Po věky věku tuto „hvězdu“ zářící na noční obloze pozorovali naši předci. Začali přicházet na to, že je viditelná nejen večer, ale i před rozbřeskem. Egypťané v době pyramid nazvali si jí Nebeským ptákem ranním a večerním. Všímaví Babyloňané pozorovali její přechod přes Slunce. V Indii jí říkali skvoucí a Arabové Zohra, neboli jas nebeský. Mluvil o ní Homér 1200 let před naším letopočtem. Izajáš slavil její jas pod zlověstným jménem Lucifer. Jenže to nebyla hvězda, ale planeta, ale na to jsme přišli až později. V raném starověkém Řecku byla Venuše nazývána Fosforos (což znamená „nositelka světla“). Teprve pozdější Hellénové spojovali tuto planetu s nám už mnohem známější bohyní lásky Afroditou, římskou Venuší bohyní lásky. V sanskrtu se Venuše nazývá Shukrah (Šukra) „jasný“ nebo „zářivý“. Má i další významy, například jméno mudrce, který byl učitelem asurů a učil védy. V Čínštině jí zase říkali Taibai Jinxing – Kovová hvězda (Večernice)… Staletí plynula. Od těch dob se věru hodně změnilo. Národy, řeči, náboženství –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ všechno. Kolik asi očí ve třpytu této pseudo „hvězdy“ do prázdna vyslovovalo svá přání, sliby, nebo přísahali věrnost a kdoví co ještě? Čas neúprosně letí, dějiny mizí, ale za horizontem vznikají příběhy nové, další a opět o něco více fascinující. Nebe nad námi však zůstává zdánlivě pořád stejné. Planety se v pravidelných intervalech vracejí s ohromující pravidelností, je to jako magie. Zářivá Venuše i dnes dokáže mnohé ohromit svou zářivostí na noční obloze a pletou si jí například s UFO. Slýchávám, že vědecky se jí zatím nedostává zdaleka tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. Aktuálním zprávám o výzkumu Sluneční soustavy dominuje zejména planeta Mars, ale také Jupiter, Saturn a jejich měsíce a v poslední době se opět do popředí dostává Měsíc a planetky. Jak je na tom ale ve skutečnosti nám nejbližší planeta Venuše, často nazývaná dvojče Země? Zdaleka ne tak špatně, jak se možná zdá.

První sci-fi román Astronauti polského spisovatele Stanisława Lema (1921 – 2006) z roku 1951 byl přeložen do mnoha jazyků, včetně češtiny a předpokládá civilizaci na Venuši, která si ale nevedla nejlépe. Vyspělí Venušané plánovali útok na Zemi, ale mezitím se zničili ve smrtícím jaderném konfliktu. Příběh je poplatný době studené války, ale vykreslení planety Venuše autorem jako pekla, nebylo tak od věci. Vize pak na plátno převedli filmaři ve filmu „Mlčící hvězda“ z roku 1959. Lem a filmaři se s popisem Venuše – z lidské perspektivy neobyvatelné ve smyslu života, jak ho známe, až tak moc nemýlili, i když důvod byl jiný. Výprava míří na Venuši na lodi Kosmokrator s posádkou tvořenou zkušenými vědci. Na planetě však nacházejí pouze svět zničený atomovou válkou a postupně odkrývají temné tajemství. Krásná připomínka toho, co jsme si ještě poměrně nedávno představovali a mysleli o večernici. Pravda byla ale ještě mnohem zdrcující. Díky výzkumu víme, že na Venuši panuje doslova peklo, ale nemůže za to destruktivní civilizace, ale kosmická historie, která byla jiná od té naší. Pokud je tedy Venuše sestrou Země, pak velmi odlišnou. Co se ale stalo? Proč druhá planeta od Slunce vypadá, tak jak vypadá? A může stejně nebo podobně jednou dopadnout i Země? Mnohé mají totiž obě planety skutečně společné.

