Ačkoliv je profese astronauta často spojována s mužským pohlavím a dlouhé roky maskulinní část populace skutečně vládla lidským činnostem na oběžné dráze, žena astronautka dnes není ničím výjimečným. Dokonce existují ženy, které své mužské kolegy v mnohém převyšují a drží i několik rekordů. Nebylo tomu tak ale vždy. Cesta žen za hranice zemské atmosféry začala poměrně brzy, avšak trvalo ještě dlouhá desetiletí, než se jejich přítomnost na palubě vesmírných lodí stala něčím běžným. V dnešním díle TOP5 se podíváme na pět výjimečných žen, kterým se dostalo privilegia pohledu na naši rodnou planetu z výšky několika set kilometrů.

Lidé létají do kosmu téměř 60 let a doposud se jich na oběžnou dráhu dostalo více než 550. Ženy však tvoří pouze 10 procent z nich. Přestože se vesmírná mise první ženy odehrála už dva roky po tom, co lidstvu ukázal cestu Jurij Gagarin, své pevné místo ve sborech astronautů ženy získaly až po dalších dvaceti letech. V průběhu let se ale situace mění a ženy dokazují, že jsou právoplatnými členy posádek vesmírných lodí. Při výběru amerických astronautů v roce 2013 byl dokonce vybrán stejný počet mužů i žen. Ba i Číňané, jejichž pilotovaný program je stále ve svých počátcích, už na oběžnou dráhu vyslali dvě ženy.

Následující výběr pěti žen astronautek je čistě subjektivní volbou autora, která odráží snahu pokrýt celou historii letů člověka do kosmu. Stejně tak bylo při výběru dbáno na to, aby se každá kandidátka pyšnila nějakým tím vesmírným nej. A jelikož bychom mezi sebou porovnávali neporovnatelné, výsledné pořadí je určeno jednoduše podle data prvního startu zmiňovaných žen. Doufáme tedy, že náš výběr TOP5 žen astronautek oceníte a snad se o nich dozvíte i něco nového.

5. Samantha Cristoforetti (*1977)
evropská rekordmanka

Italskou astronautku Samanthu Cristoforetti si mnozí z vás jistě pamatují ze čtenářsky velmi oblíbeného seriálu Deník astronautky, ve kterém osobitým stylem líčila své zážitky z výcviku a své mise na ISS. Narodila se 26. dubna 1977 v Miláně a v roce 1996 dokončila středoškolské vědecké lyceum v Trentu. Tehdy už za sebou měla roční studijní pobyt v USA, kde se zúčastnila edukačního programu Space Camp, do jehož síně slávy byla jakožto bývalá absolventka uvedena v roce 2014 za své zásluhy na poli dobývání vesmíru. Její následná studia směřovala ke kariéře v oblasti letectví a v roce 2001 získala na Technické univerzitě Mnichov titul inženýra v oboru konstruktérství se zaměřením na letecké a vesmírné pohony a odlehčené konstrukce. Během studií se zúčastnila výzkumů v oblasti aerodynamiky v Národní škole pro letectví a vesmír a v Toulouse a dále také v oboru raketových paliv na Mendělejevově chemicko-technické univerzitě v Moskvě.

Její kariéra vojenského stíhacího pilota začala v roce 2005 po absolvování italské akademie letectva v Pozzuoli. Svůj letecký výcvik mimo jiné prodělala na Sheppard Air Force Base v Texasu a stala se jednou z prvních ženských pilotek bojových letounů italského letectva. Za svou kariéru pilota nalétala více než 500 hodin na šesti typech letounů – italském cvičném vrtulovém SF-260 během studia na akademii, amerických proudových Cessna T-37 a Northrop T-38 Talon během výcviku v Texasu, italském Aermacchi MB-339 ve verzích A a CD během své služby v Istraně a nakonec na bitevním AMX na letecké základně ve Fogii.

