O plánech pro využití vznikající americké superrakety SLS jsme na našem blogu zmiňovali již v několika starších článcích. Jak čas postupuje, objevují se na internetu stále nové a nové informace, které pozvolna posouvají celou věc ze stádia plánů do blíže reality. Je to ale běh na velmi dlouhou trať. Některé cesty se ukáží jako slepé, ale pokud NASA chce ze SLS udělat hojně využívanou raketu, musí zvážit všechny možnosti. Jelikož jsou navíc články s touto tématikou mezi čtenáři našeho blogu oblíbené, můžete se i dnes těšit na další rekapitulaci aktuálních možností pro SLS.
Jízdní řád superrakety je prozatím načrtnutý jasně – v roce 2017 má SLS startovat poprvé – půjde o nepilotovaný oblet lodi Orion kolem Měsíce. Mise má trvat 25 dní, během kterých loď proletí kolem našeho souputníka, následně přejde na protáhlou retrográdní dráhu a po dalším průletu se vrátí na zemi. O čtyři roky později má přijít druhý start. Tentokrát už bude na palubě Orionu posádka, která má zamířit k odchycenému asteroidu. Inženýři si ale lámou hlavu s tím, jak zvýšit frekvenci startů tohoto mamutího nosiče. Jednak z finančních důvodů, protože čím častěji se bude startovat, tím rozloženější budou fixní náklady, ale i kvůli tomu, aby nová raketa zaujala potenciální klienty. Především jde o armádu, vědeckou obec, ale pozadu nemají zůstat ani zahraniční partneři.
Zdroj: http://www.nasaspaceflight.com/
Padl proto návrh začlenit mezi výše zmíněné mise EM-1 a EM-2 ještě jeden start. V roce 2019 by měla SLS startovat opět v nepilotované verzi a na její špičce by měla sedět sonda ARRM (Asteroid Redirect Robotic Mission), dříve známá jako ARM. Právě tato sonda by měla zachytit blízkozemní asteroid a dopravit jej k Měsíci. Pro takovou misi by ale bylo potřeba vyrobit aerodynamický kryt. S tím se počítalo až v dalších letech, kdy má být SLS využita k nákladním letům. V prvních fázích se počítalo pouze s vynášením lodi Orion, která aerodynamický kryt nepotřebuje.
Pomocná ruka by ale mohla přijít z Evropy. Ve švýcarském Zurichu sídlí společnost RUAG Space,která vyrábí aerodynamické kryty pro evropské nosiče Ariane 5, nebo Vega, z amerických pak zásobuje pětimetrovými kryty rakety Atlas V. Společnost využívá pokročilého systému výroby krytů, při kterém používá velké množství kompozitních materiálů. Základem je kostra z hliníkových pláství, vyplněná uhlíkovými vlákny. Díky modernímu postupu jsou tyto kryty lehké a zároveň pevné. Američtí inženýři proto oslovili evropské kolegy a začali se zajímat, zda by byla možná výroba krytu i pro raketu SLS.
Pokud by se podařilo včlenit start SLS mezi oba plánované termíny, přineslo by to navíc i jeden příjemný bonus – SLS by měla před startem s posádkou v roce 2021 za sebou dva úspěšné starty, což by jistě nebylo k zahození. Pořád ale existuje záložní varianta a sice, že by ARRM vynesla jiná raketa, vzhledem k nosnosti nejspíše Delta IV Heavy.
Zdroj: http://www.nasaspaceflight.com/
NASA se navíc snaží zaujmout i vědce, kterým prezentuje SLS jako úžasnou možnost vypouštět do vesmíru opravdu komplexní sondy, které se nemusí ohlížet na každý gram váhy navíc. SLS by se mohla stát nosičem vědeckých vlajkových lodí. Nicméně k tomu musí splnit ještě řadu certifikačních procesů. Jedním z nich je i oprávnění vypouštět náklady poháněné jadernými generátory. Ty jsou nezbytné pro lety do vzdálenějších částí Sluneční soustavy a případná sonda k jupiterově měsíci Europa by se bez nich neobešla.