Rozhněvaná bohyně

Velikost a celková struktura Venuše jsou opravdu podobné Zemi. Průměr večernice je 12 104 km a je tedy téměř stejný jako průměr Země. Tím ale podobnosti nekončí. Žhnoucí planeta má také například podobnou průměrnou hustotu nebo gravitaci na povrchu. Na první pohled působí skutečně jako naše dvojče, zahalené do závoje hustých oblaků, ale zkuste se přiblížit a iluze ideálního dvojčete se rozpadá s každým novým poznatkem víc a víc. Hustá mračna jsou ve skutečnosti plná kyseliny sírové a oxidu uhličitého a jsou důvodem, proč na našem nočním nebi tato planeta tolik září, protože odrážejí sluneční záření. Atmosféra se skládá převážně z oxidu uhličitého, ale třeba dusík zde tvoří 3,5 % a oxid siřičitý, argon a voda jsou přítomny alespoň ve stopovém množství. Atmosféra Venuše má přibližně 90krát větší hmotnost než zemská a vytváří tlak 92 barů na střední úrovni povrchu. To odpovídá tlaku v hloubce asi 910 m na moři! Tlak na povrchu drtí vše, co se tu odváží přistát. A žár… téměř pět set stupňů Celsia. Kov se taví, hornina měkne. Celkově bude povrch planety díky této aktivitě poměrně mladý a jeho průzkum složitý. Venuše je ve skutečnosti velmi rozhněvaná bohyně. A to není vše. Její pohyb je podivný. V minulosti se něco pokazilo a planeta obíhá Slunce retrográdně (otáčí se opačně než většina planet a měsíců, tedy východ Slunce je na západě a západ na východě). Navíc se otáčí velmi, velmi pomalu. Jeden den tam totiž trvá déle než jeden rok. Venuše oběhne kolem Slunce přibližně za 225 dní, ale kolem své osy se otočí jednou za 245 dní. Při takové rychlosti by se fiktivní návštěvník mohl po Venuši projít vždy se Sluncem v zenitu. A v takových podmínkách je těžké si představit nějaký život. Atmosféra brání unikání tepla a plynů a dochází zde ke globálnímu oteplování. To zní celkem povědomě, že? Naše rozhněvaná bohyně je jedinečnou ukázkou skleníkového efektu v nejhorším scénáři, ale i možnou budoucností Země, až Slunce zestárne. V obou případech je to dobrý příklad toho, jak křehká je rovnováha planetárního klimatu. Nebýt skleníkových plynů, jako je vodní pára, oxid uhličitý, metan a ozon, byla by teplota zemského povrchu asi o 30 stupňů nižší než současný průměr +15 °C. Stačí drobná změna – poloha vůči hvězdě, množství skleníkových plynů, nebo ztráta vody – a svět, který mohl být oázou překypující životem, se promění v neobyvatelné peklo. Venuše nám tak nastavuje zrcadlo a připomíná, že budoucnost Země není v žádném případě daná a konečná, spíše odhaluje, jak složité a nepředvídatelné jsou procesy, které formují planetární prostředí.

