„Tak a je to. Už uběhlo deset týdnů. Nevím, o co tady nahoře jde, ale čas tady ubíhá až moc rychle! V pátek jsem měla další rande s našimi vesmírnými červy C. Elegans a uzavřela jsem tak pracovní týden prací na experimentu Epigenetics. Opět jsem oddělila mláďata od dospělých červů tak, jak jsem o tom nedávno psala. Nyní nám tedy v inkubátoru roste již třetí generace, polovina vzorků ve stavu beztíže a druhá polovina v odstředivce při 1G. Kromě toho jsem se v pátek také postarala o vnitřní chladicí systém Columba. Jak víte, pro odvod tepla ze zařízení i z atmosféry modulu používáme vodu (skrze chladící pláty a klimatizaci). Do vody musíme pravidelně přidávat antimikrobiální činidlo OPA, abychom si byli jistí, že nám v potrubí nebují žádný mikrobiální růst. Minulý týden vlastně většinu práce odvedl Terry. Mým úkolem bylo jen v pátek odebrat vzorek vody po tom, co do ní bylo přidáno OPA. Tento vzorek vody se vrátí na Zemi a bude analyzován kvůli ověření správné koncentrace OPA.
Středa 4. února 2015
V sobotu ráno si obvykle pospím. Jsem spíše noční pták než ranní ptáče. Tentokrát jsem ale byla vzhůru už v 8 kvůli velice výjimečnému setkání. Uskutečnila jsem desetiminutové radioamatérské spojení se studenty z Itálie. Byli to žáci institutu Giovanni Bearziho v Udine (ahoj!) a mimořádná skupina mladých mužů a žen z celého světa, kteří zrovna zahajovali jejich výměnný studijní pobyt v italských školách díky neziskovému programu Intercultura celosvětově známého jako AFS. Sama jsem byla AFS studentkou a strávila jsem jeden rok v USA a můj kolega Terry strávil léto ve Finsku! Všem studentům na celé planetě, kteří jsou zrovna na výměnném pobytu a čtou tyto řádky: Jsem na vás hrdá a doufám, že si užijete toto dobrodružství, že s úsměvem překonáte těžké okamžiky (a ony přijdou) a že si uvědomujete, jakého daru se vám dostalo a že s ním přichází také zodpovědnost. Jsem také nesmírně vděčná všem rodinám, které toto všechno umožnili tím, že jsou hostiteli zahraničních studentů. Děkuji za vaši štědrost. Jste skvělí!
Zdroj: https://plus.google.com/
OK, zpátky k poněkud příjemnějšímu tématu: moč. Není to úplně přitažlivé, já vím, ale moč byla v centru mých myšlenek a mých činů po většinu pondělka. S tím jak se blíží odlet ATV 5, nám bylo naplánováno množství převodů solného roztoku do jejich vodních nádrží, ve kterých nám byla dopravena pitná voda. Solný roztok je, jak si možná pamatujete, finální odpadní produkt, který zbude po recyklaci moči. Tím, že jej přečerpáme do nádrží ATV, se postaráme o naši potřebu zbavení se odpadu a zároveň nám to pomůže s problematikou rozložení hmoty a umístění těžiště, o kterém jsem psala minule. Na fotografii vyměňuji recyklační nádrž plnou solného roztoku za prázdnou. Docela velké monstrum, že ano?
Zdroj: https://plus.google.com/
Sobota 7. února 2015
Dnes je sobota a, páni, to byl ale hektický týden! Bohužel vás nestíhám udržovat informované o vší práci a životě tady nahoře. Můžeme to ale trochu dohnat, tak se pojďme podívat co se událo na ISS v posledním týdnu.
Toto úterý jsem udělala něco, co neděláme úplně každý den: Z části stanice jsem vypustila vzduch, až v ní zůstalo jen vakuum. A nebyla to přechodová komora, která se za tímto účelem používá.
