Závěrečný týden prvního výcvikového bloku byl zcela věnován jediné aktivitě, a sice výcviku přežití v zimních podmínkách. Na úvod musím říct, že výcvik byl spíše kombinací výuky technik přežití, teambuildingu a praktického nácviku vedení lidí, nežli klasickým výcvikem přežití v extrémních podmínkách s využitím pouze nouzového vybavení a omezeného množství jídla či tekutin, jak to znám z prostředí bojové letky. Vše začalo již v neděli, kdy jsme se přesunuli z Kolína nad Rýnem do španělské části pyrenejského pohoří, konkrétně do jednoho z údolí, které leží v nadmořské výšce okolo 1800 metrů. Samotný přesun nebyl jednoduchý. Začal okolo poledne a zahrnoval nejprve cestu vlakem do Frankfurtu, poté přelet do Toulouse, odkud jsme se vydali dodávkou až do zasněžené části hor. Posledních několik kilometrů jsme díky silné sněhové pokrývce absolvovali na sněžných skútrech.

7. týden
Pondělí 9. prosince
První den přežití začal ještě za tmy, tím, čemu se říká „dawn patrol“, neboli takové seznámení s místním prostředím, získání subjektivního pocitu o okolní teplotě a krátké rozcvičení. Poté následovala snídaně a takzvaný „check-in“, neboli subjektivní zhodnocení aktuální fyzické a mentální připravenosti každého z nás na škále od jedné do deseti. To se ostatně opakovalo každé ráno a večer. Následoval krátký briefing o plánu na první den, po němž jsme se oblékli do outdoorového kitu a vydali ven. Dopoledním úkolem bylo seznámení se s technikou přesunu na sněžnicích. Po obědě následovala instruktáž o využívání přírodních surovin a rozdělávání ohně ve složitých podmínkách zimního prostředí, následovaná velmi úspěšným praktickým nácvikem. Den jsme zakončili přesunem zpátky na horskou chatu, která nám přes týden poskytovala zázemí, debriefingem a večeří.
Úterý 10. prosince
Úterý začalo opět ranní hlídkou, po které následovala snídaně, check-in a přednáška o zraněních typických pro chladné povětrnostní podmínky. Tedy zejména omrzliny a podchlazení, neboli hypotermie. Po přednášce jsme vyrazili na sněžnicích k nedalekému vodopádu, pod kterým byl potok a malé jezírko plné studené vody a kusů ledu. Prvním úkolem bylo překonat toto jezírko, což znamenalo kompletně se ponořit do ledové vody a následně se na sněhu převléct do suchého oblečení a opět se zahřát. Situaci zkomplikovala cvičná záchrana člověka, který spadl do jezírka a zlomil si nohu. Po úspěšném zvládnutí dopoledního úkolu byl čas na rychlý oběd a debriefing ranní části, po kterém následovala přednáška o stopování. Tedy stopování zejména lidí. Je to praktická dovednost, která se hodí třeba v případě, když se v terénu ztratí jedinec, například člen týmu, a je třeba ho najít dříve, než se vyčerpá nebo podchladí. Nebylo žádným překvapením, že odpoledním úkolem bylo právě praktické cvičení ve stopování, kdy cílem bylo najít jednoho z instruktorů, a sice v terénu, kde je celá řada stop, ať už od sněžnic, normálních bot, skútrů nebo sněžných motorek. Závěr dne patřil opět debriefingu a večeři na horské chatě.
Středa a čtvrtek 11. a 12. prosince

Středu a čtvrtek jsme strávili dvoudenním cvičením venku. Začali jsme, jako vždy, ranní hlídkou, kterou následovala snídaně, check-in a ukázka kuchání ryby. Poté jsme dostali navigační úkol, tedy poměrně jednoduché zadání přesunout se na cílové místo na základě velmi jednoduchého nákresu na kusu zmuchlaného papírku. Vedoucím tohoto cvičení jsem byl určen já. Vzhledem k tomu, že s navigací v terénu mám celkem bohaté zkušenosti, jak díky vojenskému výcviku, tak díky létání a pár rokům orientačního běhu, celkem mi tento úkol vyhovoval a byl jsem rád, že ho můžu vést.
