John Glenn se začal stávat poměrně známým, nebylo to však tím, že by byl oslavován za to, že jako první nadzvukově přeletěl Spojené státy. Jeho sláva a známost se v druhé polovině padesátých let pramenila hlavně z jedné televizní soutěže, která se jmenovala „Name that tune“ (tedy něco jako „uhodni melodii“). Zajímavostí je, že jeho žena, Annie Glennová, je těžkou balbutičkou (tedy trpí koktavostí), přesto dokázala ze svého handicapu udělat přednost a dnes se uděluje prestižní cena Annie Glennové za výjimečné počiny při překonávání komunikačního handicapu. Mezitím se Spojené státy začaly pomalu připravovat na své nakouknutí do vesmíru. Po prohře o první družici a spektakulární explozi pokusu námořnictva dohnat Sputnik a vypustit vlastní družice, se začaly pomalu organizovat kosmické aktivity Spojených států. V roce 1958 vznikla NASA a už v této době se začalo uvažovat o prvním letu člověka. Projekt Mercury se právě narodil.

Nejistý návrat. (2/3)

Byla to zvláštní doba. Spojené státy zjistily, že ten nevyspělý slovanský stát, ve kterém lidé nemají ani na ledničku, má raketu, která je schopná donést nukleární hlavici na jakékoli místo USA bez jakéhokoli způsobu, jak mu v tom zabránit. Doba zanedbávání raketového výzkumu na úkor vylepšování dalekonosných bombardérů si vybrala svoji daň. Werhner von Braun to pak dlouho neopomíjel připomínat a poukazoval na to, že je schopen postavit Spojené státy po bok kosmického Ruska, stačí mu dát příkaz. Nedostal ho. Byl Němec a politici chtěli, aby první americká družice byla z amerických zdrojů a vědeckých kapacit. Námořnictvo dostalo přednost a předvedlo ohnivou Show. Werhner von Braun dostal šanci a nebál se jí využít.

Glenn byl vybrán mezi prvních 509 kandidátů o první skupinu astronautů NASA, která se začala tvořit na konci roku 1958. Glenn byl typický příklad Amerického hocha z dobré rodiny s dobrými předpoklady a výsledky. Nakonec se přes všechny výběry dostal až do první sedmičky astronautů, která byla veřejnosti představena v 9. 4.1959. Glenn v ní byl jako jediný zástupce námořní pěchoty. K jeho vybrání přispěly nejen jeho výborné předpoklady a ledový klid při řešení náročných situací, ale také jeho vystupování. Uměl velice dobře mluvit a přemlouvat. Jeho pozdější politická kariéra nevznikla jen tak. Už v těchto raných dobách si v NASA užili jeho pokusy o domlouvání se s těmi správnými lidmi na správných místech. Glenn totiž chtěl být prvním astronautem v USA a až sám Bob Gilruth, tedy první ředitel NASA musel zastavit jeho politikaření v rámci výběru prvního astronauta a vlastně mu tím udělal větší službu, než si tehdy Glenn dokázal domyslet. Díky tomuto se stal prvním Američanem, který oblétl Zemi, což ho právě řadilo po bok Gagarina. Nutno však dodat, že při výběru Glenna byly i jisté rozpory, které mu nehrály do karet. Například neměl dostatečný věk, který byl požadován, a jeho výška byla o něco vyšší, než mělo být povoleno. Vyhrály však jeho jiné přednosti.

Ta doba byla však ještě poměrně daleko. Na řadě byl vývoj nosiče a kosmické lodi, s kterou měli astronauté létat. Loď Mercury i raketa Atlas však nebyly stroje, které by překypovaly spolehlivostí a dobrými výsledky. Atlas za sebou měl mnoho havárií a výbuchů a to dokonce i se zkušebními loděmi Mercury. Mercury se zase vyznačovala poměrně velkým počtem závad, ostatně byla to první kosmická loď a tak měla ještě mnoho much, které se vychytávaly dost narychlo, protože přeci jen to byla doba, kdy se soutěžilo o to, kdo vyšle prvního astronauta do vesmíru. Sověti měli malý náskok, ale zdálo se, že by je Američané přeci jen mohli předehnat.

