Nejsilnější raketa v historii lidstva – americká SLS. Nejenže zatím ještě neletěla, zatím je jen v modelačních programech tvůrců, letový hardware se ještě vyrábět nezačal, přesto už stačila rozvířit velké emoce. Velká část fanoušků kosmonautiky ji vnímá jako důležitý posun vpřed, jako stroj, který může lidstvu otevřít nové možnosti. Ovšem najdou se i odpůrci, kteří prohlašují, že celý program rakety vznikl jen na politickou objednávku bez ohledu na reálnou využitelnost.
Objektivně vzato musíme uznat, že druhý tábor pravdu svým způsobem má. SLS je výsledkem politických rozhodnutí. Objevila se de facto jako blesk z čistého nebe. Nikdo se tehdy nezajímal, zda bude dost nákladů, nebo misí, které bude moci vynášet. Zkrátka se určilo, že bude létat s loděmi Orion mimo zemské gravitační pole. Jenže pozor, neblahá finanční zkušenost z nedávno vyřazených raketoplánů varuje – můžete mít sebelepší stroj, ale pokud letí do kosmu jednou za „uherský rok“, narostou vám náklady na jeden start do astronomických výšin.
Zdroj: http://www.nasaspaceflight.com/
Na panelové diskusi v rámci 6. sympozia Memoriálu Wernhera von Brauna proto diskutovali čelní pracovníci některých hlavních společností pohybujících se ve sféře kosmického inženýrství. Cíle jejich jednání by se daly shrnout do dvou bodů, které se vzájemně doplňují.
1) Čím častěji bude SLS létat, tím rozmělněnější náklady ve výsledku budou.
2) Nezáleží na tom, zda jsme SLS chtěli nebo ne, podle všeho vznikne a na nás je využít této příležitosti
Jaký je výsledek jednání? Charlie Precourt, viceprezident a generální manažer Space Launch Division z firmy ATK prohlásil, že je reálné, aby SLS létala jednou, dokonce i dvakrát ročně. Nechme teď stranou jízlivé poznámky o tom, že papír snese všechno a nic není pomíjivějšího než nezávazné výstupy z panelových diskusí.
Zdroj: http://www.nasaspaceflight.com/
V minulých dnech a týdnech se objevily první vlaštovky, které by mohly z existence těžkotonážního nosiče těžit. Jsou tu třeba spekulace o landeru na Jupiterův měsíc Europa. To ale není všechno, proslýchá se, že by služeb superrakety SLS mohla využít i mise Mars Sample Return (MSR), která by mohla startovat v roce 2024 a jejímž cílem by bylo nejen přistání na Marsu, ale i odběr vzorků a jejich následné dopravení na Zemi. Díky mimořádné nosnosti SLS by bylo možné vynést celou potřebnou sestavu najednou. Nemuseli bychom spoléhat na spojování na oběžné dráze, které by bylo nutné v případě rozdělení do více startů na slabších raketách.
Ovšem ani u toho by nemuselo skončit. Pozornost by se mohla obrátit na vnější planety Sluneční soustavy, které jsou tak daleko, že se současnými raketami trvá přelet i několik desítek let. Kdo ví, třeba se dočkáme i misí jako je mnoho let zvažovaný Uranus Pathfinder. Jedná se sice o společný projekt Evropy a NASA, ale právě americká organizace jej před lety kvůli nedostatku financí uložila k ledu, ale možná by se v dalších letech mohly ledy pohnout.
Dalším možným využitím rakety SLS by mohlo být budování vesmírné stanice, nástupkyně ISS. Současná Mezinárodní vesmírná stanice má na 100% zajištěnou životnost do roku 2020. Probíhající jednání se (zatím úspěšně) snaží lobbovat za prodloužení její existence do roku 2028. Co bude dál? O nástupci se zatím nemluví, ale nabízelo by se, aby jednotlivé moduly vynesla právě SLS. Díky její nosnosti by mohly být stavební bloky mnohem větší, než jaké jsou u ISS. Tehdy se musel brát ohled na rozměry nákladového prostoru raketoplánu.
Zdroj: http://upload.wikimedia.org/
Tato myšlenka ostatně není nová – vzpomeňme si na Skylab, unikátní orbitální stanici, kterou vynesla na oběžnou dráhu raketa Saturn V. Prostor, který měla posádka k dispozici se rozhodně nedá srovnat s poměrně stísněnými moduly na ISS. Díky raketě SLS by navíc mohla být nová stanice umístěná na vyšší oběžné dráze – třeba i mimo van Allenovy pásy. Na této stanici by se mohlo důkladně studovat, jaký vliv má na člověka dlouhodobý pobyt v kosmu, jak fungují různé protiradiační materiály a tak dále. Taková stanice může být umístěná třeba na vysoká oběžné dráze kolem Země, nebo třeba v libračním centru soustavy Země – Měsíc. Fantazii se meze nekladou.
