Londýn byl v šedesátých letech šedivým, nepříliš přívětivým místem, kde byl pořád patrný vliv druhé světové války. Všude se stavělo a slavné město se pomalu probíralo z popela. Ona „melancholie rozbořených zdí“ jakoby přecházela i na lidi kolem. Do tohoto nepřívětivého prostředí plného neonových poutačů jednoho zářijového večera roku 1968 přijel hledat štěstí neznámý muž z Čech, který v následujících letech svým osobitým stylem obohatí architekturu jako málokdo. Tehdy 31letý Jan Kaplický přicestoval do neznámé země se sto dolary v kapse a nákresy, které tvořily jeho portfolio. Avšak nezahálel a rychle si udělal jméno jako výborný návrhář a vizionář. Během dvou let v Londýně už navrhoval například Národní divadlo u Denyse Lasduna a navázal spolupráci s takovými velikány, jako Richard Rogers nebo Norman Foster. Ovšem sám se cítil spíše nespokojen. Neuměl se totiž ztotožnit s jednoduchými tvary, protože již tehdy jeho vize vedly jiným směrem. Život Jana Kaplického byl tak trochu předurčený designu, protože se narodil do rodiny významných umělců. Jeho otec – Josef Kaplický, byl učitelem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a stal se uznávaným grafikem a sochařem a vypracoval například i některé přebaly knih.

Česká stopa v architektuře zítřka

Jan se narodil 18. dubna 1939 a šťastný otec zasadil na zahradě javor, který v pražské čtvrti ořechovka roste dodnes. Od těch dob je mlčenlivým svědkem mnohých turbulentních událostí v naší zemi. Včetně smutného osudu Kaplického knihovny. Nadání měl Jan ale i po své mamince, která neměla k umění daleko a ve volném čase tvořila akvarely s převážně botanickou tematikou. A tak se už od útlého věku u Jana vytvářel smysl pro krásu. Některé aspekty ho inspirovaly na celý život. Ať už to byly některé sousední barokní budovy nebo jeho vášeň ve stavění lodních a leteckých modelů, u kterých ho vždy fascinovaly tvary. Této vášni se věnoval až do své smrti a modely se inspiroval i jinak. Fascinovaly ho totiž technické nákresy a návody. Tento styl technické kresby pak rozvinul a aplikoval i do svých vlastních návrhů.

Jan si oblíbil časopisy Letectví a kosmonautika nebo Flight International a to zejména kvůli oněm technickým výkresům popisujících dané stroje laické veřejnosti. Moderní technologie a nejrůznější stroje se pro něj rychle staly velkou inspirací. Zejména pak letadla. Například Boeing B-17 „létající pevnost“, který jako kluk spatřil na vlastní oči nebo legendární „Dřevěný zázrak“ De Havilland DH-98 Mosquito, na jehož počest v roce 1978 vytvořil návrh musea ze speciální textilie a dřeva. Použité materiály odkazují na konstrukci letadla. Zejména dřevo, ze kterého byl vyroben drak letounu. Inspirace letectvím je pak zvláště patrná na návrhu Kew Gardens z roku 1982. Centrální sekce připomíná kabinu kosmické lodi Mercury a přepážky zase konstrukci křídla. Vraťme se ale zpět k našemu příběhu.

Dalo se očekávat, že se Jan rozhodne pro studium architektury, ale na růžích ustláno rozhodně neměl, protože nepatřil mezi nejlepší žáky. Problémy mu dělala zejména fyzika a matematika. Nakonec se mu podařilo dostat i díky konexím rodiny na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kterou v roce 1962 úspěšně dokončil, ale ve stejném roce bohužel umírá jeho otec.

Po studiu vstoupil do spolku výtvarných umělců a nejznámější prácí z počátku jeho tvorby je přestavba vily Jaroslava Dietla, která vynikala dlouhou rampou vedoucí ze zahrady na balkon v prvním patře a zejména pak projekt výstavby domu pro Františka Dvořáka, který byl dokončen až po jeho emigraci do Velké Británie. V začátcích se snažil uživit jako návrhář budov, ale práce ho neuspokojovala a tak si náladu zlepšoval tvorbou kreseb inspirovaných vesmírem a sci-fi tvorbou, které postupně přenesl do oblasti skutečné architektury. Například při práci pro Deyna Sudjice se nechal inspirovat raketoplánem z filmu 2001: Vesmírná Odysea. Technická kresba Jana Kaplického byla ve světě architektury zcela unikátní a představovala něco nového, neokoukaného. Proto jeho dílo rychle upoutalo pozornost. Velice mu pomohla práce pro renomované architektonické kanceláře, kde navázal celoživotní přátelství, jak s Evou Jiřičnou, která se stala jeho životní partnerkou, tak s Davidem Nixonem, se kterým se poprvé potkal v roce 1973 v ateliéru Foster and Partners a začalo dlouhé přátelství, které vedlo až k založení vlastní společnosti  Future Systems a právě tato kapitola je i z našeho pohledu nejzajímavější.

