NASA
NASA jmenovala Amita Kshatriyu novým zástupcem administrátora NASA. Amit Kshatriya před nástupem do nové funkce vedl kancelář programu Moon to Mars.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
NASA jmenovala Amita Kshatriyu novým zástupcem administrátora NASA. Amit Kshatriya před nástupem do nové funkce vedl kancelář programu Moon to Mars.
Projekt Kuiper společnosti Amazon uzavřel svou první leteckou dohodu. Partnerství s JetBlue má od roku 2027 zpřístupnit přibližně 75 letadlům širokopásmové připojení k družicím na nízké oběžné dráze Země.
Více než 80 důstojníků amerických Vesmírných sil minulý týden jako první absolvovalo nový roční kurz pro výcvik důstojníků. Tento program zahrnuje seznamování s vesmírnými operacemi, kybernetickou válkou a zpravodajstvím.
Spacedock, startup sídlící v Silicon Valley, dříve známý jako Orbital Outpost X , 20. srpna oznámil plány na demonstraci univerzálního připojovacího zařízení pro vesmírné systémy při misi, která by měla letět v roce 2026.
Společnost AscendArc se sídlem v Portlandu v Oregonu prodala svůj první malou geostacionární komunikační družici společnosti KT Sat, vlajkovému jihokorejskému operátorovi.
Společnost True Anomaly, startup zaměřený na vesmírné technologie a zaměřený na obranu se sídlem v Coloradu, najal Sarah Walterovou, výkonnou ředitelku pro družicový průmysl, na pozici provozní ředitelky.
Bílý dům 2. září oznámil dlouho očekávané přemístění velitelství amerického vesmírného velitelství z Colorado Springs v Coloradu do Huntsville v Alabamě, čímž zrušil rozhodnutí předchozího prezidenta Bidena z roku 2023 ponechat velitelství v Coloradu.
Společnosti General Atomics a Kepler Communications demonstrovaly spojení dvoumotorového letounu De Havilland Canada DHC-6-300 a družice. V demonstraci navázal optický komunikační terminál společnosti General Atomics namontovaný na letadle komunikaci s optickým terminálem Tesat na komunikační družici Kepler.
Společnost Muon Space se po navýšení financování o 90 milionů dolarů snaží rozšířit výrobní kapacity a zaměřit se na rostoucí poptávku po stále výkonnějších družicích v hmotnostním rozmezí 100–500+ kilogramů.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Z našich dosavadních článků o fyzice nízkých teplot si možná pamatujete, že kromě fascinující vlastnosti zvaná supratekutost, která se vyskytuje u kapalného helia, rozlišujeme ještě jinou, neméně podivuhodnou vlastnost, jíž říkáme supravodivost. Ta se projevuje u pevných látek, takže by se mohlo zdát, že se supratekutostí má pramálo společného. Jak ale dnes uvidíme, přesný opak je pravda. V současnosti má supravodivost mnoho potenciálních aplikací, které mohou dosti zásadně změnit náš život. Když ale byla supravodivost na počátku minulého století poprvé pozorována, nikdo nemohl tušit, že takto zcela zásadně ovlivní naše životy.
V dnešním článku se budeme výjimečně věnovat stroji, který nikdy nepřekročil hranice zemské atmosféry. Pro portál věnovaný výhradně kosmonautice je to nezvyklé, ale v případě tohoto stroje se jedná o čestnou výjimku. Tento letoun se stal nedílnou součástí života každého astronauta. Letu s ním se nevyhnul žádný kandidát na let do vesmíru pod agenturou NASA, ať se jednalo o profesionálního pilota, vědce či inženýra. Jeho služba začala v období velkého rozmachu kosmonautiky v roce 1964 a pokračuje do dnešních dní, a ještě nějakou dobu pokračovat bude. Řeč je tak o legendárním letounu T-38 Talon, který v tomto roce slaví kulaté, šedesáté výročí své služby u NASA. V článku se tak budeme věnovat historii T-38 u NASA, vyhlídkám jeho služby a podíváme se i na letecké incidenty s astronauty na palubě.
Aby bylo možné otestovat záchranný systém lodí Mercury za letu, musela být kabina připojena k raketě, která ji vynese do určité výšky a udělí potřebou rychlost. Využít k těmto účelům rakety Redstone nebo Atlas nebylo možné, protože šlo o poměrně drahé stroje. Proto byla využita raketa tvořená svazkem již existujících vojenských taktických balistických raket. Zrodila se jednostupňová raketa Little Joe I, která si mezi lety 1958 a 1960 připsala celkem osm misí a všechny odstartovaly ze základny Wallops Island. V tomto díle Vesmírné techniky si tuto raketu podrobněji popíšeme.
Než mohli první američtí astronauti usednout do svých lodí Mercury, musely všechny jejich systémy projít důkladnými testy a ověřovacími zkouškami. Už v březnu 1958 začal experimentální program, který měl zejména zajistit dostatek informací a dat pro zhodnocení kvality návrhu kosmické lodě Mercury a případně pomoci ji upravit. Jednalo se o pět samostatných aktivit věnovaných odlišným problematikám – intenzivním testům v aerodynamickém tunelu, shozovým testům ke studiu chování kabiny kosmické lodě při volném pádu a sestupu na padáku, specifickým podmínkám při dosednutí na vodní hladinu a testu záchranné věžičky. Právě poslednímu jmenovanému okruhu, konkrétně testům úniku za nulové rychlosti a z nulové výšky, se dnes budeme věnovat.