Samozřejmě, v této fázi už narážíme na tradiční limitující faktor a to sice peníze. Každému, kdo si článek přečetl musí být jasné, že všechno se splnit určitě nepodaří. Berme proto tento článek jen jako zamyšlení nad tím, co všechno by se dalo dělat, pokud bychom na to měli. Jako takový malý sen ve stylu „Bylo by hezké, kdyby …“
Zdroje informací:
http://www.nasaspaceflight.com/
http://forum.kosmonautix.cz/
Zdroje obrázků:
http://www.spacesafetymagazine.com/wp-content/uploads/2013/08/SLS.jpg
http://www.nasaspaceflight.com/wp-content/uploads/2013/10/Z101.jpg
http://3.bp.blogspot.com…/IMcrPHDyjd4/s400/orbiter+with+SEP+stage.bmp
http://3.bp.blogspot.com/…/AAAAAAAAAu4/1mYxfCrdkUs/s400/Orbiter+concept.bmp
http://www.nasaspaceflight.com/wp-content/uploads/2013/10/Z84.jpg
Američani jsou opravdu jenom umytí Rusové. Taky musí mít za každou cenu všechno největší.
Přitom mají spolehlivé a relativně levné nosiče (třeba DeltaIV). A už se dá reálně počítat i s Falconem. Na ISS je připojování a přesun různým modulů prakticky rutina. Skládat tam pomocí robotických ramen a vycvičené posádky „dálkové“ kosmické lodě z několika modulů by neměl být velký problém.
Superraketa je nesmysl, který zabrzdí kosmonautiku o dalších 20-30 let. Stejně jako raketoplán. Je to, jako by se bratři Wrightové pokoušeli rovnou postavit jumbo.
Dovolil bych si nesouhlasit. Vynesení nákladu najednou má mnoho výhod. Je levnější vyrobit hardware dohromady než do něj přidávat „mrtvou váhu“ nutnou jen pro spojení na oběžné dráze – navigační senzory, zaměřovací kříže, vlastní dokovací zařízení. To všechno jsou věci, které jednak musí někdo naprojektovat, vyrobit, osadit a hlavně – využijí se jen a pouze pro spojení na oběžné dráze – po celý zbytek mise to bude jen mrtvá váha. Čím více startů, tím více spojení = tím více mrtvé váhy. Ostatně je to i časově jednodušší. Pokud se musí mise rozdělit do více startu, klade to vyšší nároky na pozemní infrastrukturu, aby se všechno stihlo, aby náklad, který už na oběžné dráze je, nemusel na další součástky čekat moc dlouho atd. Jasně, existuje i protiklad – když bouchne superraketa, přijdeme naráz o všechno. Ale i přesto si myslím, že bez těžkotonážní rakety se pilotované výpravy mimo zemské gravitační pole dělat nedají.
No uvidíme jak to všechno dopadne. Osobně bych vsadil spíš na Falcona než na SLS, protože Elon Musk na ten Mars opravdu moc chce.
Myslím že dokovací zařízení třeba na Dragonu moc místa ani váhy nezabere. Navíc minimálně u přistávacího modulu a u „mateřské“ lodi by asi nějaké být stejně mělo, pokud se tedy má počítat s návratem.
Myslím, že pozemní infrastruktura, která by jednou za měsíc postavila, připravila a vypustila sériovou raketu, ve většině případů s komerčním nákladem nebo na pravidelné zásobování ISS by byla schopna vynést kusy meziplanetární lodi levněji, než jednorázová superraketa vcelku. Ta totiž nemá naprosto žádné jiné rozumné využití, bude se celá projektovat, stavět a testovat jen pro tu jednu příležitost.
Čistě teoreticky by šlo větší mise začínat sestavením kosmické lodě v orbitálním doku. Jednotlivé díly by tak mohly být „hloupé“ – bez vlastního systému řízení a navádění – to vše by obstaral poslední stupeň rakety a případná obsluha doku. Samotnou montáž by pak prováděla mechanická ruka, dálkově řízení roboti a případně i kosmonaut…
Měl bych ještě lepší nápad: poslední stupeň rakety (zahazovací) bude také „hloupý“, a o konečné dotažení nákladu do doku se postará znovupoužitelný tahač, který k tomu účelu bude mnohem vhodnější.
No tak zrovna Delta IV je dost možná jeden z nejdražších „středních“ nosičů v historii. Dokonce i kdyby 105t verze SLS stála miliardu za start, tak bude cenou na kilogram levnější než Delta IV.