Jméno společnosti registrovali v roce 1979 a Kaplického potenciál konečně už nikdo nebrzdil a naplno se projevila jeho fascinace spojení organických tvarů s technikou. Což je dobře vidět, pokud se podíváme na jeho práci z té doby, jako třeba „House of Helicopter Pilot“ (Dům pilota helikoptéry, úvodní obrázek), který více než běžný dům připomínal lunární modul Apollo. Dalším příkladem může být návrh „Cockpit“ (Kokpit), což byla jakási relaxační jednotka, působící organickým dojmem. Dominantu tvoří obrovské skleněné čelní panely inspirované nejspíš z říše hmyzu.  Velkým plusem návrhu je pak zakomponování vlastní větrné elektrárny, což zaručovalo nezávislost a právě tato stránka tvorby Jana Kaplického je dnes často opomíjená a podceňovaná. Byl totiž průkopníkem zelených technologií a soběstačných koncepcí ještě mnohem dřív, než vstoupily do většího povědomí a staly se trendy. V roce 1970 prostě nikdo netušil, jaký to může mít jednou dopad. Nicméně řada jeho prací dnes krásně ilustruje, jak moc myslel na tyto aspekty během procesu navrhování, čímž fakticky předběhl svou dobu.

Jedním z klientů Future Systems se stala agentura NASA, která po zkušenostech s ikonou průmyslového designu Raymondem Loewym začala úzce spolupracovat i s architekty, kteří mnohem lépe chápali některé druhy nepohodlí na palubách kosmických lodí nebo stanic a pomohli vyřešit řadu problémů. Future Systems se stala jedinou společností ze zahraničí, které se v té době podařilo navázat spolupráci s NASA. Pokud znáte některé práce této kanceláře, tak vlastně není ani divu, že právě NASA zaujala práce Davida Nixona a Jana Kaplického.

Návrhy pro raketoplán i kosmickou stanici 

Už víme, že Jan Kaplický vždy obdivoval všelijaké stroje a vesmírná technika ho vždy přitahovala, což je více méně na jeho práci patrné. Když se podařilo Davidu Nixonovi vyjednat spolupráci s NASA, tak se teprve naplno ukázal potenciál obou mladých architektů, kteří společně vypracovali celou řadu zajímavých návrhů, mezi které jistě patří multifunkční jídelní a konferenční stůl kosmické stanice, který byl na svou dobu obdivuhodně propracovaný. Dále třeba i spací kóje v modulu, rozdělené na šest soukromých oddílů s vějířovou konstrukcí stěn, které se daly ohýbat, což každé komoře zaručovalo variabilitu a možnost vhodně upravit prostor v případě, že členů posádky by bylo na palubě méně. Uprostřed struktury byl projektován tunel, takže se uživatelé snadno mohli přesouvat modulem. Většina věcí navržených společností Future System ovšem byla bohužel koncipovaná pro plánovaný ubytovací modul kosmické stanice NASA – Habitation Module, který jak víme, byl s finančních a jiných důvodů nakonec zrušen. Nicméně použité postupy a získané zkušenosti byly v budoucnu využity i jinak v pozměněné formě.

V osmdesátých letech se NASA už plně zaměřila na raketoplány a jejich budoucí využití. Práce na nové kosmické stanici nabíraly na obrátkách. Studio Future Systems navrhovalo podobu interiérů a návrhy vybavení nebo vymýšlelo další vylepšení, které by pomohly zlepšit život budoucím posádkám na palubě. O této spolupráci jsem se ostatně už okrajově zmiňoval i v jednom z předešlých dílů tohoto seriálu.

Projekty začínaly většinou jako dvourozměrné studie. Jeden z architektů vypracoval podrobný plán a poté přišlo na řadu složitější trojrozměrné modelování. Šlo o společnou práci, kdy například David Nixon nakreslil nákres tužkou a Jan Kaplický ho poté doplnil. Nebo jindy naopak složitý technický návrh opatřil David Nixon technickým popisem a doplňujícími výkresy. Mezi známější práce pro NASA patří například studie příhradové konstrukce pro nejrozmanitější využití.