Po krátkém plánování, briefingu a rozdání rolí jsme se převlékli a vydali na cestu. Trať, jak by se dalo čekat, vedla poměrně složitým terénem v lese mezi vrcholkem kopce a potokem. Les byl plný velkých balvanů pokrytých silnou vrstvou sněhu, což představovalo určité riziko zranění, ale především to komplikovalo přesun. Ten probíhal na sněžnicích, neboť sníh byl zhruba po kolena. Orientace v takovém terénu není příliš jednoduchá, ale lze využít například vrstevnic, azimutů k význačným bodům, nebo srovnávací orientaci třeba podle záhybů potoka. Složitý terén neustále vede k častému rozhodovacímu procesu mezi několika variantami dalšího postupu. V takových okamžicích je potřeba pracovat jako tým, prozkoumat možné trasy, zjistit, jaký terén se nachází třeba po padesáti metrech, zvážit výhody a nevýhody, brát ohled na všechny členy týmu, ale zároveň rázně postupovat směrem k cílovému bodu. Po několika hodinách jsme dorazili do cíle, který se nám podařilo najít naprosto přesně.
Večerním úkolem bylo zbudování přístřešků pro přespání. Každý jsme si měli připravit svůj vlastní, alespoň padesát metrů od sousedního, abychom, zcela záměrně, byli přes noc odříznuti od okolního světa a lidí. Můj přístřešek byl poměrně jednoduchý, ale zcela funkční. Vykopaná díra ve sněhu až na úroveň vegetace, ze sněhu vytvořený menší val na návětrné straně jako ochrana proti větru, jehličnaté větve jako izolace od země a natažená plachta sloužící jako ochrana proti případnému sněžení. Měli jsme ale k dispozici i karimatku a spacák, takže samotné přespání bylo poměrně komfortní. Žádné improvizované spaní vyrobené z padáku nebo záchranného člunu…

Po zbudování přístřešku byl čas na večeři ve formě ráno vykuchané ryby, nyní připravené na ohni. Poté se šlo spát. Noc byla velice klidná. Naprosté ticho, které občas vyrušilo jen dopravní letadlo. Vzhledem k tomu, že jsme večer dělali poměrně hluk přípravou jídla a budováním přístřešků, nepřišla nás během noci navštívit ani místní fauna, kterou tvoří především lišky, divoká prasata a srnky. Díky jasné obloze bylo přes noc poměrně intenzivní světlo od téměř úplného měsíce. Spaní venku ve spacáku mám celkem rád. Samozřejmě, člověk je jak mumie a nemůže se rozvalit, jak by chtěl, ale to je více než vykompenzováno čerstvým vzduchem a nádherným výhledem na okolní přírodu. Kromě dodržování běžných pravidel, že se nemá spát ve spacáku navlečený, nebo nechávat boty venku, protože zmrznou, je v zimě třeba dávat si pozor na hlavu. Pokud ji člověk nechá vystrčenou na mrazu venku ze spacáku, koleduje si o bolest hlavy. Pokud se zase celý zabalí dovnitř, hrozí, že si vytvoří bublinu oxidu uhličitého a dostaví se stejný výsledek. Je tedy nutný buď kompromis, nebo si natáhnout čepici a hlavu vystrčit ven.
Druhý den ráno následovala snídaně, odstranění přístřešků, sbalení materiálů a briefing dalšího úkolu. Tím byl přesun na místo vyzvednutí v poměrně krátkém čase a samozřejmě v kopcovitém lesním terénu. Moje role v tomto cvičení spočívala v komunikaci pomocí vysílačky, kterou jsme dostali, a v pomáhání v navigaci jedné z mých kolegyň. Jak se dalo čekat, přesun byl plný různých „injectů“, neboli změn plánu ze strany instruktorů a simulovaných nouzových situací. Opět jsme si tedy mohli vyzkoušet stopování, první pomoc, improvizovaný přesun zraněného či rozdělání ohně v nepříliš ideálních podmínkách.
