První díl jsme věnovali úvodnímu seznámení s Venuší jako planetou a nahlédli na první, často nepříliš úspěšné pokusy o dosažení planety. V polovině šedesátých let tedy bylo zřejmé, že s Venuší, jako mírumilovnou, obyvatelnou planetou, je konec. Měření Marineru 2 jasně potvrdila, že povrch je rozžhaven na teplotu stovek stupňů a že planeta je zahalena do husté atmosféry. Zatímco první polovina let šedesátých přinesla první pokusy o průlety, v druhé polovině už jsme se dočkali přímého zásahu planety. Jak bylo patrné z častých sovětských neúspěchů, neváhali jít na průzkum hrubou silou a přes velký počet ztracených sond se jim postupně dařilo dostat se nejprve na dráhu průletovou a posléze i naměřit nějaká data. Ovšem nepoučeni z předchozích nezdarů, řada následovnic první a druhé Veněry byla nakonec odsouzena k roli pokusných králíků a jedna za druhou hynuly pod drtivým tlakem Venušiny atmosféry. Američané na to šli jinak. Kromě selhání nosné rakety u prvního Marineru, hned při druhém pokusu přinesli vědecká data a také další mise byla velice úspěšná. Na rozdíl od Sovětů se ale nepokoušeli o přistání, což jim situaci