sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Čína provedla úspěšný test oddělení aerodynamického krytu užitečného zatížení pro raketu Dlouhý pochod 10. Test hodnotil design krytů, strukturu připojení, plán oddělení a maximální dostupnou obálku. Všechny testované parametry splňovaly jejich konstrukční požadavky.
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
Společnosti Teledyne Space Imaging a Satlantis oznámily partnerství na Space Tech Expo Europe. Jedná se o vývoj elektroniky senzoru pro pozorování Země a planetární průzkum. Satlantis vyvine Front-end Electronics (FEE) pro vyvíjený detektor CIS125 TDI Teledyne.
Společnost Lockheed Martin začala spolupracovat s konsorciem vedeným společností Iceye, finskou společností provádějící pozorování Země, která se specializuje na družice pro radarové zobrazování. Společnosti pracují na vývoji technologií rozpoznávání cílů s umělou inteligencí pro finskou armádu.
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
Generál Chance Saltzman, velitel vesmírných operací U.S. Space Force, navštívil Starbase v Boca Chica během šestého zkušebního letu rakety SH/SS. Saltzman byl pozván SpaceX, aby sledoval zkušební let a zúčastnil se dvoudenního hodnocení programu.
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Plachtění kosmickým prostorem může leckomu znít jako něco ze sci-fi, ale tento koncept už dávno opustil stránky knih či stříbrné plátno. Ještě tento měsíc by měla být pomocí rakety Electron vynesena technologie Advanced Composite Solar Sail System pro sluneční plachtění nové generace. Po startu ze startovního komplexu 1 na Novém Zélandu by tato technologie mohla přinést významné pokroky pro budoucí kosmické cestování a lepší chápání našeho Slunce i celé Sluneční soustavy. Sluneční plachetnice využívají jako pohon tlak slunečního záření a mohou se podle potřeby otočit ke Slunci (nebo opačně), aby se od jejich odrazivé plachty odrážely fotony, což sondou pohne. Tato metoda eliminuje těžké pohonné systémy a může umožnit dlouhodobější a levnější mise. Ačkoliv dojde ke snížení hmotnosti, sluneční plachetnice byly limitovány materiálem a strukturou svých ramen, která slouží velmi podobně jako stěžně klasických plachetnic. A právě to by NASA chtěla do budoucna změnit.
Sonda Near-Earth Asteroid (NEA) Scout je jedním ze sekundárních nákladů, které se svezou při misi Artemis I, prvním nepilotovaném letovém testu rakety SLS a lodi Orion. NEA Scout má malé rozměry srovnatelné s větší krabicí od bot a nyní byla sonda uložena do dispenzeru a usazena do prstencového adaptéru, který propojí SLS a Orion. Při misi Arteis I totiž nepůjde jen o test rakety a lodi, ale jde i o možnost, jak dostat v rámci programu Artemis malé sondy (jako je NEA Scout) k Měsíci i dál. „NEA Scout bude první americkou meziplanetární misí, která využije pohon slunečním zářením,“ říká Les Johnson, hlavní technologický pracovník z Marshallova střediska a dodává: „Měli jsme už pár zkoušek plachetnic na oběžné dráze Země, ale nyní jsme připraveni ukázat, že můžeme použít tento nový typ pohonu sond k tomu, abychom se dostali na nová místa a provedli důležitou vědu.“
NASA vyvíjí nové rozkládací struktury, technologie a materiály, které by mohly sloužit budoucím slunečním plachetnicím k nízkonákladovým kosmickým misím. Stejně jako je klasická plachetnice poháněna větrem, který se opírá do plachty, sluneční plachetnice využívají k pohonu tlaku slunečního záření. Nepotřebují tedy klasické pohonné látky. NASA proto v rámci mise ACS3 ( Advanced Composite Solar Sail System) hledá možnosti kompozitních materiálů. Jde o kombinaci materiálů s různými vlastnostmi, které by mohly vytvořit lehké nosníky vysouvané z CubeSatu. Data získaná z mise ACS3 budou přímo využita v návrzích budoucích kompozitních systémů slunečních plachetnic. Ty mohou být využity třeba jako včasná výstraha před extrémy kosmického počasí, hledání blízkozemních planetek, přenosu dat a jednou třeba najdou uplatnění i v pilotovaných misích.
Aby bylo možné dosáhnout nových a jinými způsoby těžko dosažitelných lokalit pro pozorování Slunce, se NASA pustila pro projektu sluneční plachetnice Solar Cruiser s plochou 1653 metrů čtverečních, která má na svou demonstrační misi vyrazit v roce 2025. Projekt má využít dosavadní zkušenosti, pokrok v mnoha oborech a umožnit nové přelomové vědecké objevy. Solar Cruiser je označována jako pathfinder mission, tedy projekt, který má vyšlapávat cestu. Jeho vývoj financuje Solar Terrestrial Probes Program, který spadá pod Heliofyzikální oddělení NASA. Na této sluneční plachetnici se má sejít několik nových technologií, které byly původně vyvinuty různými organizacemi. Zde dojde k jejich spojení, aby bylo možné prokázat mimořádné schopnosti pohonu sondy slunečním světlem.
