Rok 1930 byl v Německu rokem bouřlivého rozvoje vědy a techniky. Bylo to zvláštní, stát byl drcen těžkou finanční krizí, která se stále ještě mísila s důsledky těžkých reparací po první světové válce. Politická scéna se bouřila a ty nejtěžší časy měly ještě přijít. Mezi těmito těžkými a skutečnými koly historie obyvatelstvo Německa snilo o letech do vesmíru. Byla to doba raketové horečky, která se rozhořela díky Hermannu Oberthovi, filmu Žena na Měsíci a malé skupince experimentátorů od Berlína, kteří čas od času ukazovali zájemcům povětšinou explozí končící starty svých malých raket. Mezi těmito experimentátory byl i mladý blonďatý student, který právě nastoupil na berlínský Chartlottenburský  technický institut ke studiu mechaniky a leteckého inženýrství. Pro Wernhera von Brauna začala nová životní etapa.

II. Pod vedením armády

Vize letů na Měsíc v době strádání

Kummersdorfský statický stav pro pokusné odpaly raket.
Zdroj: http://www.russianspaceweb.com/

Spolupráce von Brauna a Obertha se úspěšně rozvinula a jejich raketová skupina VfR prováděla výzkum a testy svých raket. Problém však byl přetrvávající nedostatek financí. Oberth ve von Braunovi poznal potenciál výmluvného a sympatického muže, který dokáže přesvědčit o svých vizích kde koho. Rozhodl se proto, že využije jeho sympatického vystupování a společně se pokusí sehnat nějaké peníze. Začali společně obcházet průmyslníky, vlivné podnikatele i politiky, zda by jim nepomohli s jejich realizací letů do vesmíru. Občas se jim povedlo sehnat finance, jindy nějaké strojní zařízení nutné k výrobě raket. Občas to však vedlo k velice nestandardním situacím. V roce 1930 jste mohli potkat von Brauna, jak stojí u vchodu berlínského obchodního domu a přesvědčuje nakupující hospodyňky, aby mu přispěly na rakety, Mluvil tehdy o tom, že let na Měsíc bude vyžadovat dva roky příprav a asi sedmdesát tisíc marek, jak později sám říkal: „Tenkrát jsem netušil, jak lehce se utratí miliarda dolarů a jak málo se toho stihne za jediný rok.“

Herman Oberth však během třicátého roku musel odjet zpátky do Rumunska, kde se dál věnoval své pedagogické činnosti. Von Braun a tým kolem klubu VfR však ve své činnosti pokračovali a dále se pokoušeli vylepšovat stávající rakety. Pro von Brauna to bylo složité období, protože musel skloubit náročné studium a aktivity klubu, přesto však dokázal kreativně zasahovat do činnosti a nadále shánět finance. V prvním ročníku studia na Chartlottenburském institut byl však nucen prověřit i svoji pověstnou vytrvalost, která mu později umožnila plnit své velké cíle. Byl totiž poslán na pětitýdenní praxi do jedné z berlínských továren, kde se vyráběly lokomotivy. Von Braun byl nejdříve nadšen, protože montážní hala byla plná velkých strojů na obrábění a jiných lesknoucích se zařízení, ale jeho mistr mu jako první úkol nařídil, aby vytvořil dokonalou krychli z kovového kusu o velikosti dětské hlavičky. Dal mu k tomu místo u svěráku a jeden pilník. S těmito atributy poslal naštvaného mladíka vykonat úkol. Po třech dnech se von Braun vrátil a přinesl mistrovi ukázat své dílo. Ten ho přeměřil a s odmítavým výrazem mu nařídil, aby piloval dál. Tato situace se ještě několikrát opakovala, mistr vždy našel nějakou nesrovnalost, nebo nerovnost. Po pěti týdnech však von Braun přinesl své vrcholné dílo. Prsty mě rozedřené do krve a s bušícím srdcem pozoroval, jak mistr detailně proměřuje všechny plochy a hrany. Z velkého kusu železa nyní zbývala krychle o hraně necelých pěti centimetrů. Mistr doměřil a řekl jen „Gut.“, což byla pro von Brauna kýžená odměna a skutečnost, že dokázal vykonat i to, co se zdálo nemožné. Jeho vytrvalost ho pak provázela celý život.

Skupina nadšenců týmu VfR se dál potýkala s akutním nedostatkem financí, ale podařilo se jim získat střelnici, nedaleko Berlína, kterou jim jeden z nadšených podnikatelů pronajímal za velice nízký peníz. Tuto střelnici překřtili na „Raketové letiště Berlín“ a pořádali zde veřejné odstřely svých raket. Hospodářská krize týmu přinesla však i jedno pozitivum. Vzhledem k neutěšené situaci na trhu práce byl přebytek lidí, kteří byli ochotni dělat i za minimální ohodnocení. Sehnali proto několik nezaměstnaných techniků a pracovníků, kteří za minimální peníze, ale s ubytováním přímo na střelnici a stravou pracovali pro skupinku.