Závěr dne patřil již poměrně klidnému přesunu zpět na hotel, debriefingu a večeři. Před ní jsme ale museli absolvovat ještě poslední cvičení tohoto týdne – nazvané něco jako „circle of love“. Říct každému navzájem jednu nebo dvě pozitivní věci, které máme na tom druhém rádi, nebo kterých si na něm vážíme. Toto se nesetkalo úplně s největším nadšením asi u nikoho z nás, zejména u nikoho z pilotů, ale myslím, že jsme se toho zhostili nakonec poměrně dobře. Koneckonců všichni co jsme tu, spolu vycházíme nadmíru dobře a vzájemně se respektujeme.
Pátek 13. prosince
Poslední den výcviku byl ve zcela logistickém duchu. Vrácení některého materiálu, sbalení, snídaně a odjezd domů, který proběhl podobně jako cesta sem. Nejprve několikakilometrový přesun na sněžných skútrech dolů na silnici, což byl poměrně hezký zážitek, neboť, na rozdíl od cesty sem, bylo hezké počasí a byl krásný výhled na panorama okolních hor. Tedy alespoň ve chvílích, kdy člověk nemusel dávat příliš velký pozor na cestu. Sněžný skútr se totiž ovládá trochu jinak než motorka, hlavně na nakloněné rovině a v zatáčkách, kde je potřeba vyvažovat náklon přesunem těžiště na opačnou stranu, tedy naopak než na motorce. Následovala cesta na letiště v Toulouse, odkud jsme se již vydali každý do své destinace, čímž jsme zároveň úspěšně zakončili první část našeho základního výcviku.
Dve veci ma prekvapili: že vás ťahali až do Pyrenejí, keď sú Alpy oveľa bližšie (čakal by som nemecké, rakúske) a že vás na záver nevysadili niekde s výbavou typickou v kozmickej lodi a nenechali prenocovať a zísť do civilizácie.
Abych pravdu řekl, proč zrovna Pyreneje a ne Alpy, to netuším. Výcvik zimního přežití zajišťují externí odborníci, tak možná to je tím. Jinak kurz byl spíše kombinace výuky technik přežití a praktického nácviku práce v týmu v ne úplně komfortních podmínkách. Velký důraz je kladen právě na teambuilding, styly vedení lidí apod.
Díky za článek. Zima mi vadí, ale s dobrým oblečením ji snesu. Ale představa toho, že lezu do ledové vody v zimě a na druhé straně se musím rychle vysvléct do naha a převléct do suchého je dost děsná. Jediná výhoda je spoluúčast Sara Garcia, to bych se asi překonal. 🙂
😀
No docela to navazuje na článek o přistání Voschod 2.
Aleši,
Podle čeho jste vybírali figuranta na tu zlomenou nohu? Černý Petr? Přece jen je rozdíl, jestli zachraňujete a máte pohyb nebo jste zafixovaný a nesmíte se hnout. Obzvlášť, když vás zachraňují z jezera. 😉
Výborné čtení. Už jen tohle za Vaši nominaci stálo. Ale samozřejmě držím palec ať Vám vyjde let.
Tyhle „injecty“ řídili instruktoři. Tak, abychom to úplně neočekávali a taky tak, aby mohli pružně reagovat na to, jak rychle postupujeme během nějakého úkolu. Ten figurant v ledovém jezírku byl jeden člověk z podpůrného personálu. V ostatních případech to byl vždy jeden z nás.
Zajímavý a čtivý článek, jako vždy, doprovázený kvalitními fotkami. Díky!
Díky! 👏👍
Otázek by ještě bylo… Ale v prvé řadě je čas na veliké poděkování – moc díky za celý seriál. Do té doby jsem měl jen mlhavou představu, co a jak takový výcvik obnáší. A vy to umíte podat ještě skvěle čtivým způsobem. Moc děkuji a přeji hlavně dál zdraví a elán, ať se daří jak osobně, tak v tomto projektu!
Děkuji, Vám také! 🙂