Další studie podobného rázu je známá jako Deployable Space Truss Mk 2. Jan Kaplický v rámci tohoto zadaní postavil také model, který je dodnes možné vidět na nejrůznějších výstavách. Je mimochodem krásnou ukázkou pestrosti a rozsahu práce Jana Kaplického. Za zmínku určitě stojí také návrh prvního „zeleného“ mrakodrapu „Coexistence“, který sice nevznikl pro NASA, ale za to v celkovém pohledu připomíná velkou raketu. Stavba začíná podstavou připomínající obří trysku raketového motoru a pokračuje přes jednotlivé obytné úseky inspirované velitelským modulem lodí Apollo. Nicméně cesty obou architektů se nakonec rozešly. Jan Kaplický se chtěl více věnovat pozemským návrhům, zatímco David Nixon se naopak rozhodl zůstat v Americe, kde se začal plně věnovat vesmírné architektuře.

Z Čech do NASA

Jan Kaplický ale není jediným Čechem, který má co do činění s vesmírnou architekturou. V posledních letech je s tímto oborem v našich končinách spojeno především jméno – Ondřej  Doule.  A ač se to možná nezdá, Ondřej je přední světový odborník v tomto oboru už hezkých pár let. Vystudoval fakultu architektury ČVUT, kde absolvoval nejdříve magisterské a poté doktorské studium. Již tehdy si ovšem uvědomil, že jeho kroky vedou k vesmírným technologiím a nastoupil proto na Mezinárodní kosmickou univerzitu ve Štrasburku (ISU). Získal interdisciplinární poznatky a prakticky se naučil, jaké to je, být vesmírným architektem. Poté už následoval přesun do USA, kde Ondřej úspěšně absolvoval Florida Institute of Technology (FIT), kde v současnosti vyučuje systémový inženýring. Zkušenosti nabíral během stáže v NASA Ames research Center a poté založil architektonické studio Space Innovations, s.r.o. (SPIN), které vytvořilo řadu zajímavých návrhů, ale podílelo se například i na rekonstrukci budovy v Řečanech nad Labem. Což mimochodem ukazuje, že Ondřej se nezajímá pouze o vesmírnou architekturu, ale hlavně o její přesah do architektury pozemské, protože jak sám říká, extrémní podmínky ve vesmíru učí architekty, jak lépe navrhovat stavby tady na Zemi. Po dostudování pracoval dva roky pro NASA v Kennedyho vesmírném středisku na projektu tvorby vesmírného kokpitu, za který dostal v roce 2017 cenu NASA SA Technology Award.

Známější je jeho projekt a následná realizace Simulátoru kosmického obydlí S.H.E.E. (Self-deployable Habitat for Extreme Environments), který byl vytvořen během 3 let ve spolupráci komerční i akademické sféry. Na projektu se například podílelo prestižní architektonické studio Liquifer Systems Group z Rakouska, známé projekty v oblasti vesmírné architektury. Realizovaný habitat S.H.E.E. určený pro Mars dokáže simulovat pobyt 2 lidí ve vesmíru po dobu 1 týdne, ale lze jej využít i v extrémních podmínkách na Zemi, například v oblastech zasažených přírodní katastrofou jako karanténu v prostředích, které jsou kontaminované, nebo v době epidemií.

Zajímavý koncept Ondřeje Douleho je i suborbitální letoun Silverbird (2011), pro který pečlivě navrhl i propracovaný interiér tak, aby měl každý pasažér dostatek místa. Jeho cílem bylo, aby si každý cestující mohl let co nejlépe vychutnat. Proto více dbal na osobní prostor, který je díky tomu velmi osobitý. Dominantním prvkem jsou velká okna a celek víc než kosmickou loď připomíná luxusní interiéry soukromích tryskáčů. Velmi nadějně se jevil projekt kosmického hotelu Omicron (2010), který vznikl pro společnost Excaliber Almaz, která plánovala provozovat orbitální vesmírnou turistiku za pomocí využití vyřazených modulů stanice Saljut (Almaz) a upravených kosmických lodí TKS. Ačkoliv plány společnosti byly velkolepé a spojené z mnoha zvučnými jmény, tak nakonec skončily v propadlišti dějin a to přesto, že o lety byl zájem. Ondřej Doule spolupracoval na návrhu komerčního hotelu Omicron společně s Tomášem Rouskem a právě u něj teď chvilku zůstaneme.