Během posledního evropského výběru astronautů v roce 2009 se Samantha dostala mezi šestici vyvolených. Svůj základní výcvik začala v září 2009 a dokončila jej v listopadu 2010. V červenci 2012 byla nominována jako palubní inženýr pro dlouhodobou Expedici 42/43 na ISS. Stala se tak osmým členem evropského sboru astronautů, který dlouhodobě pobýval na ISS. Pro její misi byl původně naplánován ruský výstup ve skafandru Orlan, ze kterého ale nakonec bohužel sešlo. I přesto se ale může pyšnit několika prvenstvími. V listopadu 2014 se na palubě svého Sojuzu TMA-15M stala první Italkou ve vesmíru a o několik hodin později také první evropskou ženou na palubě ISS. Ještě významnější prvenství si však připsala při svém odletu o několik měsíců později. Stala se totiž ženou, která ve vesmíru strávila nejdelší čas při jediné misi. Svými 199 dny překonala tři roky starý rekord Američanky Sunity Williams, která na ISS pobývala 195 dní. Tento rekord ovšem nedávno s velkým odstupem překonala Peggy Whitson, která na stanici pracovala úctyhodných 289 dní. I přesto si Samantha Cristoforetti stále drží prvenství v nejdelším pobytu ve vesmíru mezi evropskými astronauty a také hezké třetí místo v kumulovaném vesmírném pobytu Evropanů. Není tajemstvím, že již roky usilovně studuje čínský jazyk a po své první vesmírné misi se pravidelně zúčastňuje společných výcviků s čínskými astronauty. Může se tedy stát, že Samantha získá některé ze vzácných nej nebo poprvé na plánované čínské vesmírné stanici.

4. Peggy Whitson (*1960)
americká legenda

Peggy Annette Whitson se narodila v americkém státě Iowa, kde vyrostla na rodinné farmě. Po dokončení střední školy v Mount Ayr se vrhla do studia biologie a chemie na Iowa Wesleyan College, kde v roce 1981 získala titul bakaláře. Následovalo získání doktorátu z biochemie na Rice University v roce 1985 a nakonec se pracovně uchytila v Johnsonově kosmickém středisku NASA v Houstonu, kde koncem osmdesátých let dohlížela na výzkum v oblasti biochemie. V devadesátých letech působila jako projektový vědec mezinárodního programu Shuttle-Mir a kromě toho také přednášela na univerzitách v Texasu a Iowě. Nakonec se na ni v dubnu 1996 usmálo štěstí a byla vybrána mezi nové kandidáty na astronauty NASA, přičemž výcvik zahájila o čtyři měsíce později.

Po úspěšném dokončení dvouletého základního výcviku jí byly přiděleny povinnosti v oblasti plánování a dva roky sloužila jako vedoucí podpůrného týmu posádek v Rusku. Svého prvního výletu na oběžnou dráhu se dočkala v roce 2002 na palubě raketoplánu Endeavour, který ji dopravil na ISS. Tam jako člen Expedice 5 pracovala se dvěma ruskými kolegy po dobu šesti měsíců a hned si připsala drobné prvenství. Jako první zahraniční žena totiž absolvovala výstup do volného kosmu v ruském skafandru Orlan. Kromě toho byla během svého prvního pobytu na ISS jmenována vedoucím vědcem NASA.

Po své vesmírné premiéře velela v roce 2003 vědecké expedici NEEMO 5 v podmořské laboratoři a v následujících dvou letech dokonce působila coby druhá žena v historii jako zástupce šéfastronauta NASA. Na zemi se ale dlouho neohřála a už v roce 2007 zamířila na ISS podruhé, tentokrát na palubě Sojuzu TMA-11 jako člen Expedice 16. A tehdy začala hvězda jménem Peggy stoupat ještě rychleji. Stala se první ženou ve velení Mezinárodní vesmírné stanice. Dále se během své mise zařadila na první místo v počtu výstupů do volného kosmu mezi ženami stejně jako v celkovém času stráveném mimo prostor kosmické lodi. Její návrat na rodnou planetu však byl poznamenán selháním Sojuzu. Jeden z pěti explozivních šroubů selhal a servisní modul lodi se neoddělil správně. Následkem byl vstup návratového modulu do atmosféry poklopem napřed a okamžitý přechod na balistický sestup s přetížením až 8 G. Zajímavostí je, že kromě Peggy byla na palubě ještě první jihokorejská astronautka. Tehdejší ředitel ruské kosmické agentury se vyjádřil, že závada mohla mít co dočinění s ruskou námořnickou pověrou o smůle, která je na palubu lodí přitahována, tvoří-li posádku více žen než mužů.

