Včera jsme se v našem krátkém článku věnovali odstranění modelu družice Envisat v životní velikosti u evropského technologického střediska ESTEC a slíbili jsme Vám, že se již brzy podíváme na osud skutečného Envisatu. Nyní tato chvíle přichází – Envisat je zhruba 8 tun vážící satelit, který je dodnes největší evropskou družicí určenou k monitorování Země. Po vypuštění v roce 2002 fungoval 10 let, načež se v roce 2012 odmlčel a přestal fungovat – kolem Země obíhá ve výšce 800 kilometrů, takže by trvalo desítky, možná i stovky let, než by shořel v atmosféře.
Takhle velký, neovladatelný satelit je samozřejmě vynikajícím terčem pro drobné projektily kosmického smetí. Ty mohou družici zasáhnout a roztrhat ji na mnoho menších kusů. Navyšování odpadu na oběžné dráze se dlouho neřešilo, nyní se situace mění a v posledních letech je rozvinutá prevence – například horní stupně raket provedou po oddělení nákladu zpětný zážeh, aby dříve shořely v atmosféře. Stále ale chybí aktivní přístup k likvidaci již existujícího smetí.
Zdroj: http://www.esa.int/
Na to, že bychom oběžnou dráhu vyčistili od malých úlomků, kterých je nejvíce, můžeme zatím zapomenout, nicméně aktivity směřující k likvidaci velkých, nepoužívaných satelitů, vypadají velmi slibně. Iniciativa Evropské kosmické agentury s názvem Clean space (tedy čistý vesmír) přišla s programem e.Deorbit. Tato družice by se měla vydat na oběžnou dráhu v roce 2021, spojit se s nefunkčním Envisatem a poslat jej do atmosféry. O projektu zatím není mnoho informací, ale je docela pravděpodobné, že se zde uplatní pokročilé technologie – jak pro připojení s nespolupracujícím cílem, tak i pro následné manévrování, pro které by se hodil třeba iontový motor.
Celý program má před sebou ale ještě několik schvalovací kol, nicméně ESA mu hodně věří a týmy, které na něm pracují se snaží, aby jejich projekt prošel. Usilují třeba o snížení rizika pro pozemní obyvatelstvo při dopadu zbytku trosek na méně než 1: 10 000. Mezi květnem a červnem letošního roku čeká na program e.Deorbit další významný milník – konkrétně hodnocení na požadavky palubních systémů.
Zdroje informací:
http://www.esa.int/
http://www.esa.int/
Zdroje obrázků:
http://images.sciencedaily.com/2012/05/120509123740-large.jpg
http://www.esa.int/…/Space_debris_removal.png
To bude za 5 let ta kosmonautika je nějak mrtva
Tohle je naprosto běžný postup. Kosmické mise jsou drahé a nikdo nechce selhání. Proto se velmi dlouho plánují a schvalují všechny systémy. Tato mise není vůbec žádnou výjimkou.
Zdravím pane Majere, mám dotaz ohledně ochrany satelitů (umělých). Vím, že úlomky a nefungující přístroje na oběžné dráze Země jsou monitorovány, ale nevím, jak se například ISS chrání proti vesmírnému smetí.
A když už jsme u tohoto tématu: Není možné, aby se i monitorované předměty mohli střetnout (např. s ISS)?
Děkuji za odpověď a ať se Vám daří psát další úžasné články. 🙂
Hezký den,
v první řadě moc díky za pochvalu!
Oba Vaše dotazy se dají sloučit do jednoho – jak jste sám napsal, kosmické smetí se monitoruje a na základě těchto výpočtů se může upravovat oběžná dráha ISS. Stanice nakrátko zažehne své motory, které lehce upraví její oběžnou dráhu. Srážka s monitorovaným tělesem by tedy neměla přijít v úvahu. Proti menším tělesům, které se nedají monitorovat (rozlišovací schopnost není přesně dána a kolísá někde okolo 10 centimetrů) je stanice chráněna protimeteorickými štíty, což jsou velmi zjednodušeně řečeno potahy tvořené různými látkami, které mají zastavit tento kosmický projektil. Tyto štíty se umísťují na některé exponované části stanice.
Doufám, že když to projde a povede se, tak že se obdobný způsob bude využívat i u jiných vysloužilých družic 🙂