V roce 1931 odjel von Braun na letní semestr do Švýcarska na vysoké učení technické. Tato západoevropská tradice, kdy studenti během svých studií vycestují alespoň na jeden semestr do zahraničí, zapříčinila, že se von Braun setkal s mladým studentem medicíny ze Spojených států. Ten mladý student se jmenoval Constantin D. J. Generals. Tento mladík brzy zjistil, jaké nadšení jeho spolubydlící chová k raketám, a společně začali probírat lety do vesmíru z doposud nepříliš zkoumaného pohledu. Rozebírali spolu fyziologické nároky na člověka a jak sám Generals později říkal, nápad, že by před člověkem měly první letět myši, byl jeho. Vytvořili si proto ve studentském podnájmu svoji malou centrifugu, kde testovali malé bílé myšky. Pro myši to byly velké chvíle hrůzy, protože centrifuga se občas točila tak rychle, že krvavé stopy na stěnách a stropě, vytvořily nepřehlédnutelný červený pruh. Až na velké protesty paní domácí oba studenti s testováním přestali a zaměřili se na teoretické úvahy. V této době se také von Braun rozhodl napsat Albertu Einsteinovi, který byl v té době již uznávaným vědcem. Oba si spolu vyměnili několik dopisů. Ty od Einsteina byly plné sáhodlouhých vzorců, propočítávají cích různé parametry raket. Byla to inspirativní doba, která von Brauna velice obohatila.

V dubnu roku 1932 přijela na střelnici při jednom z veřejných odpalů černá limuzína a vystoupilo z ní několik mužů v civilu, kteří se zájmem sledovali cvičné odpaly. Bylo však už na pohled jasné, že jde o armádní zástupce. V autě tehdy přijeli dva kapitáni a jeden generál. Armádní představitelé pozorovali úspěšný test. Jejich reakce na sebe nedala dlouho čekat, nabídli skupině finanční kontrakt a návrh na spolupráci Jak říkal později von Braun: „Nebyl důvod nabídku odmítat. Byli jsme v tíživé finanční situaci a armáda představovala vydatný zdroj peněz, které byly naprosto stěžejní pro další vývoj a naše vize. Nacisti tehdy nebyli ani u moci a jakákoli válka se zdála být absurdní.“

Skupina tedy na začátku dostala 1000 marek na vylepšení zařízení měřící tlak, rozprašování paliva a způsobu hoření. Avšak test, který proběhl už v červenci téhož roku, nedopadl nejlépe. Raketa Mirak II, odpálená na vojenské střelnici v Kummersdorfu vystoupala jen asi do výšky 61 metrů a tam se začala neřízeně kymácet, až skončila pádem a výbuchem. Zájem armády značně poklesl. Von Braun tehdy opět prokázal svoji vytrvalost a neodbytnost. Sesbíral všechny data, která se během letu podařilo nasbírat a společně s návrhy na nápravu a nový test zašel přímo za plukovníkem Karlem Beckerem, což byl vrchní armádní odborník na balistiku a střelivo. Po dlouhé odborné diskuzi mu plukovník přislíbil, že bude nadále financovat jejich další výzkum a testy, ale pod podmínkou, že bude vše převedeno pod armádní dozor a jejich skupina se stane tajnou. Von Braun souhlasil, ale musel se ještě dohodnout s členy jeho týmu.

Po oznámení dohody týmu VfR se však von Braun setkal s částečným odporem. Hlavně nejstarší členi spolku, jakým byl Rider a Nebel. Nakonec však došli k závěru, že nabídku přijmou, nicméně jak Nebel tak Rieder z týmu odešli. Později se však oba vrátili. Začala nová etapa výzkumu raket.

Pod taktovkou armády

Odpal rakety A-2
Zdroj: http://upload.wikimedia.org/

Vedení rozsáhlého a finančně náročného projektu bylo nakonec samotnou armádou svěřeno právě von Braunovi. Stal se zřejmě nejmladším vedoucím nějakého výzkumného vědeckého programu armády v té době. Armáda si ho zřejmě vybrala pro jeho neuvěřitelně široké teoretické znalosti a v neposlední řadě také pro jeho odhodlání a sálající energii.

Proč vlastně německá armáda začala vyvíjet rakety i když v jiných armádách byly považovány za víceméně neužitečné? Mohla za to dohoda, která omezovala vývoj a výrobu zbraní v Německu po první světové válce. Šlo o Versaillskou smlouvu, která v době svého vzniku konkrétně vyjmenovávala, co nesmí německo vyrábět. Háček byl v tom, že v době vzniku smlouvy nebyly rakety považovány za nějaký významný vojenský prostředek a proto nebyly ve smlouvě zmíněny. Německá armáda tak vsadila na vývoj nových zbraní, které nebyly svázány poválečnými reparacemi.

