Oběžnou dráhu Země křižuje nespočet cizích těles, jejichž rozměry sahají od mikroskopických prachových částic po několikasetmetrové balvany. Naše planeta se každý den srazí s několika z nich, avšak v naprosté většině se naštěstí jedná o ty drobné kousíčky dosahující maximálně několika centimetrů či spíše milimetrů. Většina z nich se tedy vypaří v atmosféře a k povrchu naší rodné hroudy se ani nedostane. Statistika je ale neúprosná a je více než jasné, že přijde den, kdy se nám do cesty postaví těleso, které vážně ohrozí existenci naší civilizace či dokonce přežití většiny živočišných druhů. V dávné minulosti se tak již nejednou stalo. A pokud jde o balvany, které sice lidstvo jako celek neohrozí, ale dokážou nadělat pořádnou paseku, tak dopad několika z nich máme ještě v čerstvé paměti. Dokážeme v budoucnu zabránit těmto srážkám?
V dnešním videu, které jsme pro vás opatřili českými titulky, se dozvíte, jakým způsobem nejlépe hledat planetky, které by nás mohly ohrozit, a také jakými způsoby se můžeme pokusit je odklonit.
Máte namysli nespočetné množství nutno bezpočet? Občas se člověk neví rozhodnout a vypadne z toho takovýto kočkopes.
Mám na mysli (nikoli namysli) nespočet. Kočkopes je váš komentář, kdy jste v první větě použil příslovce místo spojky a ve druhé větě jste použil sloveso, které se v této kolokaci ve spisovném jazyce českém nevyskytuje.
Reakce mistra. 🙂
Nicméně ve videu u článku se řeší mnohem větší problém…
No jo. Je to tak. Zatímco jiné hrozby (třeba Nibiru) jsou jen virtuální konstrukty, všemožných balvanů nebo skal se v naší blízkosti pohybuje dost a dost. Něco sledujeme, něco ne, o něčem ani nevíme. Navíc může kdykoliv z periferie naší soustavy přilétnout něco zcela překvapivého. A co lidstvo? Relax. Pohoda. Nějaké studie jsou, nápady také, ale vše jen na papíře. Pravdou je, že nemáme na obranu nic a v případě akutního ohrožení třeba za rok by zřejmě přicházel v úvahu jen nějaký riskantní drtivý úder a nebo prostě jen evakuace ohrožených oblastí.
Takový pěkný kreslený vtip koluje.
K Zemi se blíží asteroidu, z dálky se na Zemi usmívá a volá.
„Hej lidstvo, tak jak jste na tom s kosmonautikou?“
Ano, je to velmi zvláštní jednání. Všichni máme pojistky na na kdeco – byt, auto, zdravotní, ztráta příjmu, pád vázičky dynastie Ming v muzeu, prasklé sklíčko na mobilu. Ale pro globální pojistku je toho děláno opravdu málo. Já vím, že spousta chytrých osob říká, že pravděpobnost je x na -xtou, že se nemůže nic stát, že pravděpodobnost, že to zažijeme v časovém rámci několika příštích generací je nula. Já teda mám docela tísnivý pocit z toho, že jdeme s tímhle optimismem po zprávě odborníků na kolektivní porážku.(trošku mě zviklal případ – Zelená mamba na 90 %) Co se s tím dá dělat Kosmonautixi? Napsat někam někomu, začít o tom víc psát, hledat inženýrská řešení? Co takhle zkusit první novoroční Kosmo schůzku ozvláštnit nápady jak na to? Třeba by to časem mohlo k něčemu být. Např. návrh, jak použít megaloď Elona Muska k záchraně lidstva. Nuže? 🙂
Obávám se, že jsme jenom parta nadšenců. Těžko dokážeme dát dohromady za pár hodin užitečný koncept.
Nicméně kosmonautix pro danou věc již nyní pracuje. A to je popularizace vědy a rozvoje kosmonautiky. A dělá to na jedničku. Čím více lidí se bude o dané téma zajímat, tím více věcí se bude dít.
Nechci Vás nějak podceňovat, ale ztěží přijdete s něčím novým na ochranu Země. Pokud chcete něco udělat pro Svět (což je chválihodné), tak sdílejte třeba toto video. Až se budete bavit s přátely, tak se zmiňte o možné hrozbě (pokud k tomu vylíčíte i pár technických údajů a čísel, tak budete party king vědomostí). Nebo pokud jste na facebooku, tak dejte like NASA apod. Jsou to sice maličkosti, ale v celku dávají velkou sílu. Vox populi vox deí.