31. ledna 1961 se zdálo, že USA Sověty skutečně předhoní. Raketa Redstone, poměrně spolehlivý nosič z dílny Wernhera von Brauna sála připravena a na svém vrcholu měla loď Mercury ve které, však neseděl astronaut, ale šimpanz Ham. Měl to být poslední nepilotovaný let před tím prvním ostrým pilotovaným. Let byla však spíše řízená havárie, než úspěšná mise, i když tak byla prezentována. Šimpanz Ham přežil, ale…

Krátce po startu zaznamenaly počítače odchylku o 1° od trajektorie směrem vzhůru a přitom se odchylka stále zvětšovala. Výpočty ukázaly, že přetížení by mohlo dosáhnout 17 g, což byla nepřípustná hodnota. Navíc okysličovadlo proudilo do motoru příliš rychle a tak 2 minuty a 17 sekund po startu byla jeho nádrž prázdná. To spustilo havarijní systém a záchranná věžička oddělila kabinu od Redstonu. V další vteřině poklesl na palubě tlak ze 38kPa na 7kPa díky uvolněné zátce ventilu „šnorchlu“, který měl fungovat až během přistání. Naštěstí byl Ham chráněn skafandrem. Ale nebezpečí nebyl zdaleka konec.

Díky vyššímu profilu trajektorie a tahu záchranné věžičky byla kabině udělena vyšší rychlost, než se očekávalo a tak Ham mířil mimo stanovenou přistávací oblast, a to mnohem vyšší rychlostí, než se čekalo a pod špatným úhlem. Šimpanz musel vydržet přetížení 14,7 g, skoro o 3 g více, než bylo plánováno. Při nárazu na vodu se tepelný štít odrazil od hladiny a prorazil na dvou místech přetlakovou přepážku kabiny. Let to byl tedy vskutku nebezpečný.

Astronauté však byli ochotni takové nebezpečí riskovat, nicméně von Braun byl zásadně proti a prosadil si ještě jeden testovací let. 24. 3. 1961 proběhl naprosto bezproblémový bezpilotní let a von Braun byl konečně spokojen. Letu prvního Američana na skok do vesmíru nic nebránilo, ale na východě také nespali na vavřínech. 12. 4. 1961 se nad Zemi vznesl první člověk, který zpřetrhal přitažlivost a ocitl se na orbitě naší planety. Jurij Gagarin ve své lodi Vostok jako první oblétl zemi. Rusové Američany opět předběhli. Kdyby se neuskutečnil jeden zkušební let navíc, byly by Američané první, i když nesmíme zapomínat, že zatímco Američané by vykonali jen sub-orbitální skok, tedy jen by do vesmíru nakoukli, tak Rusům se podařilo dostat přímo na orbitu. Nicméně na to by se historie neptala, ta si pamatuje hlavně ty první.

John Glenn už tehdy tušil, že nebude prvním, přednost dostal Alan Bartlett Shepard, který svůj let uskutečnil 5. května 1961, tedy pouhý měsíc po letu Gagarina. Astronauti tehdy nesli prohru velice špatně a rádi to připomínali von Braunovi, který však zachovával klid. Tušil, že velká chvíle ještě přijde.

Po sub-orbitálním skoku následoval ještě jeden let, ale pak už se měl i Američan proletět po orbitě Země. K tomu však bylo třeba silnějšího nosiče, než byla armádní raketa Redstone. Tím měl být Atlas, který nebyl zrovna spolehlivým strojem. Tato raketa byla zajímavým technickým dílem, ale těm, kteří rozhodovali o jejím použití pro pilotované lety a koneckonců i astronautům samotným pouhé vyslovení jejího jména navozovalo nepříjemné pocity. Její konstrukční řešení bylo ne zcela obvyklé. Nádrže paliva a okysličovadla totiž zároveň tvořily stěny trupu nosiče. Navíc byly vyrobeny z poměrně tenkého materiálu a bez strukturálních opor. Kdyby byla raketa bez patřičné přípravy vztyčena na startovací rampu, zkolabovala by svou vlastní vahou. Nádrže bylo třeba natlakovat dusíkem zhruba na 34,5 kPa, teprve pak bylo možné raketou manipulovat a plnit ji palivem.

Glenn se o ní nevyjadřoval zrovna hezky, měl být tím prvním, kdo si na jejím vrcholu vyzkouší zrychlení na první kosmickou rychlost a let po orbitě. 29. 7. 1960 ve 13:13 UTC Odstartoval Atlas i s lodí Mercury na misi MA-1. Let probíhal dobře až do 58. sekundy. V ten moment praskla stěna Atlasu blízko adaptéru, který spojoval kabinu s nosičem. Na vině byla rezonance vibrací nešťastného adaptéru. Přes velké zklamání inženýry a konstruktéry potěšil fakt, že kabina Mercury zůstala vcelku až do nárazu na hladinu.