Díky stále se zlepšujícím optickým vymoženostem jsme schopni zkoumat již desítky let řadu planet a jiných těles. Bohužel Venuše svá tajemství střeží mnohem lépe a opticky nám toho o svém povrchu skutečně moc neprozradí. Neustálá hustá oblačnost brání jakémukoli pozorování povrchu. To se změnilo až ve druhé polovině 20. století. Do té doby si zde vizionáři, spisovatelé i myslitelé představovali Venuši třeba jako ráj. Podmínky na Venuši jsou známy jen díky naší vyspělé technice. Nicméně právě složitost a náročné podmínky jsou důvodem, proč k naší sestře míří mnohem méně průzkumných sond, než například k Marsu. Zájem tu však byl vždycky. Možná postupně trochu upadal, ale pořád je na tom večernice mnohem lépe než některé jiné planety. Působivých výsledků dosáhly série sovětských misí Veněra a Vega (60. až 80. léta 20. století). V USA pak mise Mariner a Pioneer k Venuši (60. a 70. léta 20. století). Zásadní byla radarová a mapovací mise Magellan agentury NASA (1990-1994). Sonda zmapovala velkou část povrchu, všímala si změn a nabídla i 3D snímky povrchových útvarů. S nasbíraných dat přitom vědci těží do dnešních dnů. Magellan odhalila, že povrch Venuše je převážně pokryt vulkanickými materiály. Běžné jsou vulkanické povrchové útvary, jako jsou rozlehlé lávové pláně, pole malých lávových dómů a velké štítové sopky. Na Venuši je málo impaktních kráterů, což naznačuje, že povrch je obecně geologicky mladý – méně než 800 milionů let. Automat Magellan provedl první (a doposud pořád nejlepší) radarové mapování povrchu planety v téměř fotografické kvalitě s vysokým rozlišením. Předchozí mise na Venuši vytvářely radarové glóby s nízkým rozlišením obecných útvarů o velikosti kontinentů. Magellan však konečně umožnil detailní snímkování a analýzu kráterů, kopců, hřebenů a dalších geologických útvarů v míře srovnatelné s fotografickým mapováním jiných planet ve viditelném světle. A to se prosím bavíme o sondě vyslané už v roce 1989! Další sonda Venus Express od ESA zaměřená pouze na Venuši startovala až v roce 2005.

Zmíněný automat Evropské kosmické agentury byl zaměřen hlavně na studium atmosféry a přinesl také zajímavé výsledky. Pozoroval superrotace – pohyb horní vrstvy atmosféry obíhající planetu za 4 pozemské dny. Oblačnost rotuje tedy mnohem rychleji, než se celá planeta otáčí okolo své osy. Venus Express sledovala, jak je superrotace udržována a snažila se pochopit, jak cyklus funguje. Dále sonda mapovala  kyselinu sírovou v atmosféře a chemii – zmapovala rozložení oxidu siřičitého a vodních pár, což pomohlo pochopit, jak se oblačnost mění v čase. Měření potvrdila, že vysoká teplota je stabilně kolem 460 °C, nezávisle na denní době nebo zeměpisné šířce. Navíc Venus Express našla nepřímé důkazy, že některé sopky mohou být stále aktivní. Na povrchu byly zaznamenány horká místa, která se měnila v čase a známé je také nalezení elektrických bouří a zaznamenání blesků. Ty jsou dodnes otázkou sporů. Venus Express nám ukázala, že Venuše je dynamická planeta, ne mrtvý svět. S aktivní atmosférou, možná stále činnými sopkami a procesy, které vysvětlují, proč se tak liší od Země. Podle jedné kontroverzní teorie nemusí samotná menší vzdálenost Venuše od Slunce nutně vést ke zmiňovanému skleníkovému efektu. Možná za to může mohutná sopečná erupce před 715 miliony let, která mohla spustit rychlý skleníkový efekt. Podobně jako se vytvořily sibiřské trapy na Zemi před 250 miliony let. Je možné, že vulkanismus na Venuši měl tak globální rozsah, že výsledná změna klimatu vedla k současné situaci. Vzhledem k tomu, že zde neexistuje desková tektonika jako na Zemi, může se vnitřní teplo uvolňovat pouze sopečnými erupcemi. Tomu by odpovídal i přibližně mladý povrch planety, který je starý pouze asi 500 až 800 milionů let – na rozdíl od kontinentální kůry staré tři, nebo na některých místech i více než čtyři miliardy let.

Stopy života?