Jenže je tu problém – k tomu, aby nosič prokázal, že může vynášet i tyto (byť jen čistě teoreticky) nebezpečné náklady, musí mít za sebou několik bezproblémových startů. To je další z mnoha důvodů, proč je potřeba, aby startovní harmonogram SLS nepřipomínal noty na buben. Čím víc bude nová raketa létat, tím dříve nasbírá dostatečný počet startů a tím dříve bude k dispozici velkým vědeckým misím.
Zdroj: http://www.turbosquid.com/
Jenže to všechno je zatím hodně daleko. Všechno, o čem jsme v tomto článku psali jsou pouze úvahy, vize a plány. Nikdo se proto nemůže divit vědecké obci, že se zrovna dvakrát nehrne do projektování velkých sond, které by měly startovat na SLS. Zatím tyto projekty stojí na vodě a investovat čas do nejistého projektu si dnes každý rozmyslí. Dostáváme se tak do paradoxní situace, která připomíná uzavřený kruh – na jedné straně všichni potřebují, aby SLS létala co nejčastěji, ale na druhou stranu vyšší frekvenci brání „neotestovanost“ nosiče. Trochu to připomíná situaci, kdy firmy nechtějí přijímat čerstvé absolventy škol bez praxe.
SLS má možnost posunout kosmonautiku vpřed. Bez ohledu na to, že se vědců nikdo neptal na to, zda takový nosič chtějí, či nikoliv. S největší pravděpodobností opravdu vznikne a tak je potřeba tuhle možnost využít, jak jen to půjde. Jakmile se totiž podaří nastartovat slušnou frekvenci, klesne cena jednoho startu, zákazníci uvidí, že je SLS spolehlivá a sami projeví zájem vysílat na ní své náklady. Jenže, to je zatím hodně vzdálená budoucnost. Věřme tedy, že optimistické vize načrtnuté v tomto článku nezůstanou jen pěknými úvahami, nad kterými se člověk za několik desítek let len hořce pousměje.
Zdroje informací:
http://www.nasaspaceflight.com/
Zdroje obrázků:
http://www.turbosquid.com/3d-models/3d-max-nasa-space-launch-70t/681415
http://www.nasaspaceflight.com/wp-content/uploads/2014/03/Z222.jpg
http://www.nasaspaceflight.com/wp-content/uploads/2014/03/Z231.jpg
http://previewcf.turbosquid.com/…82d4-d4b2e7e1ed3cLarge.jpg
No myslím si ,že keď sa chceli dostať na mesiac tak to bolo rýchlejšie vývoj ,koštrukcia atĎ..
2019 ? to len ukazuje na rastúcu neschopnosť USA. Na druhej strane iný nie je . Rusku sa nedarí ani niečo spoľahlivo vyniesť do kozmu a čína ešte nedorástla.
Tak začala doba temna . Braun predpokladal ,že v 80 tich rokoch už budú letieť na Mars a realita?!
Připomínka k 2. odstavci článku, věta „Jízdní řád superrakety je prozatím načrtnutý jasně – v roce 2017 má SLS startovat poprvé – půjde o nepilotovaný oblet lodi Orion kolem Měsíce.“
Tento plán byl změněn ve prospěch ambicóznější, 25-denní mise, kdy Orion po blízkém průletu kolem Měsíce přejde na jeho vzdálenou retrográdní oběžnou dráhu, na které se dostane asi 70000 km za Měsíc, a po dalším blízkém průletu kolem Měsíce se vrátí na Zemi. Má jít o bezpilotní generálku na dráze, po které později poletí pilotovaný Orion k přesměrovanému asteroidu. Dráha je popsána zde na str. 36:
http://spaceodyssey.dmns.org/media/55888/asteroid_redirect_mission.pdf
Jinak – SLS v nepilotované verzi popsané v článku by mohl být nosičem mj. i pro návratovou sondu Mars Sample Return (nejdříve 2024).
Díky za doplnění, pasáž upravím.
