Eric Berger, „kosmický“ redaktor Ars Technica, se pustil do úvah, kde může být NASA v roce 2038. Neříká nic moc konkrétního, spíše na toto téma medituje. Nečekejte tedy výčet předpokládaných cílů a budoucích misí. Vlastně ani nečekejte uvedení roku 2038 v dalším textu. Následuje výtah z jeho obsáhlejšího článku, který vyšel 16. ledna 2018. Eric se nejdříve věnuje minulým 20 letům. Téma budoucnosti uvádí poukazem na nové vesmírné společnosti (se svými miliardářskými vlastníky) a na růst váhy mezinárodních hráčů, zejména Číny, kteří se snaží srovnat se (popř. překonat) NASA. I když je téměř nemožné předpovídat budoucnost, píše, že je snad možné najít několik záchytných bodů v historii, současném dění a vývoji v NASA, aby bylo možné si představit NASA za dalších 20 let.

Jedním z jasných signálů je to, že NASA (i obě strany v Kongresu) si přejí vyslat astronauty za LEO. Prezident Bush nasměroval NASA k měsíčnímu povrchu (do roku 2020), prezident Obama určil za cíl blízkozemní asteroid (2025) a potom Mars (po roce 2030) a prezident Trump stanovil circumlunární stanici (Gateway) jako předběžný cíl před dosažením Měsíce a Marsu. Všichni tito prezidenti tedy hleděli na cíle ve hlubokém vesmíru. Jednou z největších otázek při pohledu do budoucnosti je, jestli se tam skutečně (v dohledné době) dostaneme.

Skutečnost je taková, že NASA ztratila tolik času a utratila desítky miliard při vývoji Orionu a SLS, že jí nezbývaly prostředky na to, aby realizovala cokoli z opravdu nezbytné infrastruktury potřebné pro zmíněné destinace – vč. landerů, zásobení energií, habitatů atd. Pro dosažení povrchu Měsíce, Phobosu, či Marsu je třeba, aby si NASA troufla na obtížná rozhodnutí, na vyprojektovaní nákladných systémů a naučení se podstupovat značná rizika. NASA snad někdy v roce 2021 konečně donutí SLS vzlétnout, a to ji uvolní nějaké fondy pro financování skutečného plánu pilotovaného výzkumu těchto destinací.

Wayne Hale, který je členem Poradní rady NASA, řekl, že je (ohledně budoucnosti NASA) plný naděje, ale ne plný očekávání. „Když se jedná o vládní program, dostanete jen to, co si zaplatíte. Každý chce vesmírný program, ale nikdo za to nechce utratit moc peněz. Takže můžete pracovat jen podle rozpočtu, který dostanete, a to nikdy není zcela dostatečné pro to, co chcete udělat.“

Existuje několik sil, které mohou posunout NASA z její setrvačné dráhy. Jednou z nich vesmírná revoluce soukromých společností, které NASA sama napomohla svými programy komerčních pilotovaných a nákladních letů, stejně jako dalšími granty a kontrakty. NASA by mohla získat novou energii, zlepšit efektivitu nákladů a příjmout nové myšlenky, jestliže se plně chopí příležitostí, které přináší „public-private“ partnerství s společnostmi jako jsou SpaceX, Blue Origin, Bigelow Aerospace a další.

NASA se historicky nikdy ve skutečnosti nestarala o vývoj nosičů zaměřený na snížení jejich ceny – např. utrácela asi 2 miliardy USD ročně jen za vývoj SLS. Za takový jednoroční výdaj by si mohla koupit 20 startů s Falconem Heavy. Agentura měla mandát Bílého domu a Kongresu uskutečnit pár věcí s lidmi v kosmu, uskutečnit je dobře a bezpečně. NASA potom v souladu s tímto zadáním utrácela hromadu peněz za kontroly, dvojité kontroly a trojité kontroly svých systémů. Nyní již ale existuje i opačný přístup, reprezentovaný nejpíše SpaceX (sdílený s dalšími společnostmi „New Space“), který stanoví, že čím nižší budou ceny za přístup do vesmíru, tím více zajímavých věcí si tam budou moci lidé dopřát. NASA by se pravděpodobně dostala do hlubokého vesmíru rychleji (a výrazně levněji), kdyby pro to využívala komerčních nosičů.

Komercializace kosmu může také překonat současné plány NASA, jestliže soukromé společnosti najdou něco skutečně ziskového, co budou moci ve vesmíru dělat. Dnes se dá v kosmu vydělávat jen prostřednictvím telekomunikačních satelitů a vzdáleným sledováním Země. Mimo tyto oblasti se nyní soukromé společnosti mohou uživit jen plněním vládních zakázek. Těžba na asteroidech se možná stane ziskovou (spíše v následujících dekádách), ale dnes se zdá, že jsme od toho ve skutečnosti ještě daleko. Nové průlomy mohou přijít v oblastech jako je 3D tisk tkání v mikrogravitaci. Není to jisté, ale je možné si představit lékařský i obchodní význam dodávek zdravých srdcí, plic, ledvin a dalších orgánů z orbity na Zemi. Pokud by komerční společnosti byly schopné identifikovat dosažitelné zisky ve vesmíru, výsledkem by byla „zlatá horečka“, která by napomohla rychlé demokratizaci přístupu do kosmu.

Také Čína může přimět vládu USA k urychlení plánů pro rozvoj programů NASA. Čína by pravděpodobně mohla urychlit svůj postup ve vesmírném průzkumu, pokud by chtěla. V současnosti tato autoritářská země plánuje přistání svých astronautů na Měsíci kolem roku 2030. Pokračující čínské pokroky mohou vyvolat určitý druh urgentní odpovědi NASA (v současnosti NASA plánuje přistát na Měsíci na konci 20. let, ale vzledem k velice malému pokroku od roku 2004, se to zdá dost nereálné). I když Čína zatím plní své výzkumné cíle, neni budoucnost jejího vesmírného programu jistá – současná vláda Si Ťin-pchinga jej velmi podporuje – Erik ale poznamenává, že její budoucí směřování, ani její osud není zcela jistý.

Na závěr si Erik Berger povzdechl, že za 20 let mu bude 65 let. Narodil se po tom, co poslední člověk přistál na Měsíci a ještě za svého profesního života by se chtěl dočkat toho, že se uskuteční další krok dál do vesmíru. Já bych to doplnil tím, že bych se nějakého podstatného pokroku, nejraději přistání na Marsu, chtěl vůbec dožít.

Zdroj informací: https://arstechnica.com/