V zásadě jste to pochopil a už jste přidal i myšlenku. 🙂 Já bych jen dodal, že na kosmonautix nechodí jen selektivně nadšení amatéři, ale spousta zajímavých lidí a odborníků. Kosmoschůzka by byla jen časoprostorem pro prezentaci dlouhodobých úvah a prostorem pro setkání a zajímavé náhody. Bychom se divili, kolikrát v historii vzniklo něco velkého z něčeho úplně malého. Ano, ta prezentace je výborná! 🙂
Tak to video bylo naprosto cool. Já se u toho fakt pobavil, takhle dobře vylíčený naučný shot jsem ještě neviděl. Ten chlap to je prostě řízek.
Ano, také se mi jeho svérázný projev velice líbil a proto jsem video otitulkoval. Škoda, že jsem toho nenašel víc.
S těmi lasery jsem to nepochopil asi úplně správně. Když něco ve vesmíru vypálí koncentrovanou dávku fotonů,tak ty fotony udělají práci v cílovém prostoru, ale pohnou také tím dělem v opačném vektoru, ne?. To by tedy ve výsledku znamenalo, že by těch mini děl muselo být extremně velké množství nebo by pálila z perimetrů různých planet a jejich měsíců? Nešlo by jen nějak přesměrovat koncetrovaný tok fotonů ze Slunce?
IMHO ten tlak samotnych fotonu bude nepatrny (jak na strane laseru, tak v miste dopadu paprsku), to co ma „pohnout“ asteroidem je energie vznikla odparenim hmoty v miste zasahu. Na stejnem principu funguji komety pri odletu smerem od slunce, kdy jsou (i kdyz nepatrne) urychlovany odparovanim hmoty diky slunecnimu zareni.
Děkuji za vysvětlení. Znamená to tedy miliony laserových pulsů.
To, co pohání raketu nebo zpětný ráz děla, je zákon zachování hybnosti (hmotnost * rychlost). Na jedné straně máme odlétávající zplodiny (dělovou kouli, …) s určitou hybností, a stejnou hybnost, ale v opačném směru získá raketa (dělo, …), aby byl zákon zachován.
U fotonů je vtip v tom, že nesou poměrně velkou energii, ale velice malou hybnost (to je kvantově relativistická vlastnost světla, do čehož nechci úplně zabíhat :-). Takže zpětný ráz na laserové dělo je zanedbatelný. Energie fotonů se ovšem při dopadu na povrch změní na teplo, které způsobí odpaření a odlet materiálu – materiál tedy dostane hybnost a ta „pohání“ asteroid. Když to řeknu hodně zjednodušeně, tak energii fotonů (která pohybový účinek nemá) měníme na hybnost materiálu odlétávajícího od asteroidu.
Moc děkuji za vysvětlení. 🙂
Jen bych dodal, že by bylo nejdřív dobrý asteroid pořádně začmoudit. Přeci jen od bílého povrchu se toho málo odráží (a to klidně může nastat).
Stačilo, proto lasery moc nedávají smysl. V poměru výkon/hmotnost lehké zrcadlo ničím nepřebijete. Tunové zrcadlo může „přesměrovat“ desítky megawattů slunečního záření. Takový laser do tuny nenarvete.
pán „gg“, mať také tonové zrkadlo na kurze, rovno by stačilo ho „fláknuť“ do asteroidu a vyplniť tak plán číslo 1. Veľké množstvo malých laserov má hlavne tú výhodu, že vedia optimálne zastúpiť poruchu jednotlivých zariadení a to je niečo čo je dôležitejšie ako výkon. Každopádne si myslím, že ľudia ktorí budú v prípade nutnosti pracovať na podobnom systéme to veľmi dobre zvážia, vypočítajú a otestujú, takže myslím že je celkom zbytočné spochybňovať koncept z pohľadu laika.
Nebo to otočit a ten cílový prostor naopak jen zastínit.
Tak z hlediska pravděpodobnosti bude mnohem výš než katastrofální náraz mimozemského tělesa nějaká „domácí“ pozemská katastrofa, která to lidstvo ohrozí úplně stejně. Tím prvním „přirozeným“ nebezpečím je kaldera pod Yellowstone parkem, která exploduje v intervalu 600 tisíc let. No a tím dalším je samozřejmě nukleární válka ať už dvou nepřátelských lidských civilizací, nebo civilizace lidské proti civilizaci robotické. A to už nebudou stovky tisíc let, ale spíš jednotky tisíc let, kdy k ní dojde. Proti tomu je nějaký ten větší meteorit asi relativně v pohodě. I kdyby byl tak velký, jako byl ten Tunguzský v roce 1908.
Ano, takto příměry se dá logicky zdůvodnit úplně všechno. Mě šlo jen o to, aby jedno nepodchycené Ryugu nevyresetovalo všechno, čeho jsme dosáhli.