Tomáš Rousek má podobné vzdělání jako Ondřej, který mu v začátcích dokonce poradil, jak se k práci vesmírného architekta dostat. Tomáš se ale přeci jen v současnosti více zaměřuje na architekturu pozemskou, kde mezi jeho nejvýznamnější práce patří spolupráce na návrzích pro Olympijské hry v Riu, futuristické interiéry pro dvě královské rodiny, práce pro Škoda auto, stavby vysoké budovy v Kataru nebo tvorba reklamních log atd. V Londýně založil společnosti XTEND DESIGN a A-ETC, S.R.O.,mezi jejíž zákazníky patří i NASA.

Tomáš měl tu čest se podílet na konceptech misí NASA k Marsu a asteroidu, na kterých spolupracoval s Brianem Wilcoxem a společně s týmem v centru NASA Ames spolupracoval i na projektu mobilního multifunkčního robota ATHLETE (All-Terreain Hex-Limbed Extra-Terrestrial Explorer). Tomáš Rousek se zaměřuje zejména na architekturu udržitelnosti a inspirací je mu právě vesmír a jeho osidlování. Známý je jeho koncept 3D tištěné základny SinterHab na Měsíci s využitím místních surovin ke stavbě. V návrhu použil i zmíněného robota ATHLETE z projektu NASA. Celý nástin byl ukázkou potenciálu 3D tisku pro podobné stavby a za příklad ho uváděla ve svých projektech také Evropská kosmická agentura ESA. Tomáš se ale zajímá i o projekty Elona Muska, se kterým by jednou rád na nějakém také spolupracoval. Nesmím ale vynechat ani Tomášovu spoluúčast na zajímavém projektu BIOWYSE: Biocontamination integrated Control of Wet Systems for Space Exploration pod záštitou programu Horizon 2020. BIOWYSE je přístroj, který se zaměřuje na sledování a kontrolu biologické kontaminace ve vodních systémech a vlhkých površích. Je určen pro ISS, ale půjde využít i při budoucích dlouhodobých letech a má potenciál i k využití na Zemi, například v nemocnicích, sklenících a zásobárnách pitné vody. Ondřej Doule i Tomáš Rousek zůstávají v oboru i nadále aktivní a věřím, že o nich ještě uslyšíme.

Neznámí pionýři

V Česku krom toho žije ale i celá řada šikovných lidí, které v podstatě nikdo nezná, ale kosmonautika se jim stala celoživotním koníčkem a v rámci možností se snaží více či méně zapojovat do různých aktivit s ní spojených. Jedním z nich je i Daniel Lazecký z Havířova. Dan byl dobýváním vesmíru okouzlen už od mala.  Vzpomíná, jak jako 4letý seděl u černobílé televize v obýváku se všemi sousedy z okolí a sledoval první kroky Armstronga na Měsíci a jeho otec stále dokola opakoval jak moc je to významné. Měl štěstí, protože jeho rodina byla jediná široko daleko, která tehdy televizi měla. V nadcházejících letech si do sešitu začal lepit novinové články a obrázky s kosmonautickou tematikou. Dalším zlomem byl inzerát, který tehdy publikoval v časopise Letectví a kosmonautika, ve kterém stálo, že shání lidi se stejným zájmem, kteří by chtěli založit klub sdružení kosmonautiky. Dočkal se ohlasu a na inzerát odpověděla řada zajímavých lidí, mezi nimi i jeden ze zahraničí, ruský popularizátor a publicista Vadim Molčanov, se kterým se Dan spřátelil a měl tak přístup k tehdy nedostupným informacím. Klub se mu ovšem dohromady dát nepodařilo, protože tehdejší režim podobné aktivity nedovoloval. Jeho otec byl předvolán na policii a byl upozorněn, že podobné aktivity lze založit pouze pod hlavičkou Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou).

Postupem času se z Dana stal vášnivý sběratel artefaktů z kosmonautickou tematikou. Od podpisů přes části kosmické techniky k věcem co skutečně byly v kosmu a svůj domov tak proměnil na malé muzeum kosmonautiky. Ve svém volném čase ovšem začal vymýšlet koncepty a přemýšlet nad vlastními projekty. Měl vize jak dělat věci po svém, lépe, jednodušeji a spolehlivěji. Říkal jim myšlenkové úlety a nechával je většinou jen v šuplíku.