V roce 2009 Peggy Whitson čekalo další velké prvenství. Jako první žena a zároveň jako první „nepilot“ byla jmenována šéfastronautem NASA. V této funkci setrvala čtyři roky, načež rezignovala a vrátila se mezi aktivní astronauty v touze po dalším vesmírném dobrodružství. Koncem roku 2016 pak Peggy definitivně vstoupila mezi vesmírné legendy. Původně se na ISS vydala na standardní půlroční misi. Její pobyt na stanici byl však neplánovaně prodloužen a Peggy tak byla členkou Expedic 50, 51 a 52. Při své třetí misi tak v kosmu strávila 289 dní, což ji posunulo na první místo mezi ženami na celém světě v délce jedné vesmírné mise, na druhé místo mezi astronauty NASA v délce jedné mise, a na první místo mezi americkými astronauty a osmé místo na světě v souhrnné délce pobytu v kosmu (665 dní).

To však není zdaleka vše. Peggy Whitson se při Expedici 51 stala první ženou, která ISS velela podruhé. Zároveň se ve svém věku 56 let stala historicky nejstarší ženou ve vesmíru a také nejstarší ženou, která vystoupila do kosmického prostoru při EVA. A když už je řeč o EVA, i zde tato výjimečná žena znovu lámala rekordy. Celkově mimo prostor lodi vystoupila desetkrát a v kosmickém vakuu strávila více než 60 hodin. Tím se umístila na druhé místo mezi americkými astronauty a šesté místo na světě v počtu výstupů. Co se týče umístění v rámci kumulativního času stráveného při EVA, patří Peggy čtvrté místo na světě. Krátce po svém návratu z dlouhé vesmírné mise Peggy Whitson oznámila konec své kariéry a úctyhodnou řadu rekordů a prvenství tak nerozšíří.

3. Sally Ride (1951 – 2012)
první Američanka

V roce 1951 se profesorovi politických věd a jeho manželce personalistce narodila malá Sally. Její rodinné zázemí tak ani zdaleka nenapovídalo tomu, že se zapíše do dějin jako první Američanka v kosmu. Dětství a studijní léta Sally se nesly ve znamení slibné tenisové kariéry. Na univerzitě patřila mezi nejlepší hráčky Kalifornie a známá tenisová ikona Billy Jean King v ní viděla talent a nabádala ji ke kariéře profesionální tenistky. Ze dne na den však Sally sportu zanechala a po třech semestrech přesídlila ze Swarthmore College na University of California, kde svůj nadcházející život zasvětila vědě, kterou byla fascinována již od útlého dětství. V roce 1973 dokončila prestižní univerzitu se dvěma bakalářskými diplomy, přičemž oba dva byly svým způsobem překvapivé. Jeden totiž byl z fyziky a druhý z literatury. Na univerzitě dostala nabídku ve studiu fyziky pokračovat a tak mladá Sally Ride stále více fascinovaná astrofyzikou ani chvíli neváhala. V roce 1975 získala titul magistra a o další tři roky později úspěšně zakončila doktorandské studium.

Ještě před dokončením jejího studia ale NASA pořádala nebývale velký nábor nových astronautů, kteří měli osedlat novou okřídlenou kosmickou loď. Raketoplán měl do vesmíru vozit mnohem více lidí, než bylo zvykem dříve a navíc mnohem častěji. Bylo tedy zapotřebí vybrat velké množství nových astronautů a vůbec poprvé se mezi nimi měly objevit také ženy. Sally Ride neváhala ani okamžik a přihlásila se. Náročným výběrovým řízením prošla úspěšně a okolnosti jí byly nakloněny, takže byla v roce 1978 vybrána spolu s dalšími pěti ženami a dvaceti devíti muži mezi nové astronauty NASA. V ten okamžik byl iniciován nadměrný zájem médií o sbor astronautů a jejich výcvik. Všechny zajímalo, kdo se stane tou první Američankou, která poletí do vesmíru.