Malinká plachta tvořená nejtenčím známým materiálem – jeden atom silnou vrstvou grafenu – prošla prvotními zkouškami, které mají prokázat, jestli by se tento materiál nedal využít pro stavbu slunečních plachetnic. Mezi pohonnými technologiemi představují právě sluneční plachetnice velmi atraktivní obor – mnoho lidí fascinuje možnost, že by díky nim mohly naše sondy doletět k jiným hvězdám jen za několik desítek let. Tradiční sondy nesou pohonné látky pro své motory umožňující měnit jejich dráhu. Sluneční plachetnice nepotřebuje pohonné látky – je proto mnohem lehčí a raketa ji dostane na oběžnou dráhu mnohem snáze.
Léto je v plném proudu, začaly nám prázdniny, lidé tráví více času odpočinkem a my v tento čas již potřetí startujeme náš letní seriál TOP5. Ten se v každém díle opět zaměří na určité téma z oblasti kosmonautiky a vybere pět nejlepších, nejzajímavějších, nejrychlejších a dalších nej… reprezentantů daného tématu. Dnešní článek se zaměří na téma, které na náš portál zdánlivě nepatří – mezihvězdné cestování. V současnosti se jedná spíše o téma vhodné pro sci-fi, avšak my jsme se pokusili pojmout jej co nejrealističtěji a v rámci možností současných technologií. A jelikož by se pozemská kosmonautika neměla v budoucnu omezit jen na Sluneční soustavu, považujeme za vhodné krátce se rozepsat o pohonech, které by jednou mohly být kandidáty pro cesty mimo Sluneční soustavu nebo rovnou k cizím hvězdám.
Idea sluneční plachetnice se objevuje již na počátku kosmického věku, avšak její konkrétní realizace je stále na úplném začátku. Podívejme se, jak daleko jsme od budoucnosti, ve které kapitáni pod plachtovím dobývají vesmírný prostor. Vesmírná či sluneční plachetnice se vyskytuje například v knize Pierra Boulleho Planeta opic. Ještě dříve se objevila v povídce Cordwinera Smitha „The Lady Who Sailed The Soul“ z roku 1960 nebo v povídce známějšího autora Arthura C Clarka „The Wind from the Sun“ z roku 1963 o závodu slunečních plachetnic na zemské orbitě. U těchto lodí se využívá tlaku záření, které je vyzařováno Sluncem a dopadá na „plachtu“ vesmírného plavidla. V daném případě dominantně jde o světelné záření, které vyvíjí v normální situaci zhruba o dva až tři řády větší tlak než sluneční vítr složený z nabitých částic. Plachta musí mít velmi velkou plochu, protože výsledný tlak záření je velmi malý. Výhodou je, že působí neustále. Problém nastane, pokud se chceme dostat do vzdálených oblastí Sluneční soustavy a ještě větší je, pokud zamíříme k jiným hvězdám. Za dráhou Jupitera je intenzita
Moře šplouchá, tvář vám hladí jemný vánek, který se zlehka opírá do plachet vaší lodi a zapadající slunce všechno halí do měkkých oranžových barev. Skutečná romantická idylka. Slunce a plachtění k sobě patří už od pradávna. Jenže technici se již před několika lety rozhodli, že by mohli starý známý princip, který před staletími otevřel lidem nové možnosti, vylepšit a použít v kosmickém prostoru. Kvůli nedostatku větru v těchto oblastech bylo potřeba najít jiný zdroj pohonu – a s pomocnou rukou přišlo Slunce.
Když satelity dosáhnou konce jejich pracovního života, mohou představovat hrozbu pro jiné kosmické lodi a další lidské výtvory, protože i nadále obíhají ve stavu nečinnosti po mnoho desetiletí na zemské orbitě. Ale teď se blíží první kosmické testování nového způsobu deorbitace, čili opuštění oběžné dráhy nebo přesněji sestupu z oběžné dráhy pro nefunkční vysloužilé satelity bezpečným způsobem.
NASA se rozhodla, že se nenechá zahanbit Japonci a trumfne jejich první solární plachetnici IKAROS, která si vyrazila v roce 2010 okolo Venuše. Zatímco japonská plachta zabírala 200 m2, ta americká má mít plochu 1200 m2. Do kosmu se podívá příští rok. Celý projekt se nazývá Solar Sail Demonstration avšak plachetnice samotná se honosí názvem Sunjammer k připomenutí 50. výročí vydání (původně) stejnojmenné povídky A. C. Clarka o závodu slunečních plachetnic od Země k Měsíci.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