V roce 1996 organizace X-Prize Foundation vyhlásila soutěž X-Prize (později Ansari X-Prize) o 10 milionů dolarů za uskutečnění prvního nevládního pilotovaného suborbitálního letu a jeho zopakování během dvou týdnů. Soutěž vznikla na podporu rozvoje komerčních kosmických aktivit po vzoru Orteigovy ceny, která kdysi obdobným způsobem pomohla rozvoji letectví. Dnes už víme, kdo tuto cenu vyhrál, ale málo kdo ví, že zajímavé projekty, které měly ambice zapojit se do klání o získání hlavní ceny, vznikaly i v České republice.

Stratelit pro X-Prize

A právě jeden velmi zajímavý návrh měl na svědomí Dan Lazecký. Jeho design se skládal ze super lehké velké vzducholodě na principu moderního aerostatu, která měla do stratosféry vynášet jednomístné (ve finální verzi až třímístné) vztlakové těleso upevněné na jednostupňové raketě. Pohon vzducholodě byl zamýšlen elektrický. Energii vyráběly palivové články, díky čemuž se mělo podařit ušetřit pohonné látky, protože jak známo kosmické rakety spotřebují během letu hodně paliva. Plán byl následovný: po dosažení 25-30 km se od gondoly oddělilo vztlakové těleso včetně jednostupňového nosiče, který se po několika sekundách zažehl a vynesl osádku do kosmu. Po vyhoření paliva se raketa oddělila a vztlakové těleso pokračovalo setrvačností do kosmického prostoru po balistické křivce. Po dosažení magické hranice 100 km se mělo těleso pomalu začít vracet zpět a poté jako kluzák přistát na určeném letišti. Dan Lazecký předpokládal, že by se všechny části, včetně rakety, daly následně použít znovu a pokus by tak šel do 2 týdnů zopakovat.

Návrh ještě rozšířil o další možnou alternativu, která je neméně zajímavá. Vzducholoď v návrhu nahradil složitou konstrukcí skládající se z formace palivových nádrží pospojovaných dohromady s proudovými motory. Ve středu této konstrukce byla obslužná věž s raketou a vztlakovým tělesem. A opět by na řadu přišlo vynesení sestavy do cca 30 km a odpálení rakety. Tento neotřelý nápad „vznášejícího se kosmodromu“ však dalece přesahoval tehdejší možnosti proveditelnosti a i dnes by byl problém podobné ideje přenést ve skutečnost. Samozřejmě, že autor již tehdy věděl, že nemá šanci své nápady zrealizovat, ukázal ale, že i v našich končinách vznikají zajímavé koncepty, které si nic nezadají s těmi ze zahraničí. V současnosti projekty jako Stratobus od společnosti Airbus ukazují, že podobné návrhy nejsou jen pouhou fantazií. X-Prize po Česku se sice neuskutečnilo, ale díky Danovi a kosmoklubu si můžeme říct, že jsme se o to alespoň nějak pokusili.

Vesmírní architekti to nemají lehké, protože velkých projektů není v tomto oboru mnoho a konkurence je celkem velká. K realizaci se tak dostane opravdu jen nepatrné množství návrhů. Ty jsou pak navíc závislé ve většině případu na státních penězích, a jelikož jsou to většinou dlouhodobé projekty, tak se i často v průběhu realizace ruší. Nicméně už jen designové studie nás mnohému učí a často z nich vzejde mnoho dobrého. Kolikrát se pak postupy a ideje zamýšlené třeba pro pobyt na Marsu skvěle uplatní při nějaké pozemské stavbě. Nás může těšit, že i v našich končinách vzniká design a návrhy za které se nemusíme stydět, ba naopak. V naší malé zemičce máme celou řadu zajímavých osobností a kolikrát o tom ani nevíme a jejich význam se doceňuje až zpětně. Vesmírná architektura je oborem budoucnosti, a čím více aktivit se přesune do kosmu, tím více bude přibývat architektů i realizovaných projektů.

Zdroje informací:
https://ntrs.nasa.gov/archive/nasa/casi.ntrs.nasa.gov/19900007992.pdf
Jan Kaplický, Výkresy, Ivan Margolius, Richard Rogers, ISBN: 978-80-260-7524-0
https://mek.kosmo.cz/zajmy/projekty/xprize/dan/index.htm
http://spacedaniel-komplet.blog.cz
https://www.biggboss.cz/news/5195

Zdroj obrázků:
https://www.atlasofplaces.com/atlas-of-places.jpg
http://legendsintheirowntime.com/LiTOT/Mosquito/Mosquito_draft.pdf
https://www.biggboss.cz/system/rockets.jpg
http://www.earch.cz/sites.jpg