Již téměř dva roky je světovým tématem číslo jedna koronavirus SARS-CoV-2. Ovšem planeta se točí dál i se všemi dalšími problémy a strastmi. Některé jsou dokonce vcelku dobře patrné z oběžné dráhy, kde krouží flotila vědeckých družic neustále sledujících naší „bleděmodrou tečku“ v černém prostoru nehostinného kosmu. Stránka NASA Earth Observatory (NEO) každý den publikuje nějakou zajímavou informaci z těchto strojů. Navíc tým NEO sleduje i změny a informuje o nejrůznějších událostech. Za pouhý rok tak vyjde přes 500 vizuálních událostí, které nám vyprávějí příběh naší planety v trochu jiných souvislostech. My se z nich pokusili vybrat 5 nejzajímavějších z uplynulého roku, který byl na povrchu ovlivněn hlavně koronavirovou krizí, a i to se na výsledku projevilo.

5. Velká ozónová díra

Každý rok se nad Antarktidou na jižní polokouli v pravidelných intervalech otevírá ozónová díra. Ta v minulém roce patřila k vůbec největším kdy naměřeným za posledních 40 let. Vývoj ozonové díry nad Antarktidou má tedy sezonní charakter. Díra se nejvíce objevuje během jižního jara (srpen až říjen) a zaceluje se ke konci kalendářního roku. Narušení ozonové vrstvy úzce souvisí s teplotami ve stratosféře. Tato vrstva je přitom velmi důležitá, protože chrání živé organizmy před ultrafialovým zářením. Daleko vzácnější je narušení ozonové vrstvy v arktické oblasti na severní polokouli. I zde se objevila rekordně velká ozonová díra v březnu a zacelila se koncem dubna, kdy byla situace již zase v normálu. Podobně velké díry se vyskytly v arktické oblasti pouze v roce 2011 a 1997.

Vlevo je vidět situace nad Arktidou v březnu 2019. Stejné období, ale o rok později je patrné vpravo. Naměřené březnové minimum bylo 205 DU (Dobsonových jednotek). Čím menší číslo je, tím větší je ozonová díra. Pro srovnání – nad Českou republikou je v dlouhodobém průměru zhruba 400 DU. Zdroj: NASA

4. Aljašská změna

Mapa ukazuje úbytek vegetace v některých oblastech a naopak výrazné zezelenání v jiných částech Aljašky. Zdroj:NASA

Během posledních dvou desetiletí došlo na Aljašce k dramatickým změnám v ekosystému. Sledování určitého vzorce je ovšem složité. Například rostlinám a stromům se daří v mnoha částech, ale na jihozápadním pobřeží rychle degenerují. V některých částech se od roku 2000 vegetace zvýšila, naopak jinde ubyla. Předpokládá se, že za tyto přeměny může změna klimatu. Christopher Potter a jeho tým z NASA Ames Research Center se zaměřil na data z období let 2000 až 2018 a výsledky publikoval v květnu roku 2020. Výsledky jsou zarážející. Mnoho regionů na Aljašce totiž zažívá vysokou úroveň meziroční variability sezónnosti vegetačního růstu, která je nejvyšší na světě! Tyto změny jsou patrné na mapách, které jasně ukazují oblasti, kde došlo k nárůstu nebo úbytku vegetace. Tým využil data z družice Terra. Pomohl přístroj MODIS na palubě, který měří produktivitu (zelenost) vegetace. Podle Pottera není tak rychlá změna ekosystému dobrá a mohla by mít za následek úbytek divoké zvěře a ryb. Změny v tundře regionu a mokřadní vegetaci může být způsobena rychlou erozí půdy, extrémnějšími cykly zmrazení a rozmrazení, invazemi hmyzu a postup keřů a jehličnatých stromů do travnatých mokřadních oblastí. Na obrázku je jasně patrný nárůst vegetace (zelené oblasti). Což je patrně způsobeno táním permafrostu v severních arktických oblastech a díky tomu má vegetace více vody a živin pro růst. Ve vnitřních oblastech se některé části zazelenaly díky opětovnému růstu po velkých požárech v těchto oblastech. Naproti tomu vegetace na pobřeží Aljašky na jihozápadě poklesla více než kdekoli v kterékoli jiné oblasti státu. Toto takzvané „zhnědnutí“, tedy území klesajícího růstu a vegetačního pokryvu, je nejvýraznější v nížinách kolem Cook Inlet a v povodích Bristolského zálivu. Extrémní počasí na Aljašce pokračuje i nadále. Léto 2019 bylo rekordní co se teplot týče. Takto vysoké teploty místní nepamatují. Naměřeno bylo i 32 stupňů, což odpovídá spíše Středomoří. Z Aljašky je tak nejrychleji oteplující se stát USA.

Před zánikem se z ledovce oddělila poslední velká kra A-68c. Obrázky pořídily družice NASA Terra a Aqua. Zdroj: NASA Worldview/Scott Sutherland

