskytovatel námořních služeb Station Satcom podepsali víceletou dohodu o rozšíření služeb OneWeb LEO, které vlastní Eutelsat, pro flotilu Satcomu.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Francouzský družicový operátor Eutelsat a indický poskytovatel námořních služeb Station Satcom podepsali víceletou dohodu o rozšíření služeb OneWeb LEO, které vlastní Eutelsat, pro flotilu Satcomu.
Bývalý administrátor NASA Jim Bridenstine se připojuje ke společnosti Quantum Space jako její generální ředitel. Společnost se zaměřuje na nové příležitosti v oblasti národní bezpečnosti.
Rostoucí tlak na zabezpečení strategických vod vede k poptávce po důslednějším monitorování podmořské aktivity, což vytváří příležitosti pro autonomní plavidla připojená k družicím, která mohou sledovat oblasti mimo dosah vesmírných senzorů.
Polská kosmická společnost Eycore vypustila družici Eycore-1. Družici je určena pro pozorování Země s technologií radaru se syntetickou aperturou (SAR) od této společnosti. Start rakety Falcon 9 z vesmírné základny Vandenberg.
Společnost Voyager Technologies uvedla, že je připravena na případ, že NASA změní plány na podporu vývoje komerčních vesmírných stanic.
Interlune, startup s plány na získávání helia-3 z Měsíce, získal kontrakt od NASA na vývoj nákladu pro testování způsobů extrakce tohoto cenného izotopu z lunárního regolitu.
Indický startup Pixxel, který se zabývá hyperspektrálním zobrazováním, plánuje testovat technologii orbitálních datových center na družici Pathfinder, která je navržena tak, aby poskytovala geoprostorové informace přímo z vesmíru.
Skupina obranných a technologických firem sestavuje společné úsilí zaměřené na řešení přetrvávajícího problému vojenských uživatelů: jak přistupovat ke komerčním družicovým snímkům a dalším geoprostorovým informacím a jak je používat, když jsou komunikační sítě nespolehlivé nebo nedostupné.
Společnost Firefly Aerospace plánuje koncem léta představit modernizovanou verzi své rakety Alpha, protože zaznamenává silnou poptávku na jejívyužití, zejména pro aplikace v oblasti národní bezpečnosti.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Zdálo by se, že po provedení poměrně riskantní položky v letovém plánu, navíc ve světové premiéře, by si posádka zasloužila trochu oddechu. Pro osazenstvo Voschodu-2, Pavla Běljajeva a Alexeje Leonova, měl znamenat zbytek letu víceméně klidnou jízdu protkanou několika experimenty a pozorováními, následovanou bezproblémovým přistáním v určené oblasti. Na sedmnáctém obletu měla jejich pouť skončit přibližně ve stejných místech jako u předchozích letů a pátrací jednotky byly připraveny posádku velmi záhy po přistání evakuovat do nejbližšího většího města tak, jako tomu dosud vždy bylo. Kosmonauti se po vydatném jídle zabývali astronomickými observacemi, prováděli několik biomedicínských experimentů a snažili se pozorovat a fotografovat zemský povrch. Vše bylo poněkud ztíženo rotací lodi, která se z původní rychlosti zhruba jedna otáčka za 20 sekund postupně stabilizovala na jedné otáčce za 40-45 sekund, nicméně ani tak nebylo jednoduché hledat detaily na Zemi. Leonovovi se přesto podařilo postřehnout vojenské letiště na území USA. Ráno 19. března se pak Běljajevovi podařilo několik sekund sledovat neznámou družici. Ovšem i tato malá dílčí pozitiva překrylo cosi, co se odehrávalo
