LM 400
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
Společnosti Teledyne Space Imaging a Satlantis oznámily partnerství na Space Tech Expo Europe. Jedná se o vývoj elektroniky senzoru pro pozorování Země a planetární průzkum. Satlantis vyvine Front-end Electronics (FEE) pro vyvíjený detektor CIS125 TDI Teledyne.
Společnost Lockheed Martin začala spolupracovat s konsorciem vedeným společností Iceye, finskou společností provádějící pozorování Země, která se specializuje na družice pro radarové zobrazování. Společnosti pracují na vývoji technologií rozpoznávání cílů s umělou inteligencí pro finskou armádu.
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
Generál Chance Saltzman, velitel vesmírných operací U.S. Space Force, navštívil Starbase v Boca Chica během šestého zkušebního letu rakety SH/SS. Saltzman byl pozván SpaceX, aby sledoval zkušební let a zúčastnil se dvoudenního hodnocení programu.
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Společnost AeroVironment, dodavatel obrany zaměřený na bezpilotní vzdušná vozidla, oznámil 19. listopadu, že plánuje získat BlueHalo, společnost zabývající se obrannými a vesmírnými technologiemi. Hodnota obchodu je přibližně 4,1 miliardy dolarů.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Od září 2017 do března 2018 proběhly intenzivní testy nového reaktoru pro vesmír Kilopower. Závěrečná série byla věnována provozním testům v letových podmínkách ve vakuové komoře. Vzhledem k obnovenému zájmu o Měsíc a Mars by se tentokrát mohly reaktory opravdu začít ve vesmíru využívat. Podívejme se na současnou situaci i reaktor podrobněji. V posledních letech se obnovil zájem o návrat člověka na Měsíc a lety na Mars. Znovu se uvažuje o letech automatů k velkým planetám a do vnějších oblastí Sluneční soustavy, případně až za její hranici. O letech k Marsu neuvažují jen státní instituce, ale také soukromníci. Energetické potřeby takových projektů v tomto případě nelze zajistit bez využití jaderných zdrojů založených buď na radionuklidových generátorech, nebo štěpných reaktorech. Podrobně jsou možnosti popsány v článku o jaderných zdrojích pro vesmírnou kolonizaci a v dřívějším článku o jaderných zdrojích.
Nedávné pozorování čtvrtého případu splynutí černých děr pomocí gravitačních vln ukazuje začátek intenzivního studia těchto objektů. Mohla by vést k poznání vlastnosti jejich horizontů a průlom v testech gravitačních teorií a možná i cestu ke kvantové gravitaci. Tyto znalosti jsou kruciální pro rozhodnutí, zda bude možné využívat k mezihvězdnému cestování černé díry nebo warpový pohon. Podívejme se na toto téma podrobněji.
Pro rozsáhlejší expanzi lidí do vesmíru je třeba vyřešit levnou a efektivní dopravu nákladů ze Země či dalších těles do vesmírného prostoru. Kromě mnohonásobně využitelných raket existuje několik mnohem exotičtějších způsobů dopravy materiálů na oběžnou dráhu okolo planety. Mezi ně patří idea kosmického výtahu či věže, které by umožnily zjednodušit dopravu nákladů na oběžnou dráhu, případně mezi různými oběžnými drahami.
V současné době vyšel první článek v recenzovaném vědeckém časopise, který popisuje testy s mikrovlnným motorem. Testy realizované v laboratoři NASA byly první, při kterých se využívalo torzní zařízení pro měření extrémně slabých tahů umístěné ve vakuu. Proto je dobré si nyní situaci okolo mikrovlnného pohonu podrobněji shrnout. Jde o velmi jednoduché zařízení, skládající se z měděného dutinového rezonátoru kónického tvaru. V podstatě se jedná o měděný trychtýř, u kterého je konec s menším průřezem uzavřen dielektrickým rezonátorem. Uvnitř dutiny je pak anténa generující mikrovlnné záření (většinou magnetron) s frekvenci v oblasti gigahertzů. Předpokládá se, že se tímto specifickým tvarem vytváří rozdíl tlaku na předním a zadním konci zařízení. Ve směru k menšímu konci se tak má generovat sice velmi malý, ale podle některých experimentů znatelný tah.