Byl to vestibul – ten malý prostor, který je vytvořen, když se spojí dva moduly ISS dohromady. Je to stejné, jako byste doma neměli mezi dvěma pokoji jedny dveře ale dvoje s malým prostorem mezi nimi, který se po uzavření obou dveří stává samotnou malinkou „místností“. Na ISS tento malý prostor mezi poklopy nazýváme vestibul. Představte si, že chcete zkontrolovat, že oba poklopy perfektně těsní. Nejlepší možností jak to zjistit je vypustit vzduch z vestibulu mezi nimi. Pokud se vzduch dostane do vestibulu a tlak v něm tak stoupne, znamená to únik skrze těsnění poklopu.
Provádí se to takto: vestibul propojíte s přístupovým bodem k vakuu a vypustíte všechen vzduch z vestibulu ven mimo stanici; poté změříte zbývající tlak, který bude velice blízký nule (v mém případě to bylo okolo třech milimetrů rtuťového sloupce); poté čekáte 24 hodin a tlak zkontrolujete znovu. Samozřejmě neexistuje něco jako naprosto perfektní a neprodyšný spoj. Nějaký únik se objeví vždy. V případě vestibulu mi protokol stanovuje, že kontrola těsnosti je úspěšná v případě, že nárůst tlaku ve vestibulu po 24 hodinách je menší než 5 mm Hg. Vsadím se, že jste teď zvědaví… u kterých poklopů jsme prováděli kontrolu těsnosti a proč?
Nejsem si jistá, jestli jste už o tom slyšeli, ale brzy se na ISS dočkáme malé přestavby. Je čas trochu upravit rozložení místností! Nás PMM (logistický modul Leonardo, pozn. redakce), který je momentálně připojen ke spodnímu uzlu Unity, bude přemístěn k příďovému uzlu Tranquillity a spodní uzel Unity dostane luxusní vylepšení, díky kterému se k němu budou moci připojit přilétávající lodě. Prováděli jsme tudíž kontrolu těsnosti vestibulu mezi PMM a Unity, abychom se ujistili, že jsou oba poklopy neprodyšné, protože oba budou koncem tohoto roku během přemisťování vystaveny vakuu. Před kontrolou těsnosti jsme navíc s Terrym nainstalovali přípravu pro kabelová připojení mezi moduly.
Určitě rádi uslyšíte, že vestibul kontrolou těsnosti prošel, takže oba poklopy i nově instalované kabelové konektory jsou v dobrém stavu. Dobré zprávy, že? Mimochodem to, co vidíte na fotce je dlouhá hadice, kterou jsme použili pro propojení vestibulu s vakuem. Musela dosáhnout z Unity přes Destiny až k přístupovému bodu k vakuu. Možná si to myslím jen já, ale připojování něčeho k vakuu je něco, co určitě vzbuzuje pozornost. Na vypuštění vzduchu z vestibulu není nic, co by bylo nějak komplikované, ale všechno jsem zkontrolovala dvakrát i třikrát předtím, než jsem otevřela vyrovnávací ventil, který vypustil vzduch z vestibulu do vesmíru. Dokonce jsem na okamžik měla pocit, že cítím změnu tlaku na ušních bubíncích, což by byl příznak snižování tlaku uvnitř modulu, avšak indikátory byly stabilní. Pravděpodobně tedy na mé ušní bubínky zkoušel nějaké triky syčící zvuk zapnuté ventilace.
Zdroj: https://plus.google.com/
Středa pro mě byla jedním z těch dnů a-la „udržuj stanici ve formě“. Kromě ukončení zkoušky těsnosti jsem například pracovala na periodickém environmentálním monitoringu, který testuje naší pitnou vodu na přítomnost koliformních bakterií a dalších mikrobů ve vzorcích naší pitné vody po 48 hodinách v inkubaci. Naštěstí jsem mohla nahlásit nulové množství mikrobiální kolonií na zařízení pro detekci mikrobů a žádnou fialovou barvu na detekčním balíčku. Je vždycky fajn mít potvrzení, že naše pitná voda je bezpečná!“
Zdroj informací:
https://plus.google.com/
Zdroj obrázků:
https://plus.google.com/
Skutočne klobúk dole za tento skvelý nápad a jeho pravidelnú realizáciu, prekladať Denník.
