V předchozím díle jsme probírali vztlakový letoun X-24A. Šlo vlastně o následníka úspěšného SV-5 vyvinutého v dílnách společnosti Martin Marietta. SV-5 byla velmi úspěšná aerodynamická konfigurace, která byla původně použita už v programu X-23 PRIME. Dále pak pokračovalo využití v programu X-24A, který měl za úkol ověřit možnosti pilotovaného letu s přistáním. Vztlakové těleso X-23 ověřilo návrat do atmosféry v rychlostním rozmezí Mach=24 až Mach=2, na které pak navázal kluzák X-24A, který létal do rychlosti M=2. Další otázka, která se začala okolo programu objevovat, byla o použití stroje s takovými parametry. Přece jen parametry a konfigurace dosahované X-24A v kombinaci s X-23 se nejlépe hodily k plnění úkolů, jako vynášení nákladů, lidí a družic na oběžnou dráhu Země. Podobně jako později s raketoplánem. Ale projekt X-24 spadal stále pod program START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests) a to znamenalo, že hlavní směr udávalo letectvo. USAF mělo zájem, aby se dokázala zvýšit flexibilita a praktický dolet vztlakového tělesa. Proto se začal rozvíjet další pokračovatel X-24A.