Počátky spolupráce s armádou však nebyly nikterak závratné. V Kummenrsdorfské raketové střelnici měl von Braun k dispozici jen jednu raketovou šachtu, jednoho mechanika a povolení žádat o omezené finanční prostředky, vybavení a materiály. Armáda von Braunovi pomohla složit zkoušky na berlínskou Friedrich-Wilhelms Universität, kde začal pod vedením takových kapacit, jakým byl laureát Nobelovy ceny Erwin Schrödinger, Mac von Laue, nebo Walter Nermst, dělat doktorát.

Základem jeho doktorandské práce se stal jeho aplikovaný výzkum, podpořený mnoha experimenty. Jeho práce však musela mít název „O zkouškách hoření“, aby nebylo prozrazeno utajení armády. Doktorandský titul dostal von Braun za svoji práci v roce 1934. Je rozhodně zajímavé zmínit, že titul dostal ve dvaadvaceti letech, tedy ve věku, kdy normální studenti dosahuji na tituly bakalářské, i to svědčí o jeho nadání a genialitě.

V roce 1933 se dostává v Německu k moci Hitler a začínají se pomalu měnit podmínky, ve kterých von Braun a jeho tým pracují. Kola historie začínají pomalu roztáčet ten hrozivý stroj, který se později bude nazývat druhá světová válka. Otec von Brauna, v té době ministr zemědělství se po nástupu Hitlera rozhodl opustit Berlín i Německo a uchýlil se na své panství ve Slezsku, kde jak doufal, mohl uniknout mašinérii, kterou tehdy v Německou rozpoutávala NSDAP. Wernher von Braun dlouho vzdoroval zpolitičtění jeho výzkumu, stále dbal na to, aby výzkum raket i armádní zakázky byly apolitické a sám nevstoupil do NSDAP do doby, kdy to nebylo nutné kvůli udržení jeho projektů. Když kolem roku 1935 zesílily perzekuce proti židům, musel jeho tým opustit dlouholetý přítel a výborný technik Willy Ley – z části žid, který odcestoval do Spojených států. I někteří další členové týmu museli opustit zemi, aby nebyli politicky stíháni.

V roce 1934 se těsně před Vánoci podařilo týmu odpálit první dvě rakety A-2 na tekuté palivo do výšky necelých tří kilometrů. Na pojmenování obou raket je vidět, že týmu ani v této době nescházel smysl pro humor. Rakety pojmenovali Max a Moritz, tedy podle postaviček populárního německého animovaného seriálu.

Tohoto úspěchu si brzy všimla Luftwaffe, která von Braunovi nabídla projekt raketově poháněného letadla s finanční podporou pěti milionů říšských marek. Pozemní vojsko se však týmu nehodlalo vzdát a nabídlo týmu šest milionů marek, pokud bude pokračovat v současném výzkumu. Nebylo to poprvé, kdy se o von Braunův tým přetahovaly různé složky armády, což týmu přinášelo hlavně dostatek financí. Od této doby začalo přicházet stále více peněz, kdykoli bylo potřeba a nastaly pro tým příhodné časy. Od roku 1936 pak společně pozemní vojsko a Luftwaffe budují rozsáhlý testovací a experimentální prostor u Baltského moře. Finanční podpora však byla ovlivněna i samotným Hitlerem, byly doby, kdy byl Hitler přímo nadšený pro rakety a financí bylo přebytek a doby, kdy naopak prosazoval jiné projekty a peněz nebylo tolik. Tyto časté výkyvy situaci poněkud komplikovaly a staly se běžným koloritem až do pádu říše.

Kummersdorf v současnosti
Zdroj: http://www.urbex.nl/

Od roku 1936 vlastnil von Braun letecký pilotní průkaz, díky němuž byl způsobilý pro řízení stíhaček Luftwaffe. Nakonec lásku k létání si uchoval po zbytek života.

Je důležité připomenout, že v těchto předválečných letech byli jak von Braun, tak vojenský velitel projektu kapitán Dornberger zastánci mírového užití raket. Cílem týmu a částečně i vojenského vedení bylo dosáhnout vesmíru a vesmírných letů. Bylo to paradoxní, zatímco všechny ostatní složky armády pomalu procházely mobilizací, tým von Brauna byl tak nějak na okraji, i přes své stále častější úspěchy. Ale tato pozice jim samozřejmě nemohla vydržet dlouho. Doba, kdy budou muset své mírové a vědecké cíle odsunout, aby vůbec udrželi projekt raket při životě a vsadit na válečnou výrobu, se nezadržitelně blížila.

Spolu s touto nepříjemnou změnou se blížil i černý mrak, který měl v dešti krve brzy zahalit Evropu a navždy změnit chod dějin světa…

Článek na pokračování

Zdroje obrázků:
http://www.russianspaceweb.com/images/a3_kummersdorf_static_1.jpg
http://www.v2rocket.com/start/chapters/vb-new-034.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/3c/Bundesarchiv_Bild_141-1880,_Peenem%C3%BCnde,_Start_einer_V2.jpg/220px-Bundesarchiv_Bild_141-1880,_Peenem%C3%BCnde,_Start_einer_V2.jpg
http://www.urbex.nl/site/wp-content/uploads/2012/09/Kummersdorf-03.jpg