Během základního výcviku Sally jakožto vědkyně dokázala, že si místo mezi elitními piloty veterány v řadách astronautů zcela jistě zaslouží. Nevynikala jen ve svých povinnostech letového specialisty, ale předvedla se i jako zručná pilotka celé řady letounů. Létání se jí dokonce natolik zalíbilo, že si udělala pilotní licenci a o víkendech trávila čas v oblacích. Během čekání na její první letovou nominaci jí byla přidělena prestižní funkce v týmu vyvíjejícím robotickou paži raketoplánu. V roce 1981 se stala prvním ženským CapComem v historii při misi STS-2 a její výkon udělal takový dojem, že si tuto roli zopakovala i při následující misi STS-3. V dubnu 1982 pak byla veřejně oznámena nominace posádek pro misi STS-7 a jméno Sally Ride mělo vstoupit do historie.

Po roční přípravě přišel významný okamžik. Na palubě raketoplánu Challenger se do vesmíru poprvé vydalo pět lidí najednou a kromě toho byla členem posádky první Američanka. Ta se stala nejen třetí ženou ve vesmíru, ale se svými 32 lety v čase startu doposud drží rekord nejmladšího amerického astronauta. K tomu všemu se devět hodin po startu Sally Ride stala také první ženou, která pomocí robotické paže vypustila družici na oběžné dráze. Po šesti dnech ve vesmíru se posádka Challengeru bezpečně vrátila, a byť se mohlo zdát, že mise je u konce, pro Sally to byl teprve začátek. Začátek nebývalého mediálního kolotoče, jehož středobodem byla první americká žena ve vesmíru. O rok později se naštěstí Sally naskytla příležitost k úniku před médii v podobě přípravy na druhou misi.

Mise STS-41G opět přinesla několik prvenství. Tak například, šlo o první vesmírnou misi, na kterou letěly hned dvě ženy. Ty tvořily spolu s pěti muži doposud nejpočetnější posádku, jaká se kdy společně vydala na oběžnou dráhu. Sally Ride, jakožto první Američanka, která byla ve vesmíru podruhé, měla na starosti operace spojené s robotickým manipulátorem, který vypouštěl dvě vědecké družice. Tentokrát ale nešlo vše zcela podle plánu a Sally se několikrát vyznamenala svou improvizací a zručností při práci s robotickou paží. Po dalších osmi dnech na oběžné dráze se Sally podruhé vrátila na pevnou zemi a zatím ještě netušila, jak se její život změní.

V roce 1986 při svém startu explodoval raketoplán Challenger a Sally Ride byla jmenována členem vyšetřovací komise. Tehdy nikdo vůbec nemohl tušit, že o necelých dvacet let později bude nutné podobnou vyšetřovací komisi sestavit znovu kvůli havárii Columbie a Sally se stane jediným člověkem zasedajícím v obou těchto komisích. Stejně jako změny v profesním životě se u Sally Ride odehrál významný zvrat i v životě soukromém. Zamilovala se do své celoživotní kamarádky a její manželství se rozpadlo. Sally si tak může připsat i prvenství prvního člověka s minoritní sexuální orientací ve vesmíru. Tento fakt se ovšem veřejnost dozvěděla až po její smrti. V NASA se mezitím další starty raketoplánů odkládaly do nedohledna. Sally tak toužebný třetí let do kosmu vyměnila za nabídnutou administrativní funkci, ve které ještě chvíli působila, než v roce 1987 opustila NASA nadobro.

2. Světlana Savickaja (*1948)
letecké eso

Světlana Jevgeňjevna Savickaja se krátce po druhé světové válce narodila do prominentní rodiny. Její otec byl dvojnásobným hrdinou Sovětského svazu, který během války odlétal 24 úspěšných bojových misí, a později se stal maršálem letectva. Mimo jiné je po něm pojmenována i planetka 4303 Savickij objevená v roce 1973. Jeho dcera se mimochodem své planetky 4118 Světa dočkala o devět let později. Světlaně tedy v tehdejším režimu nic nebránilo v rozletu, a jelikož v sobě nesla otcovy geny, tajně se v šestnácti letech přihlásila do výsadkářského klubu. Když to její vážený otec zjistil, v její zálibě ji podpořil a mladá Světlana za první rok uskutečnila neuvěřitelných 450 seskoků s padákem.