Březen 1965 byl na Bajkonuru velmi rušný. Sedmého startoval „Kosmos-59“, ve skutečnosti rozvědná družice řady Zenit-4. Ta byla využita jako nouzový demonstrátor vlastností kabiny s přírubou přechodové komory při průletu atmosférou poté, co dedikovaný stroj „Kosmos-57“ vinou pozemní obsluhy skončil explozí přímo na oběžné dráze. Ukázalo se, že jediným důsledkem přítomnosti kulaté příruby je rotace v rozmezí 40° až 100°/s, což bylo naprosto pohodlně v limitech, které by měl lidský organismus zvládnout. Pouhých pět dní poté, 12. března, pak proběhl start sondy k Měsíci. Automatická stanice Je-6 No9 měla provést měkké přistání na povrchu našeho přirozeného souputníka. Bohužel se však nedostala ani z prozatímní oběžné dráhy kolem Země. Čtvrtý stupeň, který měl stroj vyvázat ze zemské orbity a nasměrovat jej k Měsíci, se díky závadě v elektrickém systému nezažehnul. Sestava dostala nicneříkající název „Kosmos-60“ a zanikla v atmosféře pět dní po svém vzletu. Start lunární sondy z pozorovacího stanoviště na kosmodromu sledovali i kosmonauti. Podívaná byla mírně zkalena počasím, kdy oblaka nacucaná deštěm klesla skoro až k raketě stojící na rampě, i tak to však
U letu prvního trojmístného Voschodu 3KV probíhaly velké zákulisní tahanice a rošády ohledně zařazení civilních kandidátů na soupisku posádek. Animozita mezi vojáky a civily zde vyplula na povrch velmi zřetelně a velmi nepěkně. Naproti tomu u letu dvoumístné lodi 3KD, jehož součástí měl být také výstup jednoho z kosmonautů do volného prostoru, žádné spory podobného druhu nepanovaly. Každému muselo být navýsost jasné, že pouze fyzicky extrémně dobře připravení profesionálové si dokáží s tímto úkolem poradit a podstoupit všechna rizika, která se s tímto krokem pojila. Pro program Voschod bylo v březnu 1964 vybráno devět členů oddílu kosmonautů Vzdušných sil, aby mohla začít příprava k letům vícemístných lodí. Během několika týdnů se nicméně složení skupiny těch, kteří nebyli vytipováni pro vřazení do tříčlenných posádek pro první let, znatelně změnilo a ztenčilo. Někteří byli přeřazeni do jiných programů, jiní zase měli „tu smůlu“, že se do vesmíru již podívali a proto bylo rozhodnuto neriskovat jejich životy. Nakonec ve skupině nezařazených zbyli pouze čtyři kandidáti, a ti mohli začít výcvik v rámci programu „Vychod“. Jenže sotva jejich
Sověti si od počátku věku praktické kosmonautiky velmi dobře hlídali svého úhlavního soka, Spojené státy. V tomto ohledu měli úkol velmi usnadněn faktem, že USA svůj pilotovaný program vystavily očím veřejnosti. Proto když v červenci 1964 proběhla tisková konference ohledně složení posádky mise Gemini GT-4, na rozdíl od amerických žurnalistů zcela jistě zbystřil nejeden ruský kosmický analytik. Z úst představitelů NASA totiž zazněla zmínka o tom, že součástí mise bude také výstup do volného prostoru, tedy lépe řečeno – zatím měl být pouze otevřen příklop a astronaut se měl vysunout po pás ven z lodi. I to však stačilo, aby dostal projekt „Vychod“ další impulz, jenž mu přidal na naléhavosti. A jestliže předtím osazenstvo kanceláře OKB-1 dokázalo v rekordním čase upravit jednomístnou loď Vostok na vícemístný stroj, nyní byl čas na stejně hektické přípravy na výstup sovětského občana do volného prostoru. Samozřejmě pokud možno nikoli jen povysunutí mimo přechodovou komoru a, samozřejmě, ideálně předtím, než palmu vítězství uzmou Američané…
Nesmrtelný výrok jedné z klíčových postav světové kosmonautiky zní: „Země je kolébkou lidstva. Nelze ale věčně žít v kolébce!“ Konstantin Ciolkovskij byl bezesporu vizionář a zcela bez debaty předurčil další cestu lidstva coby hledačů nových světů. Další klasik kosmonautiky, s nímž jsme již měli v rámci seriálu tu čest, pak prohlásil: „Námořník na transoceánské lodi by měl být schopen plavat, stejně tak by i kosmonauté měli mít možnost vyjít do volného prostoru mimo loď.“ Skutečně, Sergej Koroljov byl přes svůj tvrdý manažerský styl snílkem a vizionářem stejného ražení jako Ciolkovskij. Byl naprosto pevně přesvědčen, že v budoucnu nevyhnutelně vyvstane potřeba, aby lidé prováděli rutinní údržbu lodí a stavěli velké konstrukce na orbitální dráze. A to se nade vší pochybnost neobejde bez toho, aniž by kosmonauti opustili bezpečí stěn svých kosmických lodí. A ani tady nehodlali Sověti přenechat palmu vítězství Američanům.