Zatímco v minulém díle jsme se kromě základního popisu záchranné věžičky z amerického pilotovaného programu Mercury věnovali popisu únikového motoru, dnes se podíváme na raketový motor odhazovací. Ten se nacházel Pod tělem únikového raketového motoru, mezi trojicí jeho výstupních trysek. Řeč bude také o všestrannosti této věžičky, která mohla létat na třech různých raketách. Začneme si také povídat o historii zkoušek záchranné věžičky pro program Mercury
Revoluční mise Evropské vesmírné agentury (ESA) Proba-3 ponese na své palubě také přístroj vyvinutý v Brně v centrále Honeywell. Měli jsme příležitost se osobně seznámit s vývojáři i samotným inženýrským modelem tříosého MEMS gyroskopu, jehož letový exemplář je již připraven k cestě do kosmu. Velmi přesný gyroskop je nezbytnou součástí této mise, která má ambici vyrobit ve vesmíru umělé zatmění Slunce. Proba-3 totiž bude tvořena dvěma družicemi, které musí letět ve velmi přesné konfiguraci 150 metrů od sebe. Série misí Proba Mise Proba-3 je pokračováním zkušebních evropských sond, jejichž hlavním cílem je testovat nové technologie, ale vedle toho umí získávat také vědecká data. Proba-1 je dnes nejdéle fungující družicí Evropské vesmírné agentury (start 2001). Tvarem připomíná hotelovou ledničku (kvádr o rozměrech 60×60×80 cm a 95 kg). Hlavním úkolem bylo otestovat dva přístroje určené k pozorování povrchu Země – hyperspektrální kameru CHRIS (Compact High Resolution Imaging Spectrometer) s 200 úzkopásmovými filtry a rozlišením 17 metrů a monochromatickou kameru HRC (High Resolution Camera) s rozlišením 5 m. Proba-2 startovala v roce 2009 a je určena k pozorování Slunce. Opět jde o technologickou družici schopnou zároveň sbírat vědecká data. Zajímavostí je, že
Záchrannou věžičku pilotovaných kosmických lodí máme povětšinou spojenou se sovětskými a později ruskými Sojuzy. Pro její první praktické použití však musíme zamířit do Spojených států amerických. Dnes tedy bude řeč o záchranné věžičce, která chránila astronauty při startech v rámci prvního amerického pilotovaného kosmického programu Mercury. Záchranná věžička kosmických lodí Mercury měla celkem na výšku 4,65 metru a maximální průměr 81 cm.
Spolu s tím, jak se blíží náš návrat člověka na Měsíc, roste intenzita studia dozimetrické situace mimo ochrannou náruč naší atmosféry a magnetického pole. Intenzivní dozimetrický monitoring se realizoval během prvního využití kosmické lodi Orion v rámci letu Artemis I. Velmi zajímavé výsledky o radiaci na Marsu se získaly pomocí zařízení RAD, které je na palubě vozítka Curiosity. Před více než dvěma roky vyšel článek, který podrobně rozebral vlastnosti kosmického záření a možnosti ochrany před jeho dopady. Úsilí v této oblasti je v posledních letech stále intenzivnější, je tak zajímavé se podívat na některé nedávné zajímavé novinky. Připomeňme si, že kosmické záření ve vesmírném prostoru, které z větší části tvoří protony i těžší ionty, je dvojího původu.
V minulém díle jsme se začali věnovat programu X-37 a jeho předchůdci X-40. Jedná se o stroj, který je dodnes „živý“. Znamená to vlastně, že prošel kompletním vývojem, a nakonec se dostal do aktivní služby, ve které zůstal do dnešních dní. Dnes už je X-37 pod jiným provozovatelem, konkrétně USAF, což znamená, že mise X-37 nejsou rozhodně veřejné. Naposledy jsme probrali složitý začátek celého programu, vlastně dvou programů, X-40 a X-37, které se postupně protnuly, aby nakonec pokračoval jen jeden z nich. U X-37 byla hlavní myšlenkou podpora vývoje RLV (Reusable Launch Vehicle) prostředků, jako je X-34 a X-33. Sám X-33 byl dokonce využit v úvahách o použití pro vynášení X-40 v rámci dvoustupňové konfigurace. V tomto posledním díle série x-planes se budeme věnovat dalšímu osudu X-37.
I přes všechna opatření a velkou snahu došlo v historii pilotovaných kosmických letů k několika haváriím, které si vyžádaly oběti v řadách astronautů a kosmonautů. Pro zvýšení šance na přežití během nehody je tak nosná raketa s kosmickou lodí doplněná o záchranný systém či nouzový režim letu. Ten by v ideálním případě měl zajistit bezpečnost posádky od nulové výšky a nulové rychlosti až po okamžik oddělení kosmické lodě na oběžné dráze okolo Země, tedy v každé fázi letu nosné rakety. V prvním díle minisérie věnované záchranným systémům se obecně seznámíme s celou problematikou, kterou si v dalších dílech podrobněji rozebereme.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.