Stalo se dobrým zvykem, že na Štědrý den necháme kosmonautiku trochu odpočinout a společně si zde na Kosmonautixu navodíme trochu klidné sváteční atmosféry. Letošek nebude výjimkou, nicméně bude poněkud nestandardní a experimentální. Komu forma, kterou jsem letos zvolil, nevyhovuje, může se zkusit poohlédnout po starších vánočních článcích. Například v roce 2014 jsme se podívali, jak se slaví Vánoce ve vesmíru. V roce 2015 jsme se vypravili za emotivními okamžiky dobývání vesmíru v minulosti a společně je znovu prožili. A v roce 2016 jsme vás nechali polemizovat nad tím, jak se z určitého úhlu pohledu zdá, že se kosmonautika vrací zpět na výsluní. Tentokrát to bude opravdu speciální. V tento sváteční den se podíváme do budoucnosti a v žánru neskrývaných sci-fi povídek, si ve dvou velmi krátkých příbězích navodíme atmosféru toho, jak by jednou mohly být vánoční svátky slaveny na nově obydlených světech. Nechme pro chvíli událostmi napěchovaný závěr roku být a pojďme společně snít o budoucnosti ve vesmíru.

Měsíc, 25. prosince 2033

Víte, jak se běhá po regolitu? A víte, jak se běhá ve skafandru na regolitu? Pěkně na nic! Navíc, když vás k povrchu přitahuje jen šestinová gravitace, je jakýkoli pokus o rychlý přesun někam jen groteskní show, na kterou nikdo nepozval diváky. Což je to jediné pozitivní na celé scéně. Zrovna nyní by nikdo nemusel pozorovat, jak se snažím rychle klopýtat mezi krátery pod černočernou oblohou, na nepříjemně světlém povrchu.

Nutně jsem si uvědomil, jak zábavné je, když před půl hodinou moudře promlouváte k lidstvu jako první člověk, který se svoji posádkou tráví Vánoce na jiném kosmickém tělese, přičemž jen co zhasne červené světélko na kameře, propadnete zpět do nemotornosti organického tvora, který se ocitl v tom nejméně přátelském prostředí, jaké se dá vymyslet. Na světě, na který není připraven, uzpůsoben a kde jeho dosavadní zkušenosti končí i na tom, že vlastně nevím, jak se zde správně běhá. Je to prostě nekonečně zábavné.

Nicméně se posouvám stále dál. Ptáte se, proč se snažím utíkat po měsíčním povrchu? To mi neuvěříte! Jsme první posádka, která byla na povrch Měsíce poslána strávit dva měsíce v kuse. Zábavné spojení slov. Máme tu jednoduchou základnu tvořenou dvěma landery a jedním nafukovacím spojovacím modulem. Jsme jen malý bod na nezměrné pustině měsíční krajiny. I nejlepším dalekohledem ze Země byste možná zahlédli tak odlesk solárních panelů, jako malý světlý pixel. Protože jsme první, kdo tu pobývá tak dlouho, jsme i kvůli datu našeho pobytu vůbec prvními lidmi, kteří slaví Vánoce na jiném kosmickém tělese. Tedy. Slavilo se už na různých vesmírných stanicích, posádka Apolla 8 tu před desítkami let prolétala během Vánoc po oběžné dráze, ale ještě nikdo neslavil Vánoce přímo na Měsíci! Bomba, že? Marketingově úžasná záležitost. Ale jak chcete slavit Vánoce, když nemáte stromeček, ani dárky. Ani krocana! Jak já bych si dal krocana. Kosmická strava je sice chuťově velmi dobrá, ale krocan vytažený z trouby, to je něco, co vám ani tři východy Země nad měsíčním povrchem nenahradí.

Chybějící stromeček a dárky však nebyly úplně v plánu. Původně měla přiletět zásobovací loď soukromé společnosti, která nám měla přivést malé překvapení, o jehož tvaru a účelu jsme stejně všichni věděli. A těšili se na něj! Sarah, naše vedoucí vědeckého výzkumu se dokonce pokusila v našem malém prostoru pro obývání vytvořit vánoční atmosféru. Vzhledem k tomu, že jsme v našem malém životním prostoru měli každý sotva pár metrů krychlových, byla taková snaha spíše úsměvná.

