S tím, jak se pomalu blíží rok 2017, tedy doba, kdy se loď CST-100 Starliner poprvé vydá do kosmu, je potřeba řešit stále více důležitých detailů, které jsou klíčové pro úspěšnou misi. Jedním z nich je výběr přistávacích oblastí. Odborníci ze společnosti Boeing již vytipovali pět lokalit na jihozápadě USA, kde by loď mohla dosednout na své přistávací airbagy. Jihozápad USA není vybrán náhodou – v Novém Mexiku a Utahu jsou rozlehlé lokality s rovným, pevným povrchem pouští a vyschlých jezer a navíc na příletové dráze k nim může loď odhodit nepotřebný servisní modul nad Tichým oceánem, kde bezpečně shoří a neexistuje tak žádná šance na ohrožení obyvatel.
Boeing zatím oznámil jen tři lokality – Starliner by mohl dosednout na Dugway Proving Ground v Utahu, kde přistála návratová pouzdra sond Genesis a Stardust, Edwardsově základně v Kalifornii, a White Sands v Novém Mexiku, kde při misi STS-3 přistával raketoplán. Další dvě místa zatím firma drží v tajnosti.
Zdroj: https://www.google.cz
Koláž: Autor
Díky pěti různým přistávacím lokalitám by měly mít pozemní týmy velkou volnost při výběru vhodného místa v případě špatného počasí. Podle Boeingu by tato různorodost mohla umožnit jistotu přistání ve stejný den, kdy se loď oddělí od ISS.
Zdroj: http://spaceflightnow.com/
První nepilotovaný let Starlineru by měl přijít v květnu roku 2017, kdy loď zamíří k ISS, na kterou doveze zásoby a následně se vrátí na Zemi. V srpnu téhož roku proběhne ve White Sands zkouška záchranného systému na rampě a v září 2017 mají na palubu lodi poprvé usednout lidé. Posádka bude dvoučlenná – pilot od firmy Boeing a astronaut od NASA. V prosinci téhož roku započne finální certifikace lodi od NASA.
Pro první dva lety Boeing preferuje přistání buď na základně White Sands nebo Dugway, přičemž konkrétní výběr přijde až mnohem později. Boeing plánuje vyrobit minimálně tři letové modely lodi Starliner, přičemž každý z nich má zvládnout až deset misí.
Zdroje informací:
http://spaceflightnow.com/
Zdroje obrázků:
http://spaceflightnow.com/wp-content/uploads/2015/09/CST_GroundLanding-copy.jpg
http://spaceflightnow.com/wp-content/uploads/2015/09/CST_Separation_.jpg
Super, že plánují každý kus letět vícekrát. Přemýšlím, které objekty se doposud podívaly do vesmíru víc než jednou. Napadají mě samozřejmě raketoplány, pak další (mini)raketoplán X-37b a ty (tuším dvě?) družice, které kdysi svezly raketoplánem, opravili a znovu vypustili.. Ještě něco?
Dragony zásobující ISS asi byly všechny unikátní, že?
Ano, Dragony zatím létají vždy nové.
Ovšem po přistání z nich prý vymontují, co se jen dá znovu použít, a použijí to v dalších misích. Typicky třeba avioniku. Takže již teď létají „nové“. 😉
Do vesmíru se vícekrát prostřednictvím raketoplánu dostala družice Spartan 201 (dokonce pětkrát stejný kus) a skoro i Spartan 101 (ten byl vypuštěn na samostatnou dráhu sice jen jednou, ale podruhé moc nechybělo. Byl totiž na palubě STS-51-L…. měl být použit ke sledování Halleyovy komety.
Diky STS byly 2x vypusteny i druzice Westar 6 a Palapa B2 (STS-51-A) kterym selhal motor a po refurbishi byly vypusteny znova. Palapa na Delte, Westar 6 jako AsiaSat 1 na Dlouhem pochodu 3
To si člověk říká proč zrovna 10 letů? Když to vydrží 10, tak to musí vydržet i 11, no ne? Určitě se tam nebude opotřebovávat všechno stejně. Takže může stačit vyměnit jenom něco a jede se pořád dál.
Těch deset letů je spíše taková maximální hodnota – podobně jako Sojuzy vydrží v kosmu tuším 240 dní, ale jejich výměna se provádí už okolo 180 – 200 dní. Podobné to bdue i s počty letů těchto lodí. Jistě, součástky jdou vyměnit, ale namáhání tlaky a tahy při startu, návratu do atmosféry a přistání, včetně dlouhodobého působení kosmických vlivů mohou oslabit hlavní konstrukci lodi, její kostru. A to nikdo nechce riskovat.
Tak to berte jako poločas rozpadu. 😉
Však tam píšou „až“ deset misí, čili se nejspíš uvidí podle stavu konkrétního stroje.
No, doufejme že jich bude víc než deset – celkem.