Po maturitě započala studium na Moskevském leteckém institutu, kde se zaměřila na konstrukce letadel. K tomu začala létat, za krátký čas se stala členkou leteckého akrobatického týmu SSSR, v roce 1970 se stala mistryní světa s letounem Jak-18,  v roce 1971 získala licenci leteckého instruktora  a po dokončení studia pokračovala na škole testovacích pilotů. Mezitím se nadále věnovala parašutismu a rozvíjela jej do té míry, že v roce 1965 uskutečnila tři rekordní stratosférické seskoky z výšek až 14 250 m. Po studiích a leteckém výcviku získala práci jako testovací pilot u věhlasné konstrukční kanceláře Jakovlev. Nadto všechno mezi lety 1974 – 1981 vytvořila dlouhou řadu rychlostních a výškových světových rekordů s proudovými i raketovými letouny.

V roce 1979 Sovětský svaz pořádal po téměř dvou desetiletích druhé kolo výběru ženských kosmonautů a v roce 1980 byla Světlana Savickaja spolu s několika dalšími ženami vybrána. Nakonec se však stala jedinou, která se do kosmu podívala. Pouhé dva roky poté, krátce po dokončení základního výcviku, Světlana vstoupila do historie jako druhá žena ve vesmíru, když se spolu se dvěma kolegy na palubě Sojuzu T-7 vydala na návštěvu stanice Saljut 7. Poprvé v historii tak ve vesmíru byla smíšená posádka. Ačkoliv se na druhé straně světa přistupovalo k astronautům něžného pohlaví s maximální obezřetností a feminismus spolu s emancipací nemohly být vyšroubovány do závratnějších výšin, Světlana se na palubě Saljutu od svých kolegů dočkala džentlmenství i kousavých sexistických vtípků, které jasně dávaly najevo, že sovětští kosmonauti jí i přes respekt k jejím profesním kvalitám vnímají především jako ženu. Týden napěchovaný prací uběhl jako voda a Světlana se vrátila se svou posádkou zpátky domů, tentokrát ve starém Sojuzu T-5. Na své konto si připsala drobný rekord v podobě nejdelšího vesmírného letu ženy.

Na další letovou nominaci nemusela čekat dlouho. Pouhé dva roky po své premiéře vyrazila na oběžnou dráhu znovu, tentokrát na palubě Sojuzu T-12, a jejím cílem byl opět Saljut 7. Jak je známo, její druhá mise byla téměř určitě politicky motivována. V USA totiž bylo oznámeno, že při misi STS-41G poletí do kosmu druhá Američanka, která zároveň vystoupí do volného prostoru. Pouhé tři týdny poté Sověti po vzoru svých kosmických začátků přispěchali a urvali si toto prvenství pro sebe tím, že nominovali Savickou na dřívější misi a nachystali pro ni i EVA.

Historický výstup do volného kosmu trval 3 hodiny a 35 minut a Světlana při něm se svým kolegou uskutečnila několik pokusů se svářením a řezáním kovů. K náplni tohoto výstupu se ovšem vyjadřovala kriticky: „Nechápala jsem, v čem byl smysl toho všeho. Mohli jsme si propálit skafandry nebo plášť stanice.“ Navzdory jejím excelentním výsledkům při obou jejích misích i výstupu do volného kosmu tato EVA do dnešních dní zůstává jedinou, které se zúčastnila ruská žena.

Po svém druhém návratu z kosmu ukazoval její vesmírný tachometr 19 dní, čímž opět prodloužila rekord souhrnného pobytu ženy v kosmu. Potřetí se však ke hvězdám nevrátila, přestože k tomu mohlo dojít. Sovětský svaz totiž na počest Mezinárodního dne žen plánoval kompletně ženskou posádku k Saljutu 7, které měla velet právě Savickaja. K této misi však nikdy nedošlo. Ve druhé polovině 80. let se ještě rýsovala možnost letu na nově budovaný Mir, ovšem tu narušilo těhotenství. Světlana Savickaja tak svou vesmírnou kariéru ukončila a dnes je druhou nejstarší žijící ženou, která se podívala za hranice našeho světa.

