V roce 1985 se na malém zámečku poblíž francouzského města Cernay setkal tucet kosmonautů. Asi se jim společné setkání líbilo, a proto se dohodli, že se takto budou potkávat každý rok. Tak vznikla tradice Planetárních kongresů a organizace ASE (Association of Space Explorers), která tyto akce pořádá.  Od té doby se zvedl i počet kosmonautů, a tak na většinu nynějších kongresů jezdí více než 100 účastníků.

Loňský rok měl být „kongres kosmonautů“ v Budapešti, bohužel ale zasáhl koronavirus a akce byla zrušen. Maďaři se ale kongresu nechtěli vzdát, a tak ho vybojovali pro letošek. Velký zájem pořádat kongres přitom mělo i Rusko kvůli letošnímu šedesátému výročí letu Jurije Gagarina.

Kvůli koronavirové situaci málem ale nebyl ani letos. A tak jsme se o tom, že samotný kongres je, dozvěděli až týden před začátkem akce. Hned jsme se rozhodli, že když je tak blízko, tak si příležitost nenecháme utéct. Akreditovali jsme se a po dlouhé konverzaci, kdy jsme dostávali e-maily jen v maďarštině, jsme dostali i jednu zprávu, ze které jsme pochopili jen Hotel Hilton v devět hodin ráno v pondělí 1. listopadu. Sice jsme nevěděli, co to přesně znamená, ale rozhodli jsme se to risknout. V pondělí jsme vstali ve tři ráno a vydali se směr Budapešť. Po dlouhé cestě, zaparkování a prokličkování malými uličkami jsme se dostali k hotelu. Ve vstupní hale byl stánek planetárního kongresu: jsme tu správně a risk se vyplatil. Na stánku byl sice jen jeden člověk, ale uměl velmi dobře anglicky a byl ochotný.

Program měl začínat v 9:30 slavnostním ceremoniálem. Těsně před devátou se začalo obrovské množství kosmonautů shromažďovat v předsálí hotelu, a tak nám to začalo být podezřelé. V době čekání na to, co bude, ke mně náhle přiskočil astronaut Clayton Anderson a začal zkoumat moji novinářskou kartičku pověšenou na krku. Vysvětlil jsem mu, že jsem „Junior Press“, což se mu hodně líbilo a skamarádili jsme se. Od té chvíle nevynechal jakoukoliv příležitost si ze mě vystřelit. Schválně, povedlo se někomu z vás boxovat s americkým astronautem a ještě k tomu vyhrát?

Našeho nového kamaráda jsem se zeptal, proč je tolik kosmonautů v předsálí, když za chvíli má být slavnostní ceremoniál. Řekl, že je změna programu a že se začíná za hotelem focením kosmonautů. Šli jsme tedy za hotel na známou Rybářskou baštu, ze které je krásný výhled na Dunaj, maďarský parlament a celé historické město. Poté, co přišli i kosmonauti, seřadili se na schodech a vyfotili se.

Náhle se však otevřely dveře hotelu a z nich vyletěl Messerschmid. Tedy astronaut Ernst Messerschmid. Zřejmě taky počítal s původním programem a přišel později. Všichni se zasmáli, znovu seřadili, znovu vyfotili a dveře se znovu otevřely. Tentokrát z nich vyběhl kosmonaut Saližan Šaripov. Bylo vidět, že i někteří kosmonauté nevěděli, že program začíná focením. Na společné fotce nakonec chybí například astronautka Julie Payetteová, Mario Runco, nebo slovenský kosmonaut Ivan Bella. Když se znovu vyfotili se Šaripovem, nikomu se moc nechtělo odcházet a všichni s tichou bázní hleděli na dveře hotelu. Nakonec všichni pochopili, že už se můžou rozejít a konečně se šlo na slavnostní ceremoniál.

Zahajovací řeč měl zatím jediný maďarský kosmonaut Bertalan Farkas, sám mluvil maďarsky a u řečnického pultíku se střídal s tlumočníky do angličtiny a ruštiny. Poté vystoupil syn Farkasova náhradníka Bély Magyariho. Ten mluvil celou dobu ve smyslu, jak je pro Maďarsko velká čest hostit kongres kosmonautů, jak v létání do vesmíru je budoucnost a že Maďarsko se chce podílet na tomto průzkumu. Dobré bylo, že používal velmi dobrou angličtinu a jednoduchá slova, takže i já mu rozuměl skoro každé slovo. Nakonec padla i nejzajímavější informace, že Maďarsko plánuje kosmonauta do roku 2025 jako spolupráci se společností Axiom. Není těžké si domyslet, na jaké raketě a v jaké lodi poletí.