Skutočne zaujímavé informácie!
Velice děkuji za pozitivní komentář. Je radost vědět, že takovouto práci někdo ocení a článek si rád přečte.
Zdravím, díkes za super překlad! Mám bulvární dotaz – ví se, jaké jsou vztahy mezi ‚holkama‘ na ISS? Samantha se o rusce moc nezmiňuje 😉
Přijde mi, že se skoro nezmiňuje o celé ruské části posádky ISS. Nejspíš mají oby týmy dost práce na vlastních projektech ve vlastní části stanice a na nějakou větši družbu nemají čas. Vyjma například Vánoc nebo při nedávné evakuaci kvůli planému poplachu. Tehdy Jelena Samantě půjčovala notebook, takže na nože to mezi holkama asi nebude 😉
Je to tak, posádka je pracovně vytížená a z evropského Columba do ruské Zvězdy je to 50 metrů. Během pracovního dne tudíž není moc času zaskočit si na „pokec“. Nejvíce jsou tak v kontaktu obyvatelé USOS části stanice, kteří pracují blízko sebe a Rusové potom zase pracují spolu na druhé straně. Celá posádka se ale každé ráno stýká u snídaně, kde mají společnou konferenci s řídícím střediskem a dostávají časový harmonogram dne. Na některých experimentech či pracích se ale Samantha s Jelenou podíleli, jak bylo napsáno v minulých dílech.
Super informace. Jen dotaz: Dostane ISS úplně nový stykovací uzel (např. International Docking System Standard – IDSS) nebo se přemístí na místo po Leonardovi stávající platforma, původně určená pro raketoplány?
ISS dostane dva IDA adaptéry pro PMA 1 a PMA 2. Žádný z nich se nebude přesouvat na místo po Leonardovi, oba budou na modulu Harmony.
No jsem asi jediný komu to tak přijde – ale tak holka je fakt dost divná :-/ Ten její deníček mi přijde jako kdyby si 7mi leté děcko dělalo poznámky z návštěvy jaderné elektrárny …
Proč? Je nadšená z toho, že se dostala někam, kam se několik let snažila dostat. Proč by měla dospělost automaticky znamenat zapšklost a neschopnost se radovat z drobností? A o tom,že je vzdělaná pochybovat nemusíme – stačí se podívat na její životopis – https://kosmonautix.cz/2014/11/z-iss-opet-zazni-italstina/
Ta „holka“ mi přijde naprosto úžasná, a ještě k tomu, co musí stihnout, takhle psát. Vždyť to píše pro nás, těžko bychom věděli, co se tam všechno odehrává. Já ji teda fandím.
„Ten její deníček“ oceňují tisíce lidí po celém světě, kteří se díky němu dozví mnoho informací, ke kterým by se jinak nikdy nedostali. Pro mládež pak může být výbornou inspirací a motivací. A jak vidíte, tak i tady na našem portálu se najde několik stovek čtenářů, kteří si její deník každé pondělí čtou.
John má do jisté míry pravdu pokud je člověk odborník; ale zas na druhé straně když si představím drtivou většinu „tuctových“ lidí mezi něž jistě patřím i já, tak pro nás to musí být jednoduché a lidsky „stravitelné“, neb se pohybujeme v obzorech populární Ebenovy písničky „Jak to dělaj, kosmonauti?“ 🙂
Treba si uvedomiť, že to píše len tak z hlavy a možno aj narýchlo, nechystá sa na prednášku, a ten prejav je z duše, tak ako to bezprostredne cíti, píše to pre čo najviac ľudí a každý si z toho vyberie čo potrebuje určite aj John už niečo zaujímavého našiel.