O využití SLS pro MSR jsme se zmínili třeba v tomto článku. http://blog.kosmonautix.cz/2013/10/dalsi-vyuziti-pro-superraketu/
Ad MSR: Výborně. O tom článku jsem nevěděl, jsem tu až od ledna.
Stavět jednu raketu za 4 roky nebo za dva je skoro jedno. Ty lidi v továrně stejně mezitím zapomenou jak to dělali minule 🙂
Překvapilo mě, že sojuz v různých verzích startuje v současnosti prakticky každé tři neděle. Tomu už se s přimhouřením jednoho oka dá říkat sériová výroba, která snižuje cenu.
Raketa s nosností 70 tun jako SLS prostě nemá jiné využití, než při kolonizaci Měsíce/Marsu. Při současné miniaturizaci elektroniky i dalšího vybavení nikdo žádné obří satelity nepotřebuje ani nezaplatí. Využití dneska těžko hledají i „menší“ rakety jako Arian 5. Pokud američani natvrdo neřeknou, že se bude stavět základna na Měsíci nebo Marsu, skončí SLS na smetišti jako Energia.
Přesně. Takhle skončilo už několik technicky dotažených projektů. u Rusů Energia, Buran, koneckonců i N1, Pro Saturn 5 se taky nic většího po Měsíci nenašlo, Saturn 1 taky si moc nezalétal, no a ještě nejlíp dopadl raketoplán.
Je jasné, že technicky jsme schopni vyřešit opravdu hodně. Bohužel,těžko se pak hledají důvody, k čemu to vlastně máme. Holt staré heslo “ protože to existuje“ což v době dobývání Everestu či pólu mohl uskutečnit v podstatě jedinec či skupina, let člověka do vesmíru na vojenské technice( vostok či mercury), u měsíce se už pochybovalo a ani celý program se nedotáhl, i když by to už moc nestálo, vše bylo už vyrobeno a připraveno. Někdy si říkám, možná to bylo dobře, ten projekt byl z dnešního hlediska nesmírně riskantní.
A ten let k asteroidu, tedy spíše k většímu meteoritu, obávám se, moc vzrušení asi nepřinese.
No, bojím se, bojím. Když ty superrakety jsou tak úchvatné. A už je máme 40 let. A co kromě měsíce (zaplat pánubohu, prestiži, a Kennedymu), dokázaly?
A mohly by, mohly. Titan a jeho jezera, oceány Europy, Ganymedu … No, kdyby třeba ten bilion tolarů na afgánské úplně zbytečné dobrodružství … ale lidi jsou takoví.
Takže držím palce!
ISS nám už pomalu stárne a časem bude třeba budovat náhradu, SLS by zvládla vynést na orbit stanici podobné velikosti během 3 startů. Je výhodné stavět segmenty stanice z menšího počtu větších kusů. Čím větší průměr hermetizovaného modulu, tím lepší poměr oběmu k ploše pláště (stěn modulu). Například funkce co zajišťuje modul Destiny a Node 1-3 by zvládnul jediný modul i s přetlakovou komorou a vlastními motory pro korekci dráhy, včetně řídícího centra a ještě by nejspíš trochu prostoru a rezervy v hmotnosti zbylo. Navíc by se dalo použít i částí ISS a i přenést některé moduly.
Těžko soudit, třeba se někdy něčeho podobného dočkáme. Stačí si vzpomenout na Skylab. 🙂 Ovšem je potřeba si uvědomit, že velmi pravděpodobně nástupce ISS nevznikne na nízké oběžné dráze, ale někde výše. Pak samozřejmě klesá nosnost, ale u tak by to byl skvělý úkol pro SLS.
Přesně na ten Skylab jsem myslel, a to ještě má SLS větší nosnost než ten Saturn V. Toť otázka jestli vznikne výše, Doprava čehokoliv by byla dražší a náročnější a pro většinu vědeckých experimentů stačí tam kde je teď. Ale i tak by to byla práce pro SLS, čím výše tím spíše.
Nechme se překvapit. O nástupci ISS se zatím ani nemluví, takže je hodně času na ladění detailů. 🙂