3. Smrtící ledovec

Ledovec A-68 byla gigantická ledová kra plující Atlantským oceánem, jejíž největší část (A-68a) se nebezpečně přibližovala k jihoatlantickému ostrovu Jižní Georgie. Mluvím v minulém čísle, protože ledovec se v dubnu roku 2021 rozpadl na velké množství malých kusů, a už nebylo nutné ho dále sledovat. Jednalo se o největší kru světa, měla rozlohu asi 3 800 km²; byla 150 km dlouhá a 50 km široká. Vědecký svět v prosinci roku 2020 doslova zadržel dech, protože z dat vyplývalo, že kra by ještě do konce roku mohla dorazit k Jižní Georgii a zničit tak tamní přírodu. Panovaly velké obavy z ohrožení tamních kolonií tučňáků a tuleňů. Ledovec by mohl v případě nárazu na pobřeží zablokovat trasy, po kterých se zvířata vydávají za potravou, případně rozdrtit živočichy žijící u (v těchto místech mělkého) mořského dna. Tání kry by v takovém případě mohlo trvat až deset let, což by navíc bylo spojeno s ohrožením fytoplanktonu tající sladkou vodou. Josh Willis, oceánograf z NASA Jet Propulsion Laboratory (JPL) se rozhodl využít data z družic a zjistil, že ledovec kopíruje směr tamějších proudů. Větší část ledovce leží totiž pod vodou a jeho směr musí tedy být ovlivněn hlavně proudy, které monitorují vědecké družice na oběžné dráze Země. Předpověď byla správná a koncem prosince se ledovec začal po směru hodinových ručiček otáčet na sever od Jižní Georgie a katastrofa byla, alespoň prozatím, zažehnána. I po rozpadu ovšem zůstává cesta ledovce A-68 nejlépe zdokumentovanou vůbec. Kra urazila úctyhodných 1400 kilometrů. Důvodem rozpadu byly vysoké teploty vody v oblasti a vlny, které kru postupně rozdělily na malé kusy. K výzkumu kry přispěly také družice na oběžné dráze, které například pomohly lépe pochopit proces dělení ledovců.

2. Katastrofa v Bejrutu

Mapa vytvořená vědeckými týmy. Tmavě červené pixely představují nejzávažnější poškození, zatímco oranžové a žluté oblasti jsou středně nebo jen částečně poškozené. Každý barevný pixel představuje plochu 30 x 30 metrů. Zdroj: NASA

4. srpna 2020 otřásla oblastí kolem přístavu v libanonském Bejrútu ničivá exploze. (Zničující výbuch ukazuje i úvodní snímek článku). Videa z místa výbuchu šokovala celý svět, který okamžitě nabídl mezinárodní pomoc. Vědci z týmu NASA a EOS (Earth Observatory of Singapure) použili radarové snímky z družic k mapování rozsahu exploze, a k identifikaci oblastí, kde lidé možná potřebují pomoc. Připomenu, že za katastrofou stál požár. Ten poblíž přístavu zapálil nedalekou zásobu dusičnanu amonného, vysoce výbušné chemikálie, která se často používá v nejrůznějších hnojivech. Nejméně 135 lidí zemřelo, asi 5 000 bylo zraněno. Nejméně 300 000 lidí zůstalo bez domova. Ztráty z výbuchu se podle zpráv odhadují na nejméně 10 až 15 miliard dolarů. Ovšem takto rychlá mezinárodní reakce na katastrofu byla možná jen díky možnosti přístupu k veřejným datům a výzkumu, které jsou k dispozici díky veřejnému financování, a i zde pomáhala kosmonautika. Tým NASA Advanced Rapid Imaging and Analysis (ARIA) vytvořil ze shromážděných dat ve spolupráci se Singapurskou observatoří Země mapu, k zobrazení změn na povrchu Země od doby před a po velkém výbuchu. Takové mapy mohou pomoci identifikovat nejvíce poškozené oblasti a identifikovat, kde se například soustředit při pátrání po pohřešovaných.

Na mapě je patrná koncentrace oxidu dusičitého v ovzduší nad Čínou. Vlevo je situace před celostátní karanténou, období od 1 do 20. ledna 2020 a vpravo je stav během karantény 10 až 25. února 2020. Data byla sbírána troposférickým monitorovacím přístrojem TROPOMI (TROPOspheric Monitoring Instrument) na evropské družici Sentinel-5. Zdroj: NASA

1. Pokles oxidu dusičitého nad Čínou

Celý rok 2020 byl silně ovlivněn celosvětovou pandemií Covid-19. Tato nemoc se jako první začala masově šířit v Číně, a právě zde došlo k první plošné uzavírce, se kterou je spojená také menší produktivita průmyslu, omezený pohyb lidí a další zákazy. Překvapivě šlo tento jev pozorovat velmi dobře i z vesmíru, protože v oblasti rapidně poklesl oxid dusičitý (NO2) v ovzduší. Podobný efekt jsme pak měli možnost pozorovat taktéž třeba nad Evropu. Škodlivý plyn je produkován zejména motorovými vozidly, elektrárnami a celkově průmyslem. Existují jasné důkazy, že za jeho poklesem stálo hospodářské zpomalení. Družice pro monitorování znečištění od NASA i Evropská kosmické agentury (ESA) zjistily v Číně významné poklesy oxidu dusičitého. Výsledky byly publikovány po celém světě. Pokles znečištění byl nejdříve patrný v oblasti města Wu-chan a poté se rozšířil na celou zemi.

Nový výzkum však ukazuje, že ne všechny znečišťující látky byly během uzavírek v poklesu. Kombinací dat kosmických družic NASA s pozemním monitorováním a inovativním systémem počítačového modelování vědci zmapovali během prvních měsíců pandemie úrovně PM 2,5 (Pevné částice či (pevné) prachové částice menší než 2,5 μm) v Číně, Evropě a Severní Americe. Zjistili, že sezónní rozdíly v PM 2,5 v posledních letech byly způsobeny především přirozenou variabilitou meteorologie, nikoli pandemickými uzávěrkami.

Zdroje informací:
https://earthobservatory.nasa.gov

Zdroje obrázků:
https://i.pinimg.com/564x/0d/11/0f/0d11.jpg
https://eoimages.gsfc.nasa.gov/images.png
https://eoimages.gsfc.nasa.gov/images.png
https://images.twnmm.com/c55i45ef3o2a.jpg
https://eoimages.gsfc.nasa.gov/images.jpg
https://www.joshuastevens.net/images.png