Štítek ‘Woomera (kosmodrom)’

Co mají společného Shakespeare, 50 let a rtěnka?

Prospero byl mocný kouzelník ze Shakespearovo divadelní hry Bouře (The Tempest). Podmanil si větrného ducha Ariela, kterého osvobodil. Příběh inspiroval Brity natolik, že svou první družici nazvali právě Ariel-1. Všechny družice Ariel startovaly na Amerických raketách Scout a Thor-Delta. Ovšem snaha o vlastní raketu a družici tu samozřejmě byla také. Logicky se tedy nabízelo pokračovat v oné mytologii a Britové zvolili pro další družici název Prospero, přestože v plánu bylo nejprve jiné jméno — Puk (Puck anglicky) neboli Vtipálek Robin. Z velmi známé komedie Sen noci svatojánské stejného autora. Panovaly ale velké obavy, že veřejnost v případě nezdaru zamění počáteční písmeno za F, a tak se od toho raději ustoupilo. Z dnešní perspektivy, by bylo jméno asi ještě o něco trefnější, protože ve hře je Puk šprýmař, rošťák, popleta a v příběhu vše zamotá a ještě má z toho legraci. Tedy vystihuje nejen anglický smysl pro humor, ale docela dobře i osud družice samotné. K tomu ještě později. Tehdejší rozhodnutí bylo ovšem logické, protože, jak už bylo ostatně řečeno, její předchůdkyně, které startovaly na amerických nosičích v letech 1962, 1964, 1967, se jmenovaly Ariel. Družice Prospero (X-3) měla být ovšem první, která poletí na první, a bohužel také prozatím poslední britské kosmické raketě vůbec.

Hayabusa 2 veze k Zemi vzorky z planetky Ryugu

Pouzdro se vzorky z povrchu planetky Ryugu nasbírané japonskou sondou Hayabusa 2 by mělo přistát 6. prosince v jižní Austrálii, čímž bude zakončena šestiletá mise. Zástupci Japonské kosmické agentury JAXA společně se zástupci Australské kosmické agentury uvedli, že se na tuto událost již připravují. Sonda uvolní pouzdro se vzorky v době, kdy bude na kolizní dráze se Zemí, následně provede úhybný manévr, aby i nadále obíhala kolem Slunce. Návratové pouzdro o průměru zhruba 40 centimetrů je vybaveno tepelným štítem. Ten bude nezbytný, neboť ke vstupu do atmosféry dojde rychlostí víc než 43 000 km/h (11,9 km/s). Závěrečnou fázi přistání pak obstará padák, na kterém se náklad snese k povrchu.

OBRAZEM: Vesmírné přístavy (1)

Na Zemi existuje jen málo míst, která jsou optimální pro odpalování orbitálních raket. Tato místa jsou často vzdálená od civilizace, na okraji oceánu nebo obojí najednou. Je tu však několik dobrých důvodů, proč tomu tak je.  Lze ovšem říci, že všechny souvisejí s rychlostí potřebnou k dosažení oběžné dráhy – což je asi 28 000 kilometrů za hodinu. První důvod je celkem prostý: vypuštění rakety je velmi nebezpečné, protože abychom se dostali ze Země na oběžnou dráhu, tak potřebujeme hodně paliva a pokud se něco nepovede a raketa se nečekaně promění v ohnivou kouli, pak je to palivo (hodně paliva), co způsobí divácky působivou, ale naprosto devastující podívanou. Kusy raketového nosiče i nákladu mohou být rozptýleny po velké oblasti a v takovém případě přihlížející opravdu ocení, že jsou relativně daleko. Zejména pokud k výbuchu dojde poté, co už raketa opustila rampu a vystoupala do určité nadmořské výšky.