Při testu MA-3, který proběhl 25. dubna 1961 a měl poprvé vést na orbitu. Po startu však nedošlo k náklonu rakety a rotaci kolem své osy, což jí mělo nasměrovat na správnou orbitu a celá sestava musela být na dálku zničena. Pozitivem bylo, že záchranný systém LES odnesl loď do bezpečné vzdálenosti od rakety. Testy MA-4 a MA-5 však už probíhaly lépe. Při tom posledním na palubě byl přítomen šimpanz, musel však přistát o jeden oblet dříve, protože v palivovém vedení uvízla kovová tříska a rychleji se spotřebovalo paliv.

Nyní už měl nadejít ten den, kdy se první Američan proletí po orbitě. Ještě poměrně nedlouho před startem se spekulovalo o třech kandidátech, krom Johna Glenna, se spekulovalo ještě o Alu Shepardovi a Scottu Carpenterovi. Nakonec byl však vybrán Glenn.

Po mnohých odkladech, způsobených jak technickými závadami rakety a lodě, tak i nepříznivým počasím se konečně 20. února 1962 v 14:47:39 UTC baculatý Atlas s lodí Mercury Friendship 7 (Jejíž jméno vybrali Glennovi děti a číslovka sedm se stala tradičním talismanem už od prvního letu lodi Mercury) odlepil od startovací rampy.

Glennův let však nebyl bez problémů. Po prvním obletu, kdy si John vyzkoušel řízení kabiny, se řídicímu středisku rozsvítila kontrolka přistávacího vaku, což bylo špatně. Přistávací vak se měl uvolnit až těsně před přistáním, a zespodu byl na něm připevněn tepelný štít. Pokud byl vak skutečně uvolněný, při vstupu do atmosféry shoří a bez štítu na svém místě shoří i kabina s Glennem uvnitř. Padlo tedy rozhodnutí, že před vstupem do atmosféry nebudou odhozeny brzdící trysky, které tak přidrží tepelný štít během sestupu. Během této doby, kdy v řídicím středisku řešili co s tím, však Glenn vůbec netušil, co se děje. Řídicí středisko se ho jen několikrát zeptalo, zde je inkriminovaný spínač v poloze „vypnuto“. Glenn jim to vždy potvrdil a jako zkušený profesionál nevznášel přílišné dotazy.

Přistání s brzdícími tryskami však nebylo vůbec příjemné. Během průletu atmosférou začaly kusy odpadávat a lodí otřásaly silné vibrace. Sestup však loď vydržela a později se ukázalo, že šlo o vadnou signalizaci, nikoli o skutečnou chybu přístroje. Z tohoto si však Glenn odnesl velké rozhořčení ohledně komunikace střediska s astronauty na orbitě. Středisko cíleně neříkalo nic o problémech, které aktuálně řeší a astronaut nevěděl, co se děje s jeho lodí. Glenn toto rozhořčení ventiloval a bylo uznáno jako oprávněné. Právě tento let vedl k tomu, že se s podřízeného astronauta a nadřízeného střediska stali partneři, kteří při letu vzájemně koordinují svůj postup. Ostatně, astronaut je ten, který loď řídí a měl by proto vědět, co se s ní aktuálně děje.

První mise Američana na orbitu Země tak dopadla úspěšně, ale rozhodně neprobíhala bez obtíží, ostatně stejně jako ta, kterou absolvoval Gagarin. Posouvání hranic možného je vždy provázeno velkým nebezpečím a všichni objevitelé, dobrodruzi a tehdy astronauté to věděli, bez risku to zkrátka nejde, pokud se chce člověk podívat dál a posunout hranice.

John Glenn se stal po svém letu národním hrdinou a byl tak i oslavován. Chodil na recepce a setkával se s významnými lidmi. Stal se přítelem rodiny prezidenta Kennedyho a společně započali první Glennovi krůčky do politiky. Mimochodem, v roce 1962 byl Glenn tím, který přispěl k přesvědčení komise pro kosmické lety, aby byly ženy vyloučeny z kosmických letů. Tehdy argumentoval tím, že na to psychicky a fyzicky nemají.

Glenn velice těžce nesel atentát na Kennedyho, s kterým se tolik spřátelil. Šest týdnů po tomto činu odešel z NASA a začal se věnovat politice. NASA s ním ostatně příliš nepočítala pro další lety. Byl příliš cenný coby národní hrdina a první Američan na oběžné dráze, než aby byl riskován jeho život. Jeho cesty ho však do vesmíru ještě přivedou. O tom si však povíme v dalším díle.

Zdroje obrázků:
http://www.astro.cz/_data/images/news/2012/02/16/glenn_mercury.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/32/Ham_the_chimp.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/36/Launch_of_Friendship_7_-_GPN-2000-000686.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/de/John_Glenn_OK_-_GPN-2000-001026.jpg