Už jste se někdy zamysleli nad tím, jakým způsobem je zajištěno, že kosmické sondy ve vesmíru mají energii pro svůj provoz? Jako první vás asi napadnou fotovoltaické panely. Pokud se týká letů k Slunci, Merkuru, Venuši či Marsu, zvládnou tyto panely bez problémů zásobovat kosmickou sondu energií. Rovněž na oběžné dráze naší planety je tento způsob dodávek energie nejpoužívanější. Ovšem pokud se má sonda vydat dál do hlubin naší sluneční soustavy, energie získaná slunečním zářením přestane postačovat. Zkusme si představit slavné sondy Voyagery 1 a 2. Aby mohly fungovat v kosmických dálavách, kde se nacházejí, bylo na jejich palubu umístěno několik kilogramů radioaktivního plutonia-238. Tento materiál je nestabilní, přirozeným rozpadem uvolňuje alfa částice, které následně naráží do teplonosného materiálu a svou kinetickou energii přeměňují na teplo. Tato tepelná energie se posléze v termočláncích převádí na základě tzv. Seebeckova efektu na elektrickou energii a poskytuje tak sondám dlouhodobý a spolehlivý zdroj elektrické energie. Pro cesty k jiným hvězdám si však ani s těmi zdroji nevystačíme a budeme muset začít používat jaderné