Zatímco nad hlavami pozemšťanů létala trojčlenná posádka a svět byl překvapen a omámen dalším krokem v dobývání vesmíru (jakkoli byl tento krok jen pustým oportunismem), v útrobách mocenské mašinérie se neodvratně dal do pohybu proces, jež měl určit tvář politického světa na dlouhé dekády. Leonid Brežněv byl předsedou prezídia Nejvyššího sovětu, a tedy mužem, který byl součástí samotného vrcholku komunistické moci v SSSR. Současně však byl hlavou skupiny, jež si dala za cíl odstranit z politického života Nikitu Chruščova, prvního tajemníka Komunistické strany SSSR. Tato funkce činila z Chruščova nejmocnějšího muže Sovětského svazu a Brežněvovi (a nejen jemu) byly proti srsti mnohé kroky a reformy, které Chruščov implementoval. Svou roli zde samozřejmě sehrály i vlastní Brežněvovy ambice. Zdálo by se, že spiknutí proti Chruščovovi bylo provedeno symbolicky v době, kdy světovou pozornost poutal Voschod, ve skutečnosti byl výběr termínu určen něčím zcela jiným. Na faktu, že puč určil nejen politické směřování SSSR, ale měl vliv i na kosmonautiku, to však nic neměnilo…
Když se 11. října 1964 otevřela vrata montážní haly MIK a z jejích útrob byla vytlačena nosná raketa, zdálo by se, že není důvod k velké nervozitě. Takovýchto vývozů již Bajkonur zažil mnoho, ovšem tentokrát to bylo něco trochu jiného. Na špici nosiče totiž čekala na svou chvíli loď 3KV No3. Její palubu již neměly zabydlet antropometrické figuríny, nýbrž živí lidé – poprvé se měla do vesmíru vydat vícečlenná posádka. Trojice kosmonautů již několik dní předtím provedla poslední „posezení“ v kabině, aby se ujistila, že vše je na svém místě, nyní se do útrob lodi podívá až poté, co bude raketa vztyčena na rampě. Posádka ve složení Vladimir Komarov, Konstantin Feoktistov a Boris Jegorov se měla vydat na misi, která, co se rizik týče, neměla v pilotované kosmonautice obdoby. A je naprosto pochopitelné, že všichni, kdo se na realizaci tohoto letu podíleli, měli na srdci obrovský kámen. Nejvíce to platilo o muži, který hrál v celém kolotoči sovětského kosmického programu ústřední roli. Sergej Koroljov se sice snažil nedávat svou nervozitu
Okamžikem, kdy se kosmická loď (nebo vlastně jakýkoli stroj či mechanismus) převtělí z náčrtu na papíru nebo obrazovce počítače do reálného hmatatelného objektu, její evoluce ani zdaleka nekončí. Loď je postupně oživována a testována všemi myslitelnými způsoby. Výjimkou nebyl ani Voschod, jenže testovači v jeho případě stáli před titánským úkolem: vejít se do doslova šibeničních časových termínů. Od oficiálního posvěcení programu po první start s lidmi na palubě mělo uběhnout sotva půl roku. Je jasné, že v takové situaci se každá hodina zpoždění velmi neblaze projeví na skutečném termínu letu. A aby toho nebylo málo, Voschod měl pro sovětskou kosmonautiku přinášet v několika ohledech zcela nová řešení, s nimiž bylo jen málo zkušeností, pakliže vůbec nějaké byly. Největším žroutem času a nervů všech zainteresovaných se ukázaly být dva systémy: systém zajištění životních podmínek a přistávací systém. První z nich měl nakonec na svědomí velmi omezené možnosti stran délky letu a druhý pak zavinil ztrátu nenahraditelného artefaktu, který by dnes byl chloubou jakéhokoli světového muzea kosmonautiky…
Propast mezi civilními vedoucími postavami sovětské kosmonautiky na jedné straně a jejich vojenskými protějšky na straně druhé provázela de facto celý počátek programu Voschod. Občas až zoufalé pokusy Nikolaje Kamanina a jeho nadřízených o „celovojenskou“ posádku Voschodu se však nesetkaly s odezvou na nejvyšších místech a pomalu, ale jistě se schylovalo ke kompromisu. Ne všichni se však oné chvíle dočkali, tedy přesněji – dočkali coby kosmonauti-čekatelé. Své oběti si vyžádal i výcvik a zátěžové testy. Nejednalo se sice přímo o oběti na životech, nicméně minimálně několika jedincům se sny o vesmíru kompletně zhroutily. A u několika dalších nechybělo mnoho, aby došlo k témuž, v jednom případě z naprosto absurdních důvodů. Sestavování posádek pro první sovětskou vícemístnou kosmickou loď šlo zkrátka všelijak, rozhodně však ne hladce…
Sovětská pilotovaná kosmonautika se od svého zrodu navenek tvářila jako monolit s jasně určeným rámcem a uniformním personálním složením. Jak to ale začasté bývá, opak je pravdou. V zákulisí se téměř od začátku odehrávala nelítostná bitva mezi vojáky a civilním sektorem. Vojáky zastupovalo letectvo, které dostalo personální otázky oddílu kosmonautů na starosti. Bylo to vcelku logické, pro první pionýrské cesty do neznáma se nejlépe hodili muži s disciplínou, uvyklí subordinaci, současně však prověření co se týče fyzických parametrů, kondice, reflexů, psychologické stránky a podobně. A vojáci (zejména v osobě Nikolaje Kamanina) si hodlali nad pilotovaným vesmírem udržet kontrolu. Proti nim stáli „civilové“, jež představoval hlavně Sergej Koroljov. Podle jeho názoru bylo třeba po prvních kosmických krocích pustit ke kormidlům civilní kosmonauty, specialisty nejrůznějších profesí, kteří by lety do vesmíru povýšili na skutečně hodnotné odvětví výzkumu a vývoje. Program Voschod byl první příležitostí pro participaci civilních kosmonautů, ovšem také první velkou bitvou o to, jakou tvář budou pilotované výpravy do vesmíru mít – zda tu s výložkami, nebo bez nich…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.