1. Valentina Těreškova (*1937)
navždy první

Na první pozici dnešního TOP5 nemůže být nikdo jiný než prostá žena z lidu, která byla původně dělnicí v textilní továrně stejně jako její matka. Otec rodiny, původně zemědělec, bohužel musel do války splnit občanské povinnosti kladené na něj Sovětským svazem. Naneštěstí si jej krátce po vypuknutí konfliktu našla smrt a mladá Valentina prožívala se svou matkou tvrdá a chudobná léta. Spolu s tristní situací v Sovětském svazu 30. let to způsobilo, že Valentina začala chodit na základní školu až v devíti letech a po ukončení sedmé třídy jí toto na nějakou dobu zůstalo jejím jediným vzděláním. Ihned poté musela nastoupit do práce, aby pomohla s rodinným rozpočtem. Při práci se jí podařilo dokončit osmou třídu a nastoupit na textilní průmyslovku, kde byla spíše průměrnou studentkou. Někde v hloubi chudé dívky ale bujel zájem o létání a díky aeroklubu svazu mládeže se k němu dostala a navíc přidala i parašutismus. Kromě toho byla aktivní v politických a výchovných organizacích, čímž se z ní pomalu ale jistě vytvářel ideální kandidát pro propagandistické účely rudé velmoci.

Již po prvním startu člověka do kosmu začalo sovětské vedení pošilhávat po dalším prvenství, které by zvýšilo jejich náskok ve vesmírném závodu se Spojenými státy. Nikita Chruščov žádal misi první kosmonautky, ovšem hlavní konstruktér Sergej Koroljov byl důrazně proti. Podle jeho slov by to znamenalo značné úpravy technického vybavení a výcvikového programu a nepřineslo by to žádný vědecký ani jiný přínos. Vedení si však stálo tvrdě za svým a tak bylo v roce 1962 vybráno pět kandidátek z řad pilotek, parašutistek a sportovkyň, které zahájily výcvik. Ten se sestával jak z teoretické části, tak z praktických cvičení na centrifuze, letounech a simulátoru kosmické lodi Vostok. Ačkoli svými schopnostmi a dovednostmi při výcviku Valentina nijak nevyčnívala nad ostatními ženami, získávala plusové body u nadřízených svou skromností, morálním nastavením a uvědomělým chápáním komunistického systému.

16. června 1963 vstoupila Valentina Těreškova do historie. Její Vostok 6 dosáhl oběžné dráhy a ona se stala první ženou ve vesmíru. Zároveň je dodnes nejmladší ženou, která se kdy do vesmíru podívala. Startovala totiž ve svých 26 letech. A kromě toho byla jakožto desátý člověk v kosmu také prvním civilistou. Nadto je dodnes také jedinou ženou, která byla ve své lodi sama a tvořila tak kompletně ženskou posádku. Na Valentinu čekal třídenní let, kdy měla během 48 oběhů Země vykonávat vědecké experimenty. Vrcholem se mělo stát přiblížení k Vostoku 5, ve kterém už na oběžné dráze čekal její kolega.

Dlouhé hodiny před startem ale Valentina Těreškova vykazovala velmi zvýšenou tepovou frekvenci a byla značně nervózní. Následoval velmi stresující start plný silných vibrací, hluku a silného přetížení. A krátce poté, co byla loď navedena na oběžnou dráhu, dokonce ztratilo řídicí středisko s Vostokem 6 spojení. Opětovně se jej podařilo navázat až po dlouhých devadesáti minutách, kdy se na výstupu z palubní kamery objevila spící kosmonautka. Všechen ten stres a napětí ji natolik unavily, že usnula vyčerpáním krátce pro dosažení oběžné dráhy. Po probuzení prováděla v omezené míře plánované experimenty, avšak žádala o předčasné ukončení mise. To ale nepřicházelo v úvahu. Po dalším spánku si začala stěžovat na bolesti hlavy a nepohodlný skafandr. Stížnosti směrem ke skafandru měl mimo jiné i její kolega ve Vostoku 5, který se nacházel ve stejný okamžik na podobné oběžné dráze. Druhý den pak byla první kosmonautka ještě zoufalejší, stěžovala si na nevolnost a plakala. Vrcholem celé mise mělo být blízké setkání se zmiňovaným Vostokem 5, ke kterému však nakonec došlo ve větší než plánované vzdálenosti. Obě lodi se pouze vzájemně minuly ve vzdálenosti pěti kilometrů. Valentina přitom se svým kolegou navázala rádiové spojení. Navenek však byla tato událost prezentována jako souběžný let ve formaci.

