Chystaný návrat lidí na Měsíc nabízí jedinečnou příležitost učinit praktické kroky k významným vědeckým možnostem. Jedním ze zřejmých kandidátů je interferometrické snímkování s extrémně vysokým rozlišením na viditelných a ultrafialových vlnových délkách. To by pomohlo odhalit povrchy hvězd, prozkoumat vnitřnosti akrečních disků, které obklopují vznikající hvězdy i černé díry a zahájit cestu k odhalování povrchových útvarů a meteorologických jevů na nejbližších exoplanetách. Plně vyvinutý systém bude velký a drahý, ale jeho začátek takový být nemusí. Technologie je možné vyvinout a otestovat na dvou až třech menších teleskopech s menšími rozměry. Po vyvinutí technologie se mohou rozměry zvětšit, může dojít k použití větších teleskopů i navýšení jejich počtu. Každý z těchto upgradů by přitom měl jen minimální negativní vliv na zbytek systému. Kenneth Carpenter z Goddardova střediska proto do programu NIAC předložil žádost o podporu na prozkoumání možností stavby optického zobrazovacího interferometru s vysokým rozlišením a dlouhou základní linií na povrchu Měsíce, který by byl v souladu s programem Artemis. Studie z roku 1996 rozebírala kompromisy mezi umístěním interferometrů kilometrových rozměrů na povrchu Měsíce a jejich konstrukcí jako volně létajících zařízení v kosmickém