V takto nehostinném prostředí je jen myšlenka na život rychle zavržena. Jenže znáte to, nic není tak, jak se na první pohled může zdát. V roce 2020 vědecký svět i zainteresovanou veřejnost ohromila zpráva, že mezinárodní tým astronomů objevil v oblacích Venuše vzácnou molekulu fosfinu (𝑃𝐻3) a vyslovil domněnku, že by to mohlo být známkou života. Na Zemi se fosfin (Fasfan) vyrábí pouze průmyslově nebo ho produkují mikroby v prostředí bez kyslíku. Článek v časopise Nature Astronomy shrnul objev: „Žádný ze známých procesů nemůže být zodpovědný za množství fosfanu, které bylo nalezeno v atmosféře Venuše.“ A jak by řekl Carl Sagan: Mimořádná tvrzení si žádají mimořádné důkazy. Ty navíc musí být opravdu neprůstřelné a takové zatím chybí. Reanalýzy původní výsledky nepotvrzují a spíše je vyvracejí. Příliš euforické nadšení zchladil také vedoucí studie Dr. Dave Clements z Imperial College London svým věcně suchým komentářem: „Fosfan tam je. Jak se tam dostal, je jiná otázka.“ Možná se jen na Venuši děje něco, čemu doposud úplně nerozumíme a nebudeme si jisti dokud to podrobněji neprozkoumáme. Spekulace o možném životě na Venuši v atmosféře tu je však už delší dobu, ale tyto téze jsou ve vědeckých kruzích doposud sporné. V současnosti se za potenciálně příznivé pro život považovaly výšky mezi 40 a 70 kilometry nad povrchem Venuše, protože tam se teploty pohybují mezi 130 a minus 40 stupni Celsia. Relativní vlhkost v této zóně se sice mění, ale zůstává trvale pod 0,4 procenty. Vodní aktivita je tak s hodnotou 0,004 asi stokrát nižší než mezní hodnota pro aktivní život. Podle vědců by ani jemné kapičky v oblacích Venuše nebyly kvůli svému vysokému obsahu kyselin pravděpodobně o nic víc příznivější pro život.

Původní studie vyvolala širokou vědeckou debatu. Výzkumníci z Cornell University v USA argumentovali, že fosfin lze vysledovat až k sopečné činnosti na Venuši. Několik výzkumných skupin však dosud nebylo schopno objev fosfinu potvrdit – ani nezávislými měřeními, jako jsou data ze sondy Venus Express agentury ESA, ani reanalýzou původních dat. Výzkumníci pod vedením Jane Greavesové od té doby snížili svou původní hodnotu 20 dílů fosfinu na miliardu, ale trvají na tom, že se domnívají, že plyn je v atmosféře přítomen. Zakopaný pes by mohl být v tom, že vlnové délky některých typů molekul jsou si velmi blízké. To je případ právě fosfinu a oxidu siřičitého. Roli hraje také atmosférický tlak. Čím hlouběji jsou molekuly v atmosféře, tím vyšší je tlak a tím častěji se srážejí s ostatními. To má za následek, že kromě záření na svých charakteristických vlnových délkách emitují také záření na blízce sousedících vlnových délkách. To ztěžuje rozlišení mezi molekulami s velmi podobnými signály. Informace o složení atmosféry planety jsou zakódovány v elektromagnetickém záření, které planeta vyzařuje. Každý typ přítomné molekuly vyzařuje rádiové vlny s charakteristickou vlnovou délkou, ale detekce nepatrného množství stopových plynů v atmosférách vzdálených těles s absolutní jistotou je extrémně složitá, právě z důvodů které jsme si popsali. Bohyně lásky se ze Země i citlivými teleskopy pozoruje špatně, ale proto musíme být při vyhodnocování dat obezřetní. Naději u vědecké obce slibovala mise ESA: JUICE (Jupiter Icy Moon Explorer), která je primárně určená k průzkumu ledových Měsíců u Jupitera. Jak je známo tato sonda provedla průlet okolo Venuše. Modelové výpočty ukazovaly, že přístroj JUICE SWI (Submillimeter Wave Instrument), vyvinutý a vyrobený pod vedením MPS (Institut Maxe Plancka) měl být schopen detekovat koncentrace fosfinu i tisíckrát nižší. K měřením ale bohužel nedošlo. Sonda řešila v průletové fázi jiné problémy a tým se rozhodl měření neuskutečnit.

