Východně od Azovstalu, kde se nachází městský hřbitov, snímky odhalily řadu nově vykopaných míst. Poblíž stojí také baterie ruských samohybných houfnic.

Stopy po vojenské přítomnosti lze najít také v přístavu, který už je pod nadvládou ruských jednotek. Jde o strategické místo a i zde došlo k těžkým přestřelkám. Rusko odtud mělo na své území deportovat tisíce tun železa. Ukrajinské vedení to považuje za rabování. Patrné jsou dvě potopené lodě u hrází.

Obyvatelstvo, které ve městě zůstalo, se z větší části přesunulo do poškozeného obchodního centra Metro na severozápadní straně města, kde mělo Rusko údajně umístit také mobilní krematorium. Zřejmě zde hledali zásoby a zázemí.

Mariupol není ovšem jediným místem, kde se právě teď, relativně kousek od našich hranic, válčí. Je to ovšem jedno z nejtvrději zasažených míst v tomto konfliktu a odstrašující příklad, že válka v moderním světě není přežitek. Jednoduše řečeno, lidské ambice nejsou vždy jen vznešené.

Nikdo z nás si úplně asi nedokáže představit, jaký je to pocit, když místo, kde celý život vyrůstáme, kde se udály téměř všechny naše klíčové momenty, najednou přestane existovat. Respektive, když se promění v ruiny. Takové věci se velmi těžkou chápou. Mějme ovšem na paměti, že svoboda ani blahobyt, natož pokrok, nejsou samozřejmostí. Rád bych proto tento článek zakončil slovy Carla Sagana.

„Nahoře ve vesmíru čeká nevyhnutelná perspektiva. Státní hranice nejsou při pohledu z vesmíru viditelné. Fanatické, etnické, nebo náboženské postoje lze bránit jen s obtížemi, když se na naši planetu díváme jako na křehký modrý srpek, který bledne. A vedle bašty a citadely hvězd se stává nenápadným světelným bodem. Známky mimozemské civilizace zatím nejsou nikde patrné, proto se ptáme, zda se civilizace, jako je ta naše, nevyhnutelně řítí střemhlav sebezničení? Někdy se mi o tom zdá a jsou to zlé sny…

Jsme zavázáni našemu druhu i planetě. To my mluvíme za Zemi. Naší povinností je přežít a vzkvétat. Nejen kvůli nám samotným, ale i kvůli dávnému a ohromnému vesmíru z něhož pocházíme.
Je naším osudem žít v jedné z nejnáročnějších a zároveň nejnadějnějších kapitol lidských dějin. Naše věda a technologie nám položily důležitou otázku: Naučíme se tyto nástroje využívat moudře a předvídavě? Než bude příliš pozdě?
Raketovou a jadernou technologii, která posílá naše družice k planetám, lze použít i ke zničení naší celosvětové civilizace. Stejnou technologii lze využít k dobrým účelům, i k těm zlým…“

Jakou z cest si nakonec zvolíme, je na nás.