Nicméně nyní nás středisko informovalo, že se musím vydat o zhruba 500 metrů mimo základnu, kde prý přistála náhradní zásilka v malém modulu. Připadalo mi to hloupé a proti pravidlům. Navíc v téhle chvíli byli zbývající tři členové posádky kdesi na výzkumu a bylo proti všem předpisům, abych opustil základnu. A ano, opravdu je na Vánoce poslali hrabat se v měsíčním prachu. Byli celí nadšení, až se jim přilby mlžily. Nicméně nedůvěřovat řídicímu středisku je něco jako nedůvěřovat svému srdci. Nedůvěřovat mu sice můžete, ale jeho požadavky stejně musíte splnit. Pokud tedy chcete přežít. Co na tom, že výzkumný tým byl přibližně tímto směrem také, jen o zhruba 100 metrů dále. A ještě si odvezli rover! Ale běžím dál.

„Alexandře, máme pro tebe zprávu a změnu plánu.“ Ozvalo se mi náhle do sluchátka ve skafandru. V té nekonečné prázdnosti okolí bez zvuků mě to řádně vystrašilo.

„Ech,“ zmohl jsem se na rychlou reakci a dodal: „poslouchám, Houstone.“

„Otoč se.“

Víte, na Měsíci se na vás může valit hrouda velikosti samotného Měsíce a vy si toho nemusíte ani všimnout. Samozřejmě, pokud nezastíní Slunce, či vás nepřitáhne svoji gravitací. Ehm, to je jedno. To trochu odbíhám. Zkrátka si některých věcí ve skafandru a v prostředí kde se nešíří zvuky nemusíte tak úplně všimnout. Když jsem se nemotorně otočil, uviděl jsem něco, co by se dalo přirovnat k tichému sestupu mocného anděla z temnoty nade mnou. Pánové a dámy na Zemi si dali opravdu záležet, abychom takovou věc nevytušili. Nyní už dávalo smysl, proč jsme měli takové problémy s příjmem zpráv a internetu, proč nás na Štědrý den vyslali pracovat daleko od naší stanice. Všechno to mělo jeden velký, snad i velkolepý důvod.

A tak se stalo, že se na měsíční povrch snášela obrovská stříbrná loď, která levitovala na namodralých plamenech svých motorů. Dosedla kousek od malé, vůbec první stanice, která vznikla na Měsíci. Doposud byla stanice největším lidmi vybudovaným objektem na povrchu Měsíce. Nyní vedle stříbrné věže ze železa vypadala jako trpaslík vedle obra.

Loď BFS v tichosti dosedla blízko měsíční základny. Posádka byla bezpečně vzdálená a pozorovala, jak jim nečekaná návštěva výrazně rozšíří jejich obytné prostory. Jako třešinka na dortu začala okna lodi barevně poblikávat. Na Štědrý den roku 2033 byl na Měsíci vztyčen vánoční stromek, který se na dlouho stal největším vánočním stromkem, který se kdy na Měsíci objevil. Právě v tento den se také výrazně zvětšily lidské možnosti cestování po vesmíru.

Mars, 24. prosince 2074

V místnosti s bílou kupulí, nehluboko pod marsovským povrchem se sešlo celé osazenstvo první stálé obydlené kolonie na Marsu. Kolem dvou set lidí napjatě švitořilo nad neočekávaným volnem a plni napětí sledovali místo uprostřed, kde na bílém soklu s černým okrajem stále ještě nezačalo holovysílání. Před pouhou hodinou je v tento den svolali, aby na krátký čas zanechali své práce a přišli si poslechnout nečekanou zprávu. Ačkoli část obyvatel byla poněkud demotivována, možnost si poslechnout čerstvé zprávy byla jedním z mála úniků k jiným myšlenkám.