Dnes je již jasné, že Valentina trpěla velmi silnou kinetózou, což je naprosto běžný stav, při kterém kosmonauti pociťují bolesti hlavy, nevolnost a únavu. Tyto obtíže potkají přibližně padesát procent vesmírných cestovatelů a při dnešních misích na ISS je pamatováno na čas pro adaptaci vestibulárního systému na beztížný stav. Na jednu stranu Valentina Těreškova nesplnila velkou část plánovaných úkonů, spala mnohem více, než měla, málo jedla, a několikrát dokonce odmítla komunikovat s řídicím střediskem. Na stranu druhou ale vedla ručně psaný deník, uskutečnila fotometrická pozorování hvězd, fotografovala Zemi a zvládla svou loď správně zorientovat v prostoru a navést bezpečně do atmosféry. Přitom se mohlo stát, že by tento krok neproběhl správně a Valentina by zcela jistě zahynula. Již první den letu totiž byla odhalena chyba v řídicím programu lodi, která by zapříčinila opačný směr brzdicího zážehu, což by vyústilo v cestu na vyšší oběžnou dráhu namísto návratu do atmosféry.

Vostok 6 tedy nakonec začal správně klesat a po dosažení výšky sedmi kilometrů došlo k tehdy standardní katapultáži. Aby těch negativ ale nebylo málo, Valentina zaujala ve svém křesle nevhodnou polohu a hledí její přilby zavadilo o hranu poklopu, což mělo za následek množství modřin v obličeji. Valentina však svůj let přežila a vše, co se událo na oběžné dráze, bylo sovětským režimem na mnoho let utajeno. Před veřejnost tak předstoupila velká osobnost, které se dostalo slávy podobné té Gagarinově. Na rozdíl od prvního člověka ve vesmíru se ale začala připravovat na svou druhou misi. Tentokrát se do vesmíru měla podívat v lodi Voschod a dokonce i absolvovat výstup do volného prostoru. K této misi však nikdy nedošlo a z velké části na tom měla podíl trvající nepřízeň hlavního konstruktéra. Valentina si zcela jistě nepolepšila ani svou odpovědí novinářům, že při návratu do atmosféry bylo její rádiové spojení přerušeno z důvodu shoření antén a chvíli trvá, než se vyklopí nové. Ztráta spojení je přitom způsobena plazmatem obklopujícím návratový modul.

Přestože bylo pro tento díl seriálu TOP vybráno pouze pět žen, rádi bychom tímto závěrem vzdali hold všem ženám, které kdy riskovaly svůj život při cestě mimo naši planetu a dovolíme si jmenovat alespoň několik z nich, které byly něčím zajímavé, drží nějaký rekord, prvenství nebo byly něčím nej.