K Venuši pak v roce 2010 (viz poznámka autora na konci článku) zamířila doposud poslední mise. Japonská sonda Akatsuki. Krom úžasných snímků pomocí pěti různých kamer pracujících na několika vlnových délkách nám přinesla řadu překvapivých zjištění. Sonda například pátrala po blescích v atmosféře. Měla výhled na temnou stranu Venuše přibližně 30 minut každých 10 dní. Do července 2019 nashromáždila 16,8 hodin pozorování noční strany planety a hádejte co? K velkému překvapení neodhalila žádný blesk! Což je velmi zajímavé, protože předešlé mise, jako například Venus Express blesky zaznamenaly. I to si říká o další průzkum. Stejně tak jako objevená vlna v oblačnosti nad oblastí Aphrodite Terra v roce 2016. Zdá se, že atmosféra Venuše je velmi komplexní a dynamický systém, kterému nebude lehké porozumět. Do roku 2017 vědecký tým okolo sondy publikoval 3D mapy struktury atmosféry Venuše. Mezi získané fyzikální veličiny patří tlak, teplota, hustota páry a hustota elektronů v ionosféře a jejich variace. Do roku 2019 byly publikovány první výsledky týkající se morfologie, časových změn a větrů ve středních oblacích Venuše, které si zasloužily obálku časopisu Geophysical Research Letters a uvádějí neočekávaně vysoké kontrasty, které by mohly naznačovat přítomnost absorbérů, jako je voda. Sonda Akatsuki přišla o jednu ze svých pěti kamer a u Venuše se usadila na jiné, než původně plánované dráze. Nicméně nám připomněla, jak děsivě málo toho vlastně o Venuši stále víme.

Ať už je to jakkoli, zdá se, že od prvního objevu fosfinu se vědecký zájem o Venuši opět o něco zvýšil. A to je dobře, protože je toho mnoho, co nám tato žhavá planeta může ještě prozradit.  V následujících letech je plánováno hned několik zajímavých misí, které by měly některé záhady Venuše vysvětlit. My však víme, že i robotické mise představují vzhledem k podmínkám velkou technickou výzvu. Celkově se k planetě vydalo už 46 vesmírných misí (včetně průletů s gravitačních asistencí). Sovětský svaz uskutečnil během mise Veněra-7 první měkké přistání na povrchu v roce 1970. K poslednímu přistání na povrch Venuše došlo v roce 1985 v rámci mise Vega-2. Více jak polovina automatů pak svou cestu nedokončila. Venuši však již blíže prozkoumalo více než 20 misí, včetně průletů, orbitálních sond, sond klesajících v atmosféře, balónů i přistávacích sond. To třeba planetě Merkur se ani zdaleka nedostalo takové pozornosti a jde skutečně o pozapomenutou planetu. Z tohoto hlediska na tom není Venuše ani zdaleka tak špatně jak se možná zdá. Faktem je, že moderních misí je mnohem méně, ale nadcházející léta to snad vynahradí…(Pokračování příště).

Zdroje informací:
https://cs.wikipedia.org
https://cs.wikipedia.org
https://cs.wikipedia.org
https://kosmonautix.cz
https://cs.wikipedia.org
https://en.wikipedia.org
https://www.dlr.de
https://www.mps.mpg.de
https://en.wikipedia.org

Zdroje obrázků:
https://de.wikipedia.or.png
https://commons.wikimedia.jpg
https://www.daildeli.cz.jpg
https://www.esa.int.jpg
https://en.wikipedia.org.jpg
https://en.wikipedia.org.jpg
https://c02.purpledshub.com/.jpg
https://www.flickr.com

Poznámka autora: Venuše je zkoumána také během průletů jiných automatů, jak je naznačeno i v textu. Tyto mise však nejsou zaměřeny přímo na průzkum této planety. Od roku 2010 v blízkosti Venuše několikrát prolétla například sonda Parker Solar Probe nebo také BepiColombo a Solar Orbiter. Průletů okolo planety bylo v průběhu let celkem dost.