Život v první kolonii Marsu byla skutečně jen a jen nekončící práce. Nebyla až tak obtížná, nejtěžší práci zastaly stroje, ale i tak to byla práce zdlouhavá, nekonečná, zkrátka průkopnická. Místnost, ve které se nyní s obyvateli této kolonie nacházíme, vznikla jako místo setkávání, kde se na hologramu pouštěly nejdůležitější zprávy pro kolonii. Dnes byly Vánoce. Vánoce pozemské, které na Marsu zatím nezakořenily, protože jinak dlouhý rok, i nekonečné úkoly, tak nějak znemožnily velké oslavy. Lidé měli co dělat, aby udrželi kolonii v chodu. Slavilo se víceméně jen tehdy, když přilétla další zásobovací loď.

Teď se však utišme. V místnosti totiž pohasla světla a na soklu uprostřed to modře zablikalo. Z počátečního nejasného sletu modrých jiskřiček se vytvořil holografický obraz dvou postav. V sále to zašumělo.

Jedna postava byl totiž jediný chybějící člen kolonie v této místnosti. Hydroponář Karel Zelený. Druhá postava nepochybně patřila pozemskému nesmrtelnému komentátorovi, který i téměř v devadesáti letech, stále nadšeně popularizoval kosmické cesty na Zemi. Díky pokročilé medicíně stále čiperný Dušan Majer se otočil čelem k neviděnému osazenstvu marsovské základny a začal:

„Vážení diváci, přátelé kolonisté z Marsu, i vy, kteří nás opožděně sledujete na Zemi,“ Dušan Majer mírně pokynul hlavou, jakoby se chtěl uklonit, „Jsem Dušan Majer z informační holosítě Kosmonautix a je mi ctí, že vás dnes mohu uvítat u rozhovoru s vaším dobře známým Karlem Zeleným, který vás zásobuje kvalitní marsovskou zeleninou. Jeho role je ohromná a já si tíhu a výjimečnost tohoto okamžiku dobře uvědomuji. Dnes vás však čeká nečekané překvapení. Volám Karlovi ze stanice na oběžné dráze vaší planety a skryl jsem ho před vámi, protože pro vás učinil něco, co je naprosto úžasné! Že ano Karle.“

Karel Zelený byl menší muž, svalnatý, kolem čtyřicítky, který byl jedním z prvních trvalých obyvatel Marsu. Byl to plachý jedinec, který měl rád vše zelené a na velké rozhovory nebyl. Proto se jen nesměle usmál a dodal: „Zase tak úžasné to není. Ale děkuji za velká slova.“

„Vrozená skromnost je dalším plusovým bodem pro tebe.“ Dodal Dušan, „Pojďme nicméně k otázkám. Na začátek bych se tě chtěl zeptat, jak dlouho se již věnuješ hydroponii na Marsu?“

Karel se zamyslel a chvíli trvalo, než zareagoval. Pak nesměle pravil: „Je to už dvanáct pozemských let. Tedy něco přes šest roků zde na Marsu.“

„A jak si zde začínal?“

„Přiletěl jsem s druhou, tedy první úspěšnou kolonizační posádkou. Měl jsem na starosti hydroponii, které dnes říkám Hydroponka.“ Karel se zasmál vtipu, kterému se vždy smál jen on sám, „Byly to vlastně jen takové čtyři šuplíky, sotva tři metry dlouhé, kde jsme pěstovali velmi malou část potravy. I přes velkou efektivitu, jsme byli stále závislí na dodávkách jídla ze Země.“

Dušan Majer pokýval hlavou, „Uf, to je něco. Jste ještě dnes závislí?“

Karel zakroutil hlavou, „Dnes stále ještě částečně jsme. Zelenina nemůže plně nahradit všechnu stravu. Pěstuji teď nově sice červy v bílkovinové zahrádce, ale ty se zatím nepodařilo rozjet ve větším.“ Karel se na chvíli zamyslel, „Pokud se nepletu, dnes nicméně tvoří strava z hydroponie a bílkovinové farmy asi 78 % potravní poptávky kolonie.“

„Pěkně!“ Upřímně se podivil komentátor, „A jaké máte další plány?“

Karel si nervózně očistil kalhoty své kombinézy. „No, roboti aktuálně kopají třetí sekci zahrady. Někteří z nás nejsou úplně nadšeni, protože se muselo odložit vykopání kulturní síně. Ale jídlo je prostě potřeba. Bez jídla se umírá a to není pěkné.“ Řekl tiše Karel zelený.

