Sovětský jaderný reaktor Romaška se sice nikdy do vesmíru nedostal, ale při pozemních testech si vedl velice dobře – fungoval téměř 21 měsíců. To všechno zvládl i navzdory relativně jednoduché konstrukci – především ve srovnání s téměř stejně výkonným americkým protějškem SNAP-10A. Sovětský svaz však dal nakonec přednost paralelně vyvíjenému programu jaderného štěpného reaktoru BES-5 Buk.
Dalo by se říci, že všechno začalo sérií testů plně kompozitních nádrží na kryogenní pohonné látky, které podporovala agentura DARPA mající na starost technologický vývoj armádních projektů. Po několika letech vývoje se expertům z firmy Boeing podařilo dosáhnout významného pokroku z hlediska vývoje nádrží se sníženou hmotností. Důkazem je, že tato technologie se nyní v systému technologické vyzrálosti TRL (Technology Readiness Level) posunula na šestou úroveň. Návrh využívající plně kompozitní materiály má konkurovat tradičně používaným svařovaným nádržím. Boeing rozhodně není první firmou, která se pokusila postavit kompozitní nádrže pro raketu. Například společnost RocketLab je již běžně používá, ale v jejím případě jde o relativně malé díly.
Zatímco Spojené státy využívaly v kosmonautice k produkci energie spíše radioizotopové termoelektrické generátory (alias RTG) a štěpné reaktory byly na druhé koleji, v Sovětském svazu byla situace přesně opačná. To však neznamená, že by v Sovětském svazu žádné RTG zdroje pro kosmonautiku nevznikly. Dnešní díl se na ně zaměří a přidáme i související téma radioizotopových ohřívačů RHU, které také využívají přirozeného rozpadu radioaktivních izotopů.
V rámci mise Snapshot se na oběžnou dráhu dostal první a také poslední exemplář amerického jaderného štěpného reaktoru SNAP-10A. Jeho provoz nakonec trval 43 dní, z toho část byla v samořiditelném módu. Reaktor sice postihlo nečekané vypnutí, ovšem celkově se dá jeho provoz hodnotit vesměs kladně. I přesto však Spojené státy v dalším kosmickém využívání této technologie nepokračovaly.
Tak jako si můžete koupit sedadlo v kosmické lodi Dragon, můžete koupit realizaci experimentu ve vesmíru, třeba na palubě Mezinárodní kosmické stanice, či malých biodružic. Vývojem a testováním v oblasti farmacie a biotechnologie, či lékařských technologií ve vesmíru se zabývá řada výzkumných firem. Vědci pochopili, že studium některých biologických procesů v mikrogravitaci má mnoho výhod. A tak ve vesmíru vznikají nové léky a technologie, které pak zlepšují kvalitu života pacientům na Zemi.
Z letošního roku uplynuly první dva měsíce a naše planeta se na své pouti kolem Slunce dostala do stejného bodu, jako byla před rokem, kdy 18. února 2021 rover Perseverance úspěšně přistál na Marsu, na dně kráteru Jezero. V 6. díle tohoto seriálu si proto posvítíme nejen na události posledních 8 týdnů, ale také na krátký souhrn toho nejdůležitějšího, co se za první rok této úspěšné planetární mise odehrálo. Na konci prosince jsme naše robotické průzkumníky opustili v situaci, kdy měla Ingenuity za sebou 18. let a od solu 292 (15.12) vyčkávala na „letišti L“, kousek od SV okraje dunového pole Séítah. Od Perseverance ji dělila vzdálenost kolem 550 metrů a terénní překážka, což jim ovšem nebránilo ve vzájemné komunikaci, předávání povelů a dat. Rover se poslední prosincový týden stále nacházel u skalního výchozu „Issole“, kde během solu 295 (18.12.) úspěšně odebral svůj 5. pevný vzorek, nazvaný „Robine“.
V rámci programu Artemis chce NASA vrátit člověka na Měsíc s využitím moderních technologií, aby bylo možné prozkoumat povrch Měsíce lépe, než kdy dříve. K tomu budou zapotřebí systémy schopné dodávat nepřetržité a spolehlivé množství energie pro těžbu, stavbu, výzkum a ubytování. Nejnovější fáze výzvy Watts on the Moon nabízí celkem 4,5 milionů dolarů za návrh, stavbu a demonstraci prototypu, který má zaplnit technologickou mezeru v přenosu a skladování energie. Maximalizace účinnosti při minimalizaci hmotnosti bude pro všechny zájemce důležitá, jelikož doprava veškerého vybavení na Měsíc k dosažení udržitelné přítomnosti lidí na povrchu Měsíce bude vyžadovat několik misí. Výzva hledá pokročilé technologie, které mají potenciál se posunout vstříc připravenosti k letu a budoucímu provozu na povrchu Měsíce.
Při misi Snapshot došlo k prvnímu a také poslednímu použití amerického štěpného jaderného reaktoru SNAP-10A v kosmickém prostoru. Start proběhl z Vandenbergovy základny 3. dubna roku 1965 a společně s jaderným reaktorem letěla na oběžnou dráhu i malá družice EGRS-4. Oběžná dráha měla po vypnutí motoru výšku perigea 1280,6 km, apogea 1312,4 km a sklon 90,0°, což odpovídalo předstartovním plánům.
Program STTR (Small Business Technology Transfer), který NASA používá k přenosu technologií od malých firem, rozdělil 15 milionů dolarů mezi společnosti, které chtějí pokračovat ve vývoji inovativních technologií, které se věnují různým tématům – od letectví přes vědu až po kosmický průzkum. „NASA je hrdá, že může spolupracovat se všemi vybranými formami a jejich partnerskými výzkumnými institucemi. Můžeme do oboru přinést čerstvé nápady a využít je při agenturních misích, ale i na komerčním trhu,“ vysvětluje Jenn Gustetic, ředitelka pro inovace a partnerství v počáteční fázi pro Ředitelství vesmírných technologií NASA ve Washingtonu a dodává: „Navázání spolupráce s malými firmami nám umožní využívat pestré nápady a schopnosti, které obohacují národní ekonomiku.“
Jediný americký štěpný jaderný reaktor, který se dostal na oběžnou dráhu, byl SNAP-10A. Jeho vývoj trval několik let a obnášel celou řadu testovacích a ověřovacích modelů. Na nich si technici vyzkoušeli výrobu potřebných dílů a otestovali fungování všech systémů, které využíval letový exemplář. Při testech se ověřovala kromě jiného odolnost proti vakuu, střídání teplot, vibracím, ale i výdrž chladícího média.
