Dlouhých 57 let již uplynulo od objevu první černé díry Cygnus X-1 v souhvězdí Labutě vzdálené 7 200 světelných let. Od té doby výzkum černých děr pokročil mílovými kroky kupředu. Nalezeno bylo nejen několik dalších černých děr hvězdného typu, jakou je Cygnus X-1, ale i mnohem hmotnější, supermasivní černé díry, o nichž se navíc zjistilo, že jsou ve středu všech větších galaxií. Nejinak je tomu i u naší Mléčné dráhy, kde sídlí černá díry Sagittarius A­­*o hmotnost 4 milionů hmot Slunce. Před dvěma roky byl dokonce soustavou radioteleskopů Event Horizon Telescope pořízen snímek extrémně hmotné centrální černé díry galaxie M87. Kromě toho se objevila řada zajímavých vlastností těchto exotických objektů, například Hawkingovo vypařování či relativistické výtrysky. Velkou zásobu objevů nám v posledních šesti letech přinesly detektory gravitačních vln LIGO, VIRGO a KAGRA, které pozorují splynutí dvojic černých děr a srážky černých děr s neutronovými hvězdami. Zásluhou toho byla objevena úplně nová kategorie černých děr středních hmotností. Většina současných znalostí o černých děrách však pochází z pozemních pozorování. Co nám mohou o tomto fascinujícím