• První Američankou, která uskutečnila výstup do volného kosmu, a jen o chlup jí uniklo světové prvenství, byla Kathryn Sullivan při misi STS-41G v roce 1984.
• První matkou ve vesmíru se stala Anna Lee Fisher při své jediné misi STS-51A v roce 1984.
• Prvními ženskými obětmi dobývání vesmíru jsou Judith Resnik a Christa McAuliffe, které zahynuly při misi STS-51L v roce 1986.
• Shannon Lucid se stala první Američankou na vesmírné stanici, když v roce 1996 navštívila ruský Mir při misi STS-76. Tento let už ale byl její pátou cestou do vesmíru! Shannon se tak stala první ženou, která na oběžnou dráhu zamířila potřetí, počtvrté a popáté. To vše v rozpětí pouhých jedenácti let. Navíc se jedná o první ženu v kosmu, která se narodila v Číně.
• Třetí ženou, která vystoupila do volného prostoru, byla Kathryn Thornton při misi STS-33 v roce 1989. Zároveň se stala i první ženou, která EVA podnikla vícekrát. Celkově uskutečnila čtyři výstupy při čtyřech různých misích.
• Prvním občanem Velké Británie ve vesmíru se stala Helen Sharman při letu Sojuzu TM-12 k Miru v roce 1991.
• První Kanaďankou ve vesmíru se stala Roberta Bondar při misi STS-42 v roce 1992.
• Jan Davis se stala první ženou, která do vesmíru letěla se svým manželem. Stalo se tak při misi STS-47 v roce 1992.
• První černoškou ve vesmíru byla Mae Jemison při misi STS-47 v roce 1992.
• První Japonkou ve vesmíru se stala Čiaki Mukai při misi STS-65 v roce 1994.
• První a jedinou Ruskou, která se do vesmíru podívala na palubě amerického raketoplánu, byla Jelena Kondakova při misi STS-84 v roce 1997. O tři roky dříve ale ve vesmíru byla poprvé v Sojuzu TM-20. Je tak jedinou ruskou kosmonautkou, která vyzkoušela dvě různé kosmické lodě.
• První pilotkou raketoplánu (STS-63 v roce 1995) a první velitelkou vesmírné mise (STS-93 v roce 1999) se stala Eileen Collins.
• První Francouzskou ve vesmíru byla Claudie Haigneré v Sojuzu TM-24 v roce 1996.
• První ženskou vesmírnou turistkou a zároveň prvním člověkem íránské národnosti se stala Anousheh Ansari při misi Sojuz TMA-9 v roce 2006.
• Prvním astronautem, který se narodil po historickém přistání Apolla 11 na Měsíci, se stala Tracy Caldwell-Dyson s datem narození 14. srpna 1969.
• Nejstarší ženou ve vesmíru při svém prvním startu se stala ve věku 55 let učitelka Barbara Morgan při misi STS-118 v roce 2007. Nejstarší ženou ve vesmíru vůbec je výše zmiňovaná Peggy Whitson.
• První Korejkou ve vesmíru, o které byla zmínka v pasáži o Peggy Whitson, se stala I So-jon při misi Sojuz TMA-12 v roce 2008.
• První Číňankou ve vesmíru se stala Liou Jang při misi Šenčou 9 v roce 2012.
• První a doposud jedinou Ruskou, která navštívila ISS, byla Jelena Serova se Sojuzem TMA-14M v roce 2014.
• Nejvíce žen ve vesmíru v jeden okamžik se setkalo v roce 2010. Stephanie Wilson, Dorothy Metcalf-Lindenburger a Naoko Jamazaki při misi STS-131 navštívily na ISS Tracy Caldwell-Dyson, která tam pobývala dlouhodobě při Expedici 23.
• Jednou v historii se setkaly ve vesmíru dokonce i dvě velitelky. Stalo se tak v roce 2007, kdy raketoplánu velela druhá žena v historii. Byla jí Pamela Melroy při misi STS-120. Raketoplán navštívil ISS, kde v té době velela Peggy Whitson Expedici 16.

Zdroje informací:
ŠAMÁREK, Ondřej, HOUŠKA, Lukáš. Vesmírné osudy. Brno: CPress, 2017.
STRAKA, Vít. Něžné pohlaví dobývá vesmír, Tajemství vesmíru. Brno: Extra Publishing, 2017.
https://www.worldspaceflight.com/bios/stats.php
https://en.wikipedia.org/wiki/Peggy_Whitson
https://sputniknews.com/science/20080524108268035/
https://www.space.com/16756-sally-ride-biography.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Svetlana_Savitskaya
https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_female_spacefarersZdroje obrázků:
https://womenintheworld.com/
https://blogs.nasa.gov/
https://en.wikipedia.org/
https://media.glamour.com/
https://www.space.com/
http://spacefacts.de/
https://technet.idnes.cz/