„To je svatá pravda!“ Zvolal Dušan, „Ale dnes jsme tu kvůli něčemu jinému. Kvůli něčemu velmi speciálnímu.“ Dušan Majer se tajemně odmlčel, „Dnes jsou na Zemi Vánoce. Svátky klidu a míru, oslava Ježíše Krista, čas rozdávání dárků. Na Marsu tyto svátky ještě pořádně slaveny nebyly. Nebyl na ně čas. Rozdávání dárků zde víceméně ani nebylo možné. Nicméně společnost bez oslav, bez speciálních příležitostí, je společnost smutná. Karel se – a teď mluvím přímo na vás, kolonisté – rozhodl tento neutěšený stav změnit. Připravil vám překvapení, které ho stálo deset let příprav a velmi složitého schovávání, tajení a odříkání. Něco, co na Marsu ještě nikdy nebylo!“

Dušan Majer nechal slova doznít. V místnosti to zašumělo. Velitel kolonie Elon Kurter se podíval na vedoucí vědeckého oddělení. Ta jen pokrčila rameny.

Dušan se podíval na Karla. „Karle, můžeme?“

Karel v modrém hologramu přikývl, a ačkoli to nebylo možné, mnozí viděli, jak mu blesklo v očích. Hologizátor přepnul na širší dosah, Karel jej zvedl a kulhavým krokem, kterým chodil pouze on, přešel kamsi po místnosti. Chvíli se nic nedělo, až se v hologramu postupně zjevilo něco, co zapříčinilo, že někdo oněměl, někdo vykřikl, ale většina lidí prostě jen vydechla úžasem.

Mezi Dušanem Majerem a Karlem Zeleným se zjevil pravý a nefalšovaný jehličnatý strom. Mohl být tak dva metry vysoký. I přes hologram bylo vidět, že byl zelený, skutečný, plný jehličí a jistě to u něj muselo neuvěřitelně příjemně vonět. Mnozí kolonisté vůni stromů a lesa necítili už deset let. Strom to by obyčejný bez ozdob, krášlení, byl krásný sám o sobě.

„Karle,“ oslovil Dušan muže, „Chceš něco dodat?“

Karel si odkašlal a řekl:

„Já vím, že máme všichni hrozně práce. Ale musel jsem pro vás připravit tento klenot. Kus skutečně živého stromu. Na Zemi symbol Vánoc. Potřebujeme mít nějaký důvod slavit a mít k čemu vzhlížet. Mnozí z nás poslední roky pochybovali, že tady ten velký úkol nemůžeme zvládnout. Tenhle zelený zázrak však ukazuje, že dokážeme velké věci.

Ne Zemi je stromeček ozdobou, která slouží jako dekorace k rozbalování dárků. Je plný skleněných propriet, světel a pamlsků. Zde by mohl být strom prostě stromem. Symbolem pokročilého života. Života obecně. Mohl by nám sloužit jako symbol toho, že máme pro co pracovat. Že cílem je, aby takových stromů bylo na Marsu mnohem více. Už nyní to zde voní jako v lese. Les ale tvoří miliony stromů. Věřme v zelený strom a jednou se takových lesů dočkáme i na Marsu!

Nyní vám však tento první marsovský strom dávám k dispozici. Bude umístěn v základně a každý si k němu bude moci přijít, přičichnout, sáhnout si na něj. Bude to náš symbol, naše naděje!“

V sálu to zašumělo a všichni propukli v obrovský jásot a potlesk. Skomírající nálada první kolonie byla pryč. Budoucnost se zdála být světlá. Od té doby byl symbolem první kolonie na Marsu zelený strom. Život sám.

Zdroje obrázků:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a2/ISS-34_Christmas_decoration_in_the_Zvezda_module.jpg