Poté byla přestávka. Velmi dobré na kongresu bylo, že tu bylo cca 40 kosmonautů, jen asi šest novinářů a oproti jiným kongresům nikdo z řad veřejnosti. Takže byl i o přestávkách relativní klid a bylo volněji u stolku s občerstvením. Celková nálada by se dala popsat jako takový školní sraz po letech. Všichni sice na přednáškách dávali pozor, ale už se těšili na přestávku. Přece jen přijeli proto, aby se setkali a ne proto, aby seděli a poslouchali přednášky. Celkově to bylo oproti jiným kongresům více uvolněné, i na kosmonautech byla vidět uvolněnost, že každého kosmonauta nenahání několik novinářů a že konečně mají čas popovídat si i mezi sebou. Měla následovat tisková konference, ale přestávka se protáhla až do oběda, program měl začít až odpoledne, a proto jsme se rozhodli pro návrat na základnu.

V úterý ráno jsme museli opět nelidsky brzy vstávat a přijeli jsme na přednášku kosmonauta Alexandera Poleščuka, který hovořil o výstupech kosmonautů do volného kosmu, které mají zprovoznit modul Mezinárodní kosmické stanice Nauka. Podrobně popsal přesný postup každého výstupu.

Koronavirus neovlivnil jen místo konání, ale i formu přednášek. Proto byla uskutečněna i první online přednáška v historii kongresů, kterou měl přednést astronaut Garett Reisman, který ale zřejmě na svou přednášku zapomněl. V tom nás utvrdilo, když se moderátor přednášek Gerhard Thiele začal ptát po sále, jestli na něj někdo nemá telefonní číslo. A to v době, kdy už měl pět minut přednášet. I tak ale dokázal poreferovat o projektech SpaceX. Čekání se moc nevyplatilo, protože neřekl nic převratného. Jako další přednášela astronautka Janet Kavandiová, která měla už lepší prezentaci se spoustou barevných obrázků a informací. Hovořila velmi zajímavě na téma raketoplánu DreamChaser a o jeho třech verzích. Navíc mluvila o chystané komerční stanici Orbital Reef. Poté byla přestávka, kde jsem si nechal podepsat některé fotky z pondělí.

O další online přednášku se postaral David MacKay, pilot malého raketoplánu SpaceShipTwo. Tento raketoplán je menší letadlo, které vynese šest pasažérů a dva piloty do výšky přibližně 80 km a chvíli zůstanou v beztíži. MacKay „jen“ popisoval průběh samotného letu raketoplánu. Zajímavé ale bylo pozorovat reakce starších kosmonautů. Člověk by čekal, že se na suborbitální lety budou dívat skrze prsty. K mému překvapení ale sledovali celou přednášku s velkým zájmem a měli i spoustu věcných dotazů. Ostatně jen to, že vůbec o tomto tématu nechali mluvit na svém kongresu svědčí o jejich pozitivním vztahu k suborbitálním letům. Poté byla obvyklá přestávka, bohužel už docházelo jídlo, tak byla přestávka kratší.

Po přestávce mluvil Charles Simonyi, americký kosmický turista, který se ale narodil v Maďarsku. Ten popisoval zajímavým způsobem své kosmické lety. Od přípravy, přes let a skončil osobními zkušenostmi a jak to celé bere z pohledu obyčejného civilisty. Přednášky byly tak zajímavé, že nám den utekl velmi rychle a byl čas k návratu. A tak jsme zamáčkli slzu v oku a vrátili se zpět na základnu do Brna.

Na celém kongresu mě překvapilo, že v této době koronavirové přijela spíše starší generace kosmonautů. Já osobně si myslel, že naopak přijede ta mladší, a starší zůstane ze strachu z Covidu doma.

Teď můžeme už jen doufat, že kongres bude i příští rok. Zatím nebylo zveřejněno místo konaní. Na kongresu kolovaly různé nepotvrzené zprávy, kde bude. Nejvíce se hovořilo o tom, že by poprvé v historii mohl být v zemi, která dosud kosmonauta nemá.