Zatím jediným způsobem, kterým se nám podařilo poslat sondy k hranicím Sluneční soustavy a získat první informace o mezihvězdném prostoru, byly gravitační manévry při průletu kolem některé z velkých planet naší planetární soustavy. Intenzivně se tato metoda využívá také k zrychlení a zefektivnění cest k jejím různým tělesům. Všech pět pozemských sond, které se zatím vydaly na cestu do mezihvězdného prostoru, využily gravitačního manévru v blízkosti některého z těles Sluneční soustavy. Pomocí správně navrženého těsného průletu v blízkosti planety je možné využít části energie ukryté v oběhu planety kolem Slunce k urychlení sondy vzhledem ke Slunci. Protože planeta má oproti sondě velmi velkou hmotnost, rychlost jejího pohybu vůči Slunci se odebráním energie zmenší zanedbatelně.
Na možnostech využití sluneční plachty pracovala také organizace NASA. Ta vyvinula plachtu pro program malých sond CubeSat . Ty mají standardní rozměr svých stran 10 cm a jsou vynášeny jako přívažek klasických velkých družic. Družice se sluneční plachtou Nanosail-D zaujímala na palubě rakety rozměr tří standardních rozměrů CubeSat. V první krychli byly kamery, senzory a řídící systém, v dalších dvou pak plachta. Po rozvinutí měla plachta rozměr přes 9 m2. První pokus vynést tuto družici jako přívažek při třetím startu rakety Falcon 1 proběhl 3. srpna 2008. Raketa však selhala a náklad spadl do Pacifiku. Úspěšný byl až Nanosail-D2, který využil záložní exemplář plachetnice a na oběžnou dráhu ve výšce 650 km se dostal pomocí rakety Minotaur IV 20. listopadu 2010.
Idea sluneční plachetnice se objevuje již na počátku kosmického věku, avšak její konkrétní realizace je stále na úplném začátku. Podívejme se, jak daleko jsme od budoucnosti, ve které kapitáni pod plachtovím dobývají vesmírný prostor. Vesmírná či sluneční plachetnice se vyskytuje například v knize Pierra Boulleho Planeta opic. Ještě dříve se objevila v povídce Cordwinera Smitha „The Lady Who Sailed The Soul“ z roku 1960 nebo v povídce známějšího autora Arthura C Clarka „The Wind from the Sun“ z roku 1963 o závodu slunečních plachetnic na zemské orbitě. U těchto lodí se využívá tlaku záření, které je vyzařováno Sluncem a dopadá na „plachtu“ vesmírného plavidla. V daném případě dominantně jde o světelné záření, které vyvíjí v normální situaci zhruba o dva až tři řády větší tlak než sluneční vítr složený z nabitých částic. Plachta musí mít velmi velkou plochu, protože výsledný tlak záření je velmi malý. Výhodou je, že působí neustále. Problém nastane, pokud se chceme dostat do vzdálených oblastí Sluneční soustavy a ještě větší je, pokud zamíříme k jiným hvězdám. Za dráhou Jupitera je intenzita
V noci z pondělí na úterý 5. července se na 35 minut zapálil motor sondy Juno vyrobený ve Velké Británii a zpomalil sondu natolik, že byla zachycena Jupiterem a dostala se na oběžnou dráhu této největší planety ve Sluneční soustavě. Oběžná doba této dráhy je 53 dní. Informace o tomto úspěchu přišla na Zemi v 5:53 našeho času a v řídícím středisku propukl jásot. Po cestě, která měla délku 2,8 miliard kilometrů, se sonda stala teprve druhou, která bude pracovat na orbitě okolo planety. Sonda byla tou nejrychlejší, kterou zatím lidstvo ve vesmíru mělo. Její rychlost dosáhla při příletu k Jupiteru, tedy před brzdícím manévrem, 71,5 km/s vůči Jupiteru a 74 km/s vůči Zemi. Sonda se tak může pustit do zkoumání Jupiterovy atmosféry i jeho nitra a také okolí a magnetosféry, jejíž intenzita je 20 000 krát větší než té pozemské. Jde o první zařízení, které letí k této obří planetě a využívá k zásobování elektřinou i v této extrémní vzdálenosti od Slunce, fotovoltaické panely. Sonda by měla téměř dva roky studovat atmosféru Jupitera, jeho magnetosféru a rozsáhlý systém jeho měsíců a prstenců.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
