Družice na oběžné dráze můžeme počítat na stovky. Najdeme mezi nimi satelity vědecké, telekomunikační, snímkující Zemi, armádní, státní i komerční. Od několikakilových drobečků až po čtyřsettunového mastodonta v podobě Mezinárodní vesmírné stanice. Družice najdeme v nejrůznějších vzdálenostech od naší planety – od nízké až po vysokou oběžnou dráhu. Zdaleka ne všechny satelity jsou na kruhových oběžných drahách, takže to může na první pohled vypadat jako pořádný guláš. Naštěstí je kolem naší Země hodně volného prostoru, takže i při velkém počtu družic jsou srážky jen výjimečné. V našem krátkém článku Vám přinášíme unikátní interaktivní vizualizaci většiny satelitů, které krouží kolem Země.
Na první pohled vidíte, jak daleko družice krouží, nebo jak je těžká. Po kliknutí na satelit se dostanete k podrobnějším informacím o tomhle konkrétním stroji. Dráhy můžete navíc animovat, takže jednoduše uvidíte, které družice jsou na eliptických drahách. Myslím, že se s touhle stránkou můžete zabavit na mnoho dlouhých zimních večerů.
Zdroje informací:
http://qz.com/
Zdroje obrázků:
http://www.satmagazine.com/cgi-bin/display_image.cgi?1619247806
Dobrý den, laická otázka – Co pohání ISS a všechny družice a satelity, že donekonečna krouží po těch drahách kolem Země a zároveň nespadnou samovolně na Zem ? Co určuje směr, kterým obíhají ? Kdyby kosmonaut vystoupil z ISS a vykopl míč protisměrně od ISS, znamená to, že bude věčně obíhat tím směrem kam jí kopl a pokud by míč jenom jenom z klidu pustil vedle ISS, tento spadne kolmo na Zem ? Děkuji.
To je velmi dobrá a častá otázka. Představte si, že ze země zvednete kámen a hodíte jej co nejdál. Za pár vteřin spadne zpátky na zem jen pár desítek metrů od vás. Působí na něj totiž gravitace, která jej přitahuje dolů a zároveň odpor vzduchu, který jej brzdí a ubírá mu rychlost, kterou jste mu svých hodem udělil. Nyní vezmete pistoli a vystřelíte z ní. Střela opět za nějakou dobu a po pár stech metrech dopadne na zem kvůli působení gravitace a odporu vzduchu. Už ale dopadne mnohem dále, než ten kámen. Pokud budete mít ještě silnější zbraň, která střelu urychlí mnohem více, například dělo, dostřelíte velice daleko, řekněme 50 km. A takto můžete pokračovat a hledat stále silnější stroje, které dostřelí těleso dál a dál, až ta vzdálenost jednou překročí obvod Země (cca 42 000 km) a vy tak celou planetu obletíte dokola. Ještě je zde ale ten odpor vzduchu, který vše brzdí. Proto, abyste tento jev eliminoval, musíte do vesmíru, tedy nad vrstvu atmosféry, která je velmi tenká. Stabilní oběžné dráhy lze dosáhnout od nějakých 300 km nad povrchem.
Raketa tedy vynese satelit vysoko nad atmosféru, kde už atmosféra nic nebrzdí. Zároveň se tato raketa krátce po startu začne naklánět a neletí jen nahoru, ale postupně zvyšuje svůj náklon, až letí rovnoběžně se zemským povrchem. A tím jak zrychluje uděluje satelitu potřebnou rychlost. Po dosažení první kosmické rychlosti (7,9 km/s) už satelit letí tak rychle, že dokáže celou Zemi oběhnout dokola. A protože jej nebrzdí atmosféra, satelit o tuto rychlost nepřichází a tudíž krouží neustále a ani nepotřebuje nic, co by jeho rychlost udržovalo. Ano, je zde stále gravitace Země, která jej přitahuje zpět. Ovšem ta způsobuje pouze zakřivení dráhy satelitu, přičemž toto zakřivení přesně kopíruje zakřivení zemského povrchu. Satelit tedy padá k zemi, ale má tak velkou rychlost, že „padá“ až za horizont a tak nikdy nespadne. Kdyby na něj gravitace nepůsobila, nekroužil by kolem Země, ale po přímce by odletěl hluboko do vesmíru. Žádný satelit tedy nepotřebuje žádný pohon, který by jej udržoval na oběžné dráze.
Tímto jsem zároveň odpověděl na vaši další otázku. Směr, který každý satelit obíhá je určen směrem startující rakety. Většina satelitů obíhá ze západu na východ a jejich oběžná dráha je více či méně skloněná k rovníku. Některé oběžné dráhy jsou přímo nad rovníkem, se kterým jsou tudíž rovnoběžné. A jiné satelity naopak zase obíhají ze severu na jih (na tzv. polárních drahách) nebo z východu na západ (tzv. retrográdní dráhy). Pro více informací vám doporučím náš článek Malý průvodce po oběžných drahách.
Kdyby kosmonaut z ISS vykopl míč proti směru, kterým stanice obíhá, míč bude kroužit po přibližně stejné oběžné dráze. Ale tím kopnutím je oběžná rychlost míče mírně zpomalena (kope proti směru letu). Míč je tudíž mírně zbrzděn a jeho oběžná dráha se trochu sníží. Nezůstane však kroužit věčně, ale to je zase jiné téma na další obsáhlou odpověď.
Pokud by kosmonaut míč jen volně pustil, nikam nespadne. Má totiž pořád tu oběžnou rychlost, stejně jako kosmonaut, jeho jeho nářadí i celá stanice. Všechno vypadá, jako by tam jen tak „viselo“ či se volně vznášelo. To je ale jen zdání díky absenci atmosféry. Ve skutečnosti vše obíhá velmi rychle. Stav beztíže, který kosmonaut zažívá tudíž není dán absencí gravitace ale pocitem volného pádu kolem planety. Ten jste už také zažil, když jste se houpal na houpačce. Je to ten pocit, jaký na okamžik zažijete v nejvyšším bodě mezi pohybem houpačky nahoru a dolů.
Velmi mnohokrát děkuji za vynikající a vyčerpávající odpověď, určitě si vaše odborné vysvětlení tohoto jevu přečte spousta dalších čtenářů. Díky.
Len dodám, že z tým „míčem“ (myslím volné pustenie) nemusí ísť ani von, ten istý pokus môže spraviť aj v útrobách ISS. Ak obyvateľ ISS otvorí dlaň smerom k Zemi, tak predmet sa nejako moc neponáhľa. 🙂