Takže nech jej to píše, aby sme mohli lepšie precítiť pobyt na ISS.
Moc děkuju za překlad deníku. Stojí to za to, vždy netrpělivě čekám na další díl. Chtělo by to napsat poděkování i Samantě za to, že tomu věnuje svůj čas.
Velice děkuji za chválu. A nebojte se, Samantě už jsem několik děkovných slov také napsal a měl možnost vyměnit si s ní pár slov. Kromě toho jí na jejím blogu pod každým článkem děkují velice dlouhé zástupy dalších dychtivých čtenářů.
Musím se přiznat že pro mě je deník astronautky taky celkem zklamání. Ale jde spíš o to že jsem očekával více emocí, jako čtení je to takové nějaké nudné a ploché. Narozdíl od vesmírných osudů a kritických momentů, které bych mohl číst pořád dokola a netrpělivě na ně čekám, deník spíš skenuji a nevracím se k němu.
Na druhou stranu ale chápu že Sam není spisovatelka, ale vojenská pilotka a vědkyně z donucení. Vnímá a píše věci trochu jinak než bych si já (nebo vy) přál je číst. A když si vezmeme kolik stojí každá sekunda jejího pobytu tam a jak málo času jí tedy logicky zbývá na odpočinek, který věnuje psaní blogu, tak klobouk dolů za to kvantum informací. A druhý klobouk za nápad její blog z g+ překládat do češtiny.
Nejlepší by asi bylo tam nahoru poslat na půl roku spisovatele, nebo novináře, třeba některého z autorů píšících na tento web 🙂 Pak by to bylo to pravé čtení. Navrhuji veřejnou sbírku – složíme se některému z autorů na letenku.
OK, v tom případě se složte na letenku pro mě 😀
Teď vážně. S Kritickými momenty nebo Vesmírnými osudy se Deník srovnávat nedá. Tam jde o pečlivě vybrané informace sesbírané za půl století. Každý díl je něčím zajímavý. Je to výborná dokumentace zajímavých momentů historie kosmonautiky. Naproti tomu Deník je týdenní „souhrn událostí“. I zkušený spisovatel by nejspíš měl problém udržet jakési napětí nebo čtivost po tak dlouhou dobu. Samantha už to píše více než dva roky a kromě přibližně třech měsíčních výpadků jede pořád jako stroj. To je neocenitelná zásoba informací. Musíme si uvědomit, že Samantha píše o každodenní rutinně, ne o „kritických momentech“. S tím je k tomu potřeba přistupovat. Zmíněné dva seriály se navíc tak dobře čtou díky perfektnímu zpracování autora, s kterým se v tomto ohledu nemohu srovnávat. Navíc jsem pouhým zprostředkovatelem a nechci do originálu nijak zasahovat, abych nezkresloval původní znění. I proto se snažím v maximální možné míře tvořit komentáře obrázků a názvy článků ze Samantiných slov.
A co se týče vyslání spisovatele do vesmíru, s touto myšlenkou jsem se, myslím, poprvé setkal v knize The Last Man on the Moon od Eugena Cernana. Psal tam, jak nepopsatelná to je krása a že on jako „pouhý“ pilot či astronaut nemůže čtenáři ani zdaleka přiblížit ty pohledy a pocity. Proto říkal, že by bylo vhodné právě z tohoto důvodu v budoucnu poslat do vesmíru spisovatele či básníka.
Taky bych chtěl poděkovat autorovi překladu. Je čím dál tím méně webu, kde najdete kvalitní informace a články. Takže jen tak dále 🙂
Mnohokrát děkuji za sebe i celý redaktorský tým. Snažíme se kvalitu našich článků a dalších